Co bys dělal ty, kdybys byl Srb žijící na Kosovu?
O komplikovaném praktickém životě původních obyvatel Kosova a Metohije
Autor: Marina Perović (s přispěním Radima Panenky)
Život kosovských Srbů je na Západě většinou obalen neprostupným bahnem mediální manipulace. Moc vás neví, jak my skutečně žijeme. Barvy našeho života tady jsou tmavé, ale pro vás možná budu zajímavé. Z 350 000 Srbů, kteří žili na Kosovu a Metohiji, je 200 000 vyhnáno nebo zabito a jejich ledvina se možná nachází v nějaké americké babičce. Ostatních 150 000, z nichž jen 60 tisíc žije na severu a 90 tisíc v srbských vesnicích kolem velkých měst na Kosovu a Metohiji. Ve městech na Kosmetu prakticky Srbové nežijí. Nejvíc Srbů na severu je kolem Gnjilana (40 000), kolem Gračanice (35 000) a 15 000 ve Štrpcích, Peći, Orahovci a Velike Hoći.
Všichni Srbové mají srbské doklady, jen někteří také mají i albánské, protože je potřebují kvůli práci nebo když jedou na návštěvu rodiny, která bydlí na severu. Srbové na jihu mají většinou „kosovskou“ dokumentaci, tedy ne že by ji sami měli raději, ale že prostě musí. Lidé, kteří bydlí kolem Gnjilanu mají na autech registrační značky Republiky Srbsko, které ovšem nesmějí používat na území Kosova, tak mají ještě jednu se značkou RKS (Republika Kosovo), kterou ale zase nemohou používat na území centrálního Srbska, jen na KiM (Kosovo i Metohija). To s sebou však nese další komplikaci. Ti, kteří mají obě registrace, za ně musí platit jak Srbsku, tak i samozvanému státu Kosovo. Například cena pro jednu starou Škodu je 4000 dinárů (kolem 40 eur) za 3 dny a za registraci RKS je cena ještě vyšší.
Tím ani zdaleka útrapy nekončí, tragickým případem je elektřina. „Srbům z jihu“, je nazývají všechny televize, dodává elektřinu KEK - albánská síť a Srbům ze severu společnost EPS. V obou případech se stává, že srbští lidé v zimě nemají elektřinu 19 hodin denně, v létě pak asi 5 hodin. Už 13 let mají také Srbové z Kosmetu problémy s vodou. Mnozí z nich jsou na tom „dobře“, protože mají elektrické čerpadlo, jenže když nejde elektřina, není ani voda. Kvůli špatné vodě má na Kosovu každá druhá osoba písek v ledvinách.
Další v řadě je problém s telefonní sítí. Pokud jde o telefonickou linku s předvolbou 064 (srbská síť), většina lidí má signál špatný nebo vůbec žádný. Mohou sice používat albánskou síť (s předvolbou 044), číslo však mohou dostat jen v případě, kdy mají osobní dokumentaci „Republiky Kosovo“. Před časem bylo možné sice používat srbskou síť po celém území, ale Albánci zničili rozvodnou síť. Tu má jen sever Kosova, ale lidé ji zachránili jedině tak, že se sekerami v ruce vyhodili Albánce, kteří spolu s KFORem přišli kabely zničit. Pak už to naštěstí nechali být.
Zdaleka nejde ale jen o technické útrapy, které musí původní obyvatelé snášet. Boj o holý život je stále aktuální. Srbové ze severu přežili přes 120 útoků na mostě přes řeku Ibar, který rozděluje Kosovskou Mitrovici na dva díly. Za poslední dobu již slyšeli na tisíce sirén, a mnoho jich bylo zraněno na Brdjane i jinde. Když s holýma rukama a vlastními těly bránili barikády, které Albáncům zamezují v obsazení zbývajících území, KFOR na ně začal střílet. Srbové jsou stále z Kosova vyháněni, jsou zde znásilňováni, masakrováni, zabíjeny jsou jim i děti, albánští teroristé jim střílí a zapalují auta… A nic, nikdo to neřeší.
Když byly při pogromu 17. března 2004 bořeny, vykrádány a zapalovány kostely a kláštery (řada z nich tou dobou na seznamu UNESCO) a mnoho celých vesnic bylo zapáleno, vy jste se na to dívali v televizi (pokud se o tom vůbec mluvilo), ale my jsme to prožili na vlastní kůži.
I když si teroristé vyhlásili samostatnost… Srbská vláda zase neposlala pomoc. Zase jsme trpěli. Srbové se léčí v srbských nemocnicích, které ale nikdy nemají dost leků ani zdravotnickou výbavou, ani palivo pro auta na transport nemocných. V porodnicích pro miminka nejsou plenky, není oblečení a pro nové maminky jsou jen možná rozpadnuté papuče. Porodnice už 13 let nebyla vymalovaná. Srbové tu chodí do srbských škol, které nemají sešity a učitelé si sami kupují křídu. Mají maximálně dva počítače pro celou školu, které zaplatili dárci. Vybavení na chemii, biologii a fyziku zůstávají pro děti jen snem. Nemají ani sály na tělesnou výchovu. KPS (kosovská policie) během posledních letech zavřela do vězení mnoho Srbů, mnozí z nich tam strávili i několik nocí a to vše bezdůvodně. Bezdůvodně! Médií na KiM je málo, nemají žádnou komunikaci s centrálním Srbskem. Dopravu mezi enklávami si lidé musí organizovat sami. Jde o minibusy, které jezdí pár dní v týdnu mezi srbsky osídlenými místy, ale mají s tím také problémy. Albáncům vadí vše. Zastavují srbská vozidla a pokaždé chtějí peníze.
Bydlet svým způsobem ve dvou státech není vůbec levné! V srbských místech každý čeká na víkend, kdy se jede ven a pije se a pak zase čeká příští víkend a tak to jde stále dokola. Jen aby se mohl trochu odreagovat. A nějak přežít. Lidé tu více dbají na rodinu, proto mají i více dětí a rodiny si vždy pomáhají mezi sebou. My se rodíme, žijeme a umíráme za svou zemi. Nikdy nejezdíme na dlouho někam na dovolenou nebo jinam do Srbska. Lepší je všechno přežít a bojovat, než se dívat na televizi. Jsme prostě takoví. A po tom všem bude těm lidem někdo říkat, že musí myslet na Evropskou unii a na centrální Srbsko. Kdo myslí na nás a naše děti? Pro většinu už je nudné se v televizi podívat na zprávy z Kosmetu. Radši přepnou na jiný kanál a dívají se na naše filmy, hudbu nebo na Djokoviće.
My se ale nevzdáváme! Nemáme kino ani divadlo, ale máme své kulturní skupiny. Jen v Kosovské Mitrovici je 18 rockových kapel, pár rapperů, básníků, malířů… Snažíme se co nejlépe žít v těžkém čase a oni (centrální vláda a politici) nás chtějí prodat! Co bys udělal ty, kdybys byl na našem místě? Opustil bys svoji milovanou zemi a nechal ji napospas vrahům a teroristům? Nebo bys dělal barikády, demonstrace, pálil hranice? Byl bys ještě bláznivější? Přiznej!
