Každodenní život našich předků podle Jindřicha Žáka
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Nový přednáškový cyklus má nového přednášejícího. Od září otevřel historik Jindřich Žák téma každodenního života úzkých i širokých lidových vrstev na pomezí 18. a 19. století a v celém „století páry“. Přednášky je možné si vyslechnout ve Slatiňanech v hostinci Bonet s měsíční pravidelností vždy odpoledne od 17:30. Vysvětlující odbočky nás vedou v podstatě od středověku po naše dny. Po kapitole o bydlení následovala v říjnu přednáška s názvem Od kolébky k dospělosti.
Dozvěděli jsme se, že uvážlivý rodinný život začal už manželstvím, tedy ve slušné křesťanské společnosti. Tridentský koncil z roku 1563 vyjmenoval závazná pravidla manželského svazku: manželství má být monogamní, nerozlučitelné, vázané církevním slibem a zapsané do matriky. S výběrem druha pomáhaly ohledy na jeho hospodářské a společenské postavení, měl na společenském žebříčku stát výš než žena (měl ženu společensky povznést).
Jak jste si vůbec mohli druha najít? Špatně i dobře. Špatně bylo hledání na vlastní pěst a dívce napsat lístek se žádostí o ruku nebo jí to povědět květinou. Zaručenější způsob skýtala odborná literatura a nejlépe bylo využít služeb dohazovačů a samozřejmě je dobře zaplatit, aby vás opravdu hezky vychválili. Když už se věci hnuly z místa, bylo příhodné zajít za rodiči budoucí vyvolené, kytici věnovat paňmamince a promluvit s budoucím tchánem. Když jste se rodičům líbili, děvče si vás vzít v podstatě muselo.
Nejdřív ale došlo ke schůzce obou rodin s ženichem. Nevěstu všichni pohřešili, ta neměla do svatby moc co mluvit. Projednaly se záležitosti stran věna, dědictví, kdo přijme čí rodiče na výminek. Další neděli byly na pořadu dne zásnuby. Nevěsta dostala prstýnek. Otec vzal ruku nevěsty a vložil ji do pravé ruky ženicha (pravý rovná se pravdivý). Dále došlo k ohláškám. Od čtvrtého Lateránského koncilu z roku 1412 byla povinnost ohlášek církevně ustanovena. Kněz ohlašoval po mši úmysl těch a těch vstoupit do manželství. Ohlášky mohly být odpuštěny, pokud se na svatbu pospíchalo, nebo když vás všichni znali. První ohlášky ovšem proběhnout musely, následující dvoje ne. Následovalo svatební oznámení příbuzenstvu. Potom se sepisovala předmanželská smlouva ve dvou vyhotoveních, pro ženicha a pro vrchnost. Teď už tedy svatba. Svatebčané se sešli ráno u nevěsty, následovala mše v kostele a zpověď svatá. Nakonec kněz oběma požehnal. Když se znovu ženil vdovec, podruhé požehnání nedostal. Novomanželé si vyměnili prstýnky, ale nelíbali se, poněvadž polibkem pečetěný slib proběhl už při zásnubách pod dohledem rodičů. V roce 1857 byl napočítán nejvyšší průměrný věk sňatečnosti, muži se ženili po třicítce, slečny se vdávaly krátce před třicítkou, v 27 letech. Úředníci čelili výraznému omezení, nesměli se ženit bez povolení nadřízených. Muže se mohli ženit od 24 let, později od 22. Z nich muži, kteří nebyli u odvodu, neměli svatbu vůbec povolenou.
U mužů se svatbou měnilo málo, u žen více. Vdaná nosila na hlavě šátek a nákupní košík. Muži si manželství neměli plést s bezuzdností, neměli proto ženy k pohlavní povolnosti nutit, předpokládalo se, že ve zlém počaté dítě nebude zdravé. Rodiny mívaly mnoho dětí, žena mívala až do přechodu jeden porod za druhým. Lidé totiž počítali až se šedesátiprocentní dětskou úmrtností. Většina žen rodila doma, za pomoci porodní báby – školené asistentky se státním příspěvkem a se sterilním náčiním. Porodní bába musela ověřit životaschopnost dítěte. Když vše dopadlo s Pánem Bohem, otec rodiny dal najevo veselí rozesláním kartiček. Příbuzní odpovídali blahopřáním. Lidé silně věřili, že nepokřtěné dítě nevejde do království Božího. Na křest se tedy pospíchalo. Nouzový křest, v případě okamžitého umírání novorozence, mohla provést sama porodní bába, a to i v matčině lůně.
Zásadní bylo sehnat dobrého – zodpovědného kmotra. Ten při úmrtí rodičů přebíral starost o obživu dítěte. Ke konci 19. století se kmotrovství stávalo otázkou lidumilství. Kmotr dával do
kolébky dar. Kmotřence si ovšem nemohl vzít do manželského svazku. Prvorodičky byly křesťansky uvedené do úlohy ženy-matky.
Díky představám lékařů se v 19. století od kolébek upouští, upouští se i od pevného povijanu na nemluvňatech. Pobyt na čerstvém vzduchu se považuje za zdravý. Bohužel výživa byla nedostatkové zboží. Ženy dělnice třetí až čtvrtý den po porodu nastoupily do továrny, nemohly řádně kojit. A tak jedna z nich kojila děti více rodinám, za to jí ostatní platily. Rovněž šlechtičny měly kojné, tentokrát proto, aby si neničily postavu. Kojné bohužel přenášely nemoci. Proto se začaly vydávat příručky o tom, jaká by kojná měla být (ne prvorodička, ne špindíra, mladistvého statného vzhledu). Kojná měla být žena ctnostných mravů, věřilo se, že s mlékem se do duše kojence vlévá i povaha kojné. Seznam kojných schraňovaly porodnice. Na venkově vám dala doporučení ohledně kojných porodní bába. Chudé matky se snažily kojit co nejméně. Přikrmovalo se kravským mlékem, kašemi, vývary. Děti po této výživě často umíraly. Kojenecká úmrtnost dosahovala šedesáti procent. Naštěstí se objevila pasterizace mléka. Henri Nestle přišel s čistými mléčnými moučkami.
Za dokonalého kojence se pokládalo dítě baculaté jako barokní andělíček. První části výchovy se ujímala matka či chůva. Děti se brzy učily desateru, zejména přikázání: Cti otce svého a matku svou. Ideálem výchovy bylo venkovské dítě, které pozoruje střídající se práce v závislosti na střídání ročních období a všímá si koloběhu života hospodářských zvířat. Tuto zkušenost nahrazovaly městským dětem obrázkové knížky. Tělesné tresty byly běžnou součástí výchovy (Ohýbej mě mamko, dokud jsem já Janko. Neohneš mě mámo, až já budu Jano.), nezastupitelné bylo strašení. Děti se strašily čertem, polednicí, Cikánem a při nejhorším tatínkem, který vládl rákoskou. Kult osobnosti samotného otce odpovídal tomu, že tatínek je nejvyšším článkem v hierarchii. Otcové byli živiteli, o děti se starali od času, kdy šlo dítě na studia nebo se zapisovalo do práce. Obě pohlaví byla vychovávaná přísně, děvče ale patřilo pod neustálý dohled matky. Dcera se měla narodit jako první – jako chůva mladších sourozenců. Dětský pokojík nejdřív uhlídaly jen bohaté děti. Hračky bylo možné draze koupit, nebo si je vyrobit. Chlapecké hračky byly náročnější než holčičí panenka, chlapci se s nimi zapojovali do skupinových her. Objevily se deskové stolní hry. A koncem 19. století i modely parních lokomotiv a lodí. Zvíře bylo také předmětem her, hlavně na venkově.
Školy začaly mateřinkou. Opatrovny vznikaly, aby se chudým dětem pomohlo nevyrůstat na ulici, aby se nakrmily a zahřály. Jinak dělníci nechávali děti s nejstarším dítětem doma. První školka vznikla v 18. století ve Francii. Nejdřív otevřel pastor chudým dětem jednu místnost na faře. Do roku 1848 u nás bylo dětských opatroven dvacet dva. Byli tam vychovatelé, třeba i dvouleté děti se musely učit! Marie Palacká Riegrová založila první české mateřské školky s vychovatelkou (ženou) a přizpůsobila výuku malému dítěti. V roce 1869 se u nás zbudovala první mateřská školka s dovezenou francouzskou učitelkou, která předávala zkušenosti našim vychovatelkám. Také továrníci zakládali školky, aby dělnice, kterým je o děti postaráno, víc pracovaly. Chudí byli zproštěni poplatků za školku.
V roce 1774 byl vytvořen Školský patent, císařovna Marie Terezie jej potvrdila následujícího roku. Od šesti do dvanácti let byla škola pro děti povinná. V Českých zemích vzniklo na 2 000 škol. Dítě vyučované domácím učitelem se co půl roku muselo dostavit na přezkoušení do některé školy. Kdo si domácího učitele dovolit nemohl, spadl na společenském žebříčku. Ve dvanácti letech se odehrálo první svaté přijímání, následuje biřmování, teď už dítě zastane práci. Dvanáctileté děti ale musely v neděli po mši chodit do opakovací školy. Učilo se trivium: číst, psát, počítat. Nadbytečné vzdělání (výroba koumáků) nebylo pro stát žádoucí. Děti mohly ze školy dostat úlevy pro zemědělské práce, dnes by se řeklo rodinné důvody.
V rámci školské reformy z roku 1805 se školy vrací pod přímý dohled církve. Rozhýbal se tiskařský průmysl s učebnicemi. Učebnice rozdělovaly tiskařské sklady. Nejdříve pochopili povinnost posílat děti do škol bohatí rodiče chlapců. V roce 1864 další reforma odmítla úlevy pro rodiče, děti musí chodit řádně do školy celý rok a tentokrát až do čtrnácti let. Uplynulo
dvacet let a úlevy pro zemědělské práce se do vzdělávací soustavy vrátily. Platily pak až do roku 1922, odkdy je škola naprosto povinná.
Středoškolské vzdělání přešlo po zrušení jezuitského řádu na stát. Gymnázia byla pětiletá, mění se ovšem na šestitřídní po přiřazení přírodních věd do učebních osnov. Tehdy zabírala 11 hodin časové dotace v rozvrhu latina a 7 hodin připadlo na ostatní vyučovací předměty. Od roku 1854 se gymnázia mění na osmitřídní. Odborné vzdělání pokrývaly průmyslové školy a obchodní akademie. Koncem 18. století jsme měli pouze 2 % středoškolských studentů! Vzdělávání dívek začínalo podobně, jako u chlapců požadavkem naučit se číst, psát a počítat. V závěru 18. věku mohly dívky se studiem pokračovat jenom na třiceti šesti dívčích školách. Vyšší dívčí školy nabízely učební látku v podobě latiny, němčiny, filosofie a aritmetiky. Z roku 1860 pochází první dívčí škola v Písku, v Praze stála až o tři léta později. Odborné vzdělání pro dívky dlouho nebylo přístupné. Něco takového se přímo pokládalo za útok na manželství! Mnohá povolání si žádají celého muže. Ovšem kariérní růst ženy mimo teplo domova vylučoval (stále vylučuje) úlohu matky vychovatelky mnoha dcer a synů. Ženské spolky, a zvlášť Eliška Krásnohorská, se snaží dovést vzdělání dívek a dam odněkud někam. Díky olbřímí pracovitosti paní Krásnohorské stojí dívčí gymnázium Minerva. Jediný z poslanců Karel Adámek se nechal obrozenkyní přesvědčit a na zasedání Říšské rady podal návrh, aby něco tak nevídaného, jako Minerva, mohlo být otevřeno. Zřizovatelem vyšší školy byl lidumilný dámský spolek. Osud maturantek, mezi něž patřila i naše novinářka Milena Jesenská – umučená za nacistické okupace, zůstal pohnutý. Vzdělané dámy s osobitými požadavky na život byly zatím víceméně neprovdatelné, končily jako osamělé slečny učitelky nebo úřednice.
