Slyšet růst trávu

21.10.2015 15:34

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

    Stojím na křižovatce, která není světelná. Ostatní křižovatky jsou, tak jako celé město, hrabivé. Drahým vozům tam po většinu času kyne zelená, a právě proto na nuzné chodce nejdéle svítí červený ďáblík. Překonat hrabivou křižovatku je životu nebezpečné. Křižovatka, kde jsem se zastavil, sice není světelná, nic se tu s ničím nekřižuje a ani nemůže, jelikož na jednom ze čtyř směrů leží betonové kvádry, ale rozhodně tudy nejdu s lehkým srdcem. Vždyť ve tmě kolem a ve tmě v člověku nevím, kam se vydat. Otálím, a abych se nezastyděl za nečinnost, procházím se sem a tam. Kdybych mohl v té bezradné chvíli alespoň něco spotřebovávat, jenže kouřit jsem se pracně odnaučil a bonbóny si nechal na stole. Řídkou nadějí mě zásobí vzpomínka na jiné město, kde jsem šetřil na autobusovém lístku a pěšky si to mířil neosvětlenou silnicí ke své dívce. Světýlko z jejího okna se mi podařilo najít až napotřetí a odpovědí na mé opožděné zaklepání byla dívčina věcná až přísná tvář. Ale pokud se dva mají rádi, rozpaky nikdy nezaberou mnoho místa.

    Zatímco vrcholí noc, otálím na liduprázdné křižovatce bez světel. Všímám si věcí, které nemají nic společného s putováním za předem daným cílem. Například jsem rád, že těžkou vozovkovou kůru na jednom místě rozbíjí rostlinka a ta heřmánkově voní. Jaká trpělivá síla ode-vzdaná nepochybující radosti ze života musí kypět v nepatrném těle rostlin! Trpělivá síla, která proklestila našim lidem, jejich řeči, starostem a očekáváním klikatou cestu skrze rádoby ocelové mapy rádoby tisíciletých říší. Myslím, že jednou po velikém zemětřesení, jímž se bude příroda zbavovat svých darmojedů, zarostou tato místa travou, která už na svůj úkol neomylně čeká.

    A blesklo mi hlavou, že ať půjdu kamkoli, budu se brouzdat budoucí loukou. Najednou mi přestalo záležet na směru cesty a jakoby schválně jsem se vydal v tu nejnemožnější stranu, kde bude nutné přelézt zátaras z betonových kvádrů.