Cibule šalotka a Čech? Já viděl obojí

Když si navzájem budeme Čechy, Slovany a lidmi, nic tím nepokazíme.

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

V Kurzu zázraků jsem se dočetl, a je to správné tvrzení, že tělo slouží k rozhovoru. Těla tedy nejsou futrovací roury, alfy a omegy spotřeby, a my nejsme pouzí plniči záchodů. Tělo nám ve hmotném světě pomáhá porozumět sobě i druhým (bolesti a radosti těla souvisí s útrapami a slastmi ducha). Tělo hmatá, do jisté míry vidí, cítí a pociťuje, slyší, chutná a hovoří. Tělo je dnes náš pokročilý nástroj k pokročilému způsobu života. Ptáme se, kdo jsme, odkud a kam míříme. Cestu těla přímo vidíme: Mnozí jsme byli u porodu, u umírajících. Cesta lidského ducha je delší, vymyká se lineárnímu času. Bez víry ve stvoření a v dějiny spásy bych ji těžko chápal.

Jsme si nějak podobní – podobáme se sami sobě. Říkáme tomu, že jsme osoby – osobnosti. Nedělá nás jméno s příjmením, ale povaha a osobitá cesta životem. Proto dřív lidé dostávali jména až podle toho, jak se projevili. Kdo věříme, že duchovní otcovství pro naše synovství patří Bohu, víme, že se Bohu podobáme – životem, láskou, tvorbou… A nám se podobají naše děti a jiní lidé, jejichž rozšířením povstalo lidstvo, plemena, národy. Všichni pozemšťané se sobě podobají – životem, láskou, tvorbou, ale i nedokončeným poznáním, a proto velikým strachem, a proto útokem a obranou, urputnou obranou (!).

A kolik příbuzných k nám přivane rozlehlý, rozzářený vesmír, to teprv začínáme objevovat. Podobáme se sobě jako soustředné kruhy na vodní hladině – od malého po velký. Jenže ty kruhy nejsou stejné. Život není stejný ve všech rodinách, v sousedských občinách, v národech a jejich státech, v plemenech. A přitom se poznáváme i jako lidstvo, ale rozmanitě pulsující. Mě je k nevíře, že se najdou lidé, kteří vám povědí, že jeden ze soustředných kruhů, například národ, je nesmysl, smyšlenka. Myslím, že zpochybnit existenci a život národů není nic jiného, než popřít jeden díl naší podobnosti s jinými. Složit skládanku lidství bez jednoho pravdivého dílu ovšem není možné! Pokusit se o to z hlouposti nebo z podvodu můžeme, ale vyjde nám zákonitě lživý obraz.

V souvislosti s nepravděpodobným stanovením čistého češství i slovanství na úrovni biologie těla se mnozí obrozenci shodli, že národnost je v jazyce. V celém jazyce (ve zvukomalebnosti, ve skrytých významech, v kultuře, která se prostřednictvím jazyka děje, ve struktuře, v psychologii jazyka, a tak dále a tak podobně). Jazyk nás navíc odkazuje k širším možnostem, než je ta národní. Kdybychom se prošli nářečími bývalého Československa, uslyšíme, jak na Moravě čeština plynule přejde do slovenštiny, ve Slezsku do polštiny a jak na Podkarpatské Rusi vteče slovenština do ukrajinštiny a ruštiny. Ale jen velmi málo z toho v česko-německém příhraničí vteče do němčiny a na slovensko-maďarském pomezí do maďarštiny. Jazyk s národností přirozeně souvisí, ale vypovídá o něčem ještě širším, v našem případě o celém Slovanstvu. Takoví Germáni a Italo-Kelti odešli z předpokládaného společného prostoru indoevropského plemene dříve než Slované, ale i tak našli jazykozpytci přes 900 slov společného indoevropského základu. Je tedy opodstatněné se domýšlet, že mělo kdysi celé naše plemeno společnou řeč. A mohla být i ona prapůvodní lidština. Tu ale nedoložíme, když o jejím slovníku, natož tvarosloví nevíme zbla. Tkví tedy národnost jedině v jazyce? Sám jazyk se mění. Četl jsem studii, nevím, nakolik se shoduje s pravdou, že se za 1000 let obmění 25% slovní zásoby. Teoreticky vzato, kdyby se národ dožil 4000 let, nepozná po uplynutí té doby vlastní původní řeč. Proto říkám, že není národnost v jazyce, ale jazyk v národnosti. A ještě z jiného soudku: Což nehovoří rozličné národnostní menšiny u nás ve vlasti česky? Což nepřicházejí denně do styku s naší kulturou? A ztrácí kvůli tomu svou národnost, její vzezření, temperament, jazyk? Neztrácí. Jazyk ale patří k projevům národnosti, komunity, která v odloučení stavěla svoji bližší podobnost a budovala ze společného základu něco víc svého. Je třeba takový smysl pro vtip, pro osobitý humor ryze jazyková záležitost? Najdou se vtipy, co staví na jazykové dvojznačnosti. Co ale tak svérázný humor, jako je ten židovský, anglický, český? Ne, jenom o jazyk v něm neběží. Jde o sdílený temperament, o sdílenou povahu, zkušenosti a východiska – jde o ducha národa. Každý národ je nějak duchaplný.

Co tvoří ducha národa? Určitě dějinné zkušenosti, otisk domovské krajiny v lidech i toho, čím se v ní tradičně zaměstnávali. Ducha národa dotvářejí sdílená očekávání – dlouhodobé cíle (národní zájmy, ty skutečné, nezmanipulované krátkozrakou politikou), dále mravní hlediska, jistě v souvislosti s převládajícím vyznáním nebo idejemi. Některé veličiny z výčtu mohou národní kruh přesahovat, mohou být dokonce veličinami všelidskými. Ale, součástí ducha je i něco, co tvoříme. Duch nějak činorodě vyzařuje. Každý máme ducha (mysl). K té mluví, jak já říkám, Duch svatý – hlas, co mluví za Boha. I to jsem četl, že lze na citlivějších přístrojích zachytit jemné vyzařování lidských těl, říká se mu aura. Stať pokračovala v duchu, že tělo fantasticky řídí hormony, ale auru živí jemná kosmická záře, a až odtud čerpají sílu těla do těch hormonů. Já věřím, že takového zářivého ducha mají celé kolektivy, které samy sebe chápou jako organismus a navíc, z hlediska délky jednotlivých lidských životů, velmi nadčasový organismus. Takovému duchu můžeme říkat kolektivní podvědomí i vědomí, a jsem přesvědčený, že on také vyzařuje a hovoří s celkovým řádem a s jeho zákonitostmi, neboli s boží vůlí, která chce všechno darovat jedině na úrovni laskavosti. Takový duch najde sídla ve svých duších – v lidech daného společenství, ačkoli nás může zasáhnout i prostřednictvím odkazu hmotné a duchovní kultury a kulturním programem. Jistě se nám ukazuje i v jazykové shodě, v blízké podobnosti temperamentu, povahy a v každodenním styku s končinou, kde máme vlast.

Reinkarnačně založení lidé mohou namítnout, že v národě bydlíme chvilku, a že po příchodu do jiného těla můžeme přijít do zcela jiné civilizace. Je to možné. Proto jsem v předmluvě ke knize „Naše vlast – naše dědictví“ svému dítěti napsal: „Provázeli tě k nám duch času a duch národa. Jinými slovy, přišel jsi na svět v jistý čas a k jistým lidem, což obojí ti má k něčemu pomoci. Nejspíš k tomu, aby sis, až přijde čas, uvědomil, jaký máš úkol tady a teď.“

Mě je to k nevíře, že se najdou lidé (prostí i titulovaní), kteří vám povědí, že je společenství národa umělý konstrukt, jakýsi politický projekt. Je divné, že ti lidé snadno přijmou, že existuje cibule s názvem šalotka, ale existenci Čecha popřou. Nebojte, Čech je na světě stejně tak pravdivě a úspěšně, jako šalotka.

Mou vizí je, aby národy, které o to stojí, měly co nejširší možnost sebeurčení včetně možnosti vlastního státu. Velmoci a óbrpakty vždycky sklouznou k tragikomickému plánování od „správného“ tvaru okurek a „správného“ počtu žen v úřadech, až po „správné“ války o energovody. Takzvaný národní stát není nikdy tak monstrózní, jako velmoc. Proto jediným, dlouhodobě uskutečnitelným programem pro rozvoj národního státu je vnitřní expanze – expanze do sebe – sebeprohlubování. Tedy nutnost dobře a neloupeživě hospodařit, snaha láskyplně a hojně rozvíjet svou kulturu v rozhovoru s jinými kulturami, potřeba neponíženě a nepřezíravě komunikovat se světem. Tehdy se soustředné kruhy dotknou a lidstvo nebude ani izolované, ani přemáhané.