Naše pulzující státnost
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Sedíte v sovětském letounu, míříte třeba do Oděsy, a kolem vás projde sovětská letuška. Letadlo vzlétlo z Prahy. Ptáte se, co bude s občerstvením. Nato vám letuška vyrazí dech: „Na vnitrostátních linkách občerstvení nepodáváme.“ Nakonec, aby si vás usmířila, přinese sklenku s něčím průzračným. Aha, vodka, dovtípíte se. Tak tedy vzhůru ke rtům, a ochutnáte vodovodní vodu z automatu. Týž den se v rodině sovětského intelektuála sešlost náramně baví znalostní společenskou hrou: Vyjmenuj svazové republiky. Padne i Československá sovětská socialistická… Protesty nemají cenu. Jednak nechcete urazit, a pak byste i tak nepořídili.
Osobně naši státnost vnímám jako pulzující bytost. Chviličku je, chviličku není. Když se znovu narodila v oděvu republiky, psal se podzim 1918. To bylo slávy! Lidé s vlajkami se v nejlepší víře odrakouštili, dali hlas politikům, dravcům mezi dravci, a ještě v secesní náladě se nechali zaměstnat dost technokratickým kapitalismem. Města a mechanizace, zkracování dálek a podmanivé obrázky letních sídel, či alespoň letních bytů – tím jste se mohli nechat uchvátit. A pak, všechno pro republiku, všechno to opevnění v Sudetech.
Půlrok bez zemských bran byl ponižující, žila se státnost na truc a byl to chlapský závazek i pole rozvratu, jak kdo chtěl. Snad by se nenašel nikdo soudný, kdo by šest let Protektorátu, kdy jsme byli přepadení, počítal k okamžikům české státnosti.
A co období Řízené demokracie s vládou Národní fronty, prezidentových dekretů a se stanoviskem, že o Sovětském svazu hovořit jen v dobrém? Byla to státnost obnovy, údržby, demografických proměn a na prvorepublikovou volnost projevu snad ani nikdy dosáhnout nechtěla.
Socialistické Československo s nekonečným uranem pro Sovětský svaz vyjádřilo nesvébytnou, satelitní, v mnohém nesvéprávnou státnost. Alespoň jste se mohli ohradit, že z Prahy do Oděsy to není vnitrostátní linka. Výsledek námitky byl i tak nulový.
Víte, být ve svazu, v unii, to je jen jiný model státního konce než onen Protektorát – „protentokrát“, jak věc vtipně glosoval Karel Hašler, aby to zaplatil životem. V unii jsme všichni na vnitrostátní lince. Míváme svazové republiky- regiony (oblasti). Regiony se mohou ledasčíms lišit. Někde si k táboráku musíte zavolat požárníky a získat souhlas sousedů s opékáním špekáčků pod širým nebem, jinde si ještě ohýnek s písní „Červená se line záře“ zapálíte bez potíží a v dalším regionu si ho prostě zapálit musíte, když otop došel dřív než zima. Regiony smí být bohaté i chudé, a to se spoustou pozvolných přechodů. Nicméně tohle už není státnost.
A tak i letos slavíme dva protichůdné záhyby dějin: 28. říjen - konec první světové války, která byla v našich podmínkách krvavou cestou k obnově české státnosti v podobě Československa. A 1. květen – jedenáctileté výročí vstupu do Evropské unie, jež nás přesvědčilo, že je možné žít i bez suverenity. Jak bude dál? Co dál uděláme?
