Kdo je s kým a kdo proti komu
stať ke stému výročí rozpoutání první světové války
Autor: Mgr Patrick Ungermann
8. srpna 1914 se mohlo ještě trochu nahlas psát. Alespoň novinář Lev Borský se o to pokusil a takhle ohodnotil žalostné evropské dění: „Pět velmocí a dva menší státy jsou posud v Evropě ve stavu válečném. Rusko, Francie, Anglie, Německo, Rakousko – Uhersko, Srbsko a Belgie stojí proti sobě. Devadesát procent evropského kontinentu trčí ve zbraních. To, co se neodvratně, živelnou silou blížilo deset let, od nastoupení na trůn Edvarda VII., co již roku 1909 a pak opět 1912 – 1913 zdálo se tak blízkým – evropská válka – uzrálo v srpnu 1914. Události, nad něž neviděl svět větších, vyvstávají před zrakem Evropanů, uspaných půl století už trvajícím mírem.“
Nejvíc se do války zřejmě těšili němečtí státníci, a to při pomyšlení na germanizaci a přímý vliv nad středoevropským prostorem. Určitě to plyne z hlášení rakousko – uherského vyslance v Berlíně. Už 5. července 1914 vyslanec informuje: „Nejvyšší vlastnoruční dopis a připojené memorandum jsem předal jeho milosti. V mé přítomnosti četl císař obě písemnosti s největší pozorností. Po obědě, když jsem opětovně velmi důrazně vylíčil vážnost situace, zplnomocnila mne Jeho milost sdělit našemu nejmilostivějšímu pánovi, že také v tomto případě můžeme počítat s plnou podporou Německa. Zvláště to platí o naší akci vůči Srbsku. Podle jeho mínění nesmí se však s touto akcí otálet. Jestliže jsme opravdu uznali nutnost válečné akce vůči Srbsku, pak by on litoval, kdybychom si nechali ujít nynější, pro nás tak příznivý okamžik.“ Byla tak bojechtivá i vídeňská vláda? Ne. Ve Vídni se vědělo, že s ní německý spojenec tak trochu cloumá. A jeho císařská milost se celkem prozíravě i bála. František Josef posílá z lázní v Išlu ministerskému předsedovi hraběti Stürgkhovi list, ke kterému připojil slavný manifest „Mým národům!“, aby ho dal hrabě ve známost. A tak lidé všech národů, stavů a názorů po celé monarchii četli: „Mým národům! Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou mi ještě dopřána, mohl zasvětit dílům míru a uchránit Svoje národy před těžkými oběťmi a břemeny války. V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto. Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci, k zabezpečení jeho držav po dlouhých letech míru chopil se meče. Stále výše šlehá plamen nenávisti proti Mně a Mému domu, stále otevřeněji vystupuje snaha nerozlučná území Rakousko – Uherska násilně odtrhnout. Tomuto nesnesitelnému řádění musí se učinit přítrž, ustavičná vyzývavost Srbska se musí ukončit, má-li čest a vážnost Mého mocnářství zůstat neporušena a jeho státní, hospodářský a vojenský rozvoj být ušetřen stálých záchvěvů. Vše jsem prozkoumal a uvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou Mi povinnost vykazuje. Spoléhám na Svoje národy, které ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu se seřadily a pro čest, velikost a moc vlasti k nejtěžším obětem byly ochotny. …“ Císař toho dost řekl o sobě a o svém vlastnictví. Brání čest svého mocnářství, svému mocnářství chce zachovat vážnost. Jemu povinnost vykazuje cestu, kterou on s klidným svědomím nastupuje. On všechno prozkoumal a uvážil, on také spoléhá na své národy, které se budou věrně řadit kolem jeho trůnu. Národům samotným nechce nechat zkoumat a rozvažovat nic. Představoval si je z té lázeňské perspektivy jako panáčky do šachů, jimiž teď jeho stratégové vyjedou utlouci čepicemi nesnesitelnou balkánskou otázku. Sám musel nejlépe vědět, že „jeho národy“ ve všech bouřích vždy nestály kolem jeho trůnu a už vůbec ne v proklamované jednotě. Potírání Maďarů jako mladý přinejmenším přihlížel. Čechů se bál jako sucha, které vždycky rozklíží starý stůl. Znal chorvatsko – uherské napětí, prohrál Itálii.
Jenže světová válka stavěla naši politickou scénu před otázky s pramalým výhledem na odpovědi. Dosud (myšleno od svatodušních bouří) byl jedinou možností našeho pokroku hospodářský růst, zvyšování míry vzdělanosti a spolupráce s Vídní. Neříkám, že to byla spolupráce nadšená, neříkám, že dlouhodobě vážně míněná. Náš první válečný emigrant, dr. Lev Sychrava ze Státoprávně pokrokové strany, hodlal Rakousko – Uhersko rozbít už před vojnou a pár měsíců před válkou se vyjádřil: „My jsme proti trojspolkové politice a Evropa i Německo vědí, že obnovení českého státu znamená úplný pád této politiky. Není-li v naší moci předejít následkům rakousko – uherské zahraniční politiky, nechceme alespoň nést spoluzodpovědnost za velikou katastrofu, jež se touto politikou blíží.“
T. G. Masaryk se šel nejdřív přeptat bývalého rakouského předsedy vlády, co a jak bude vypadat. Ve „Světové revoluci“ na zmíněný rozhovor vzpomíná: „Šel jsem mezi jinými ke Körbrovi, s nímž jsem častěji mluvíval hodně odkrytě. Tentokrát jsme mluvili déle než dvě hodiny a probrali celou situaci; zejména jsem se ho doptával na některé přídvorské osoby. Formuloval jsem svou hlavní otázku takto: bude Vídeň schopna nutných reforem, jestliže vyhraje? Körber po zralém uvážení a odhadnutí osob řekl docela určitě: ne! Vítězství posílí starý režim a nový (Karel) nebude o nic lepší; po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralizovat a germanizovat a bude absolutismus s parlamentní okrasou. A co Berlín, tázal jsem se, nebude ten tak rozumný, aby svého spojence vedl k reformám? Sotva, zněl úsudek.“ Masarykův sok dr. Karel Kramář, který před válkou vykazoval ve prospěch českých záležitostí spolupráci s Vídní, se zalekl boje, vedeného jako germánský střet se Slovanstvem, a den vypovězení války Rusku byl pro něj dnem, kdy si ho Vídeň konečně znepřátelila.
Masaryk, emigrovavší do Itálie a dál na Západ, nejdřív žádný republikán nebyl. Budoucí Československo si zprvu představoval jako království, jemuž by nejlépe slušel dánský či belgický princ. O Slovácích rovnou prohlásil, že „jsou Čechy, přesto, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka“. V této podobě se ovšem myšlenka čechoslovakismu, obhajitelná z důvodu přečíslit německý živel v Sudetech, stala pro Slováky neudržitelná.
Naproti tomu mnoho volyňských Čechů toužilo po začlenění otčiny do carského Ruska: „Nechť zazáří svobodná a neodvislá koruna svatého Václava v paprscích koruny Romanovců.“
A další lidé, a rovněž to mysleli dobře, se rozhodli nebát se spolupráce s válečným Rakouskem a doufali, že v případě vítězství Ústředních mocností z toho budeme mít užitek. K tomu se vyjádřil dějepisec Zdeněk Tobolka: „Nikdo nemohl předvídat výsledek války. Nikdo odpovědný nemohl zavírat oči před mocnými složkami v Dohodě, přejícími Rakousku – Uhersku. Může se proto pokládat za zradu na národní věci a za mravní cynismus, držel-li jeden želízko tohoto názoru a spojené s ním taktiky, druhý onoho názoru a nutného s ním postupu?“ 28. srpna 1914 tvoří tisíce volyňských Čechů Českou družinu v boji proti Habsburkům. A co naši branci z Českých zemí, pokrevní bratři mužů z České družiny, jenže na protivníkově straně? Dost se jich mobilizuje s národními symboly v klopách, v hlavních ručnic, červenobílé a modro-červenobílé praporce vlají i nevlají. „Červený šátečku kolem se toč, půjdeme na Rusa, já nevím proč,“ zpívalo se i nezpívalo. Ne všichni odvedenci cítili s císařovým trůnem, ne všichni cítili proti němu. Za tohoto stavu věcí udělala státní moc nesmyslnou chybu, která to monarchii prohrála na celé čáře. Major – auditor Jaroslav Kunz si později napsal: „V okamžiku, kdy se každý rozumný stát, jenž se pouští do boje o život a o smrt, snaží, aby sdružil všecky své poddané k společné obraně, vrhlo se Rakousko na náš národ s takovou vervou, že se málokde stane něco podobného. Současně s mobilizací zavládl naprostý absolutismus vojenský. V ministerstvu války zahájil činnost takzvaný Válečný dohlížecí úřad, jenž se spolu s generálním štábem a vrchním velením do všeho míchal a řídil politickou persekuci proti Slovanům, hlavně proti Čechům a Srbům.“
Jací jsme byli v Habsburkově stejnokroji vojáci? Uvědomělí přeběhlíci, co stáli u zrodu Československých legií? Ano. Uvědomělí rakousko – uherští občané, kteří by se za monarchii bili rádi, kdyby je pro český původ neurážel pomístní německý frajtr? Také ano. Ale hlavně, válka uvedla do soudobých dějin světovost válek. A ve světě ideálů rozdělila myslitele na ty, kdo ve smyslu evropských událostí uviděli na konci tunelu světlo národního, plně funkčního státu, a na druhé, kteří uzřeli Panevropu, jakési spojené státy evropské. Dnes obě představy měří síly v nějaké fázi pokusu o Evropskou unii. Věřím, že dnešek hodně mluví do věci, jaké to bude v Evropě zítra. V každém případě bychom si měli dát setsakramentský pozor na lidi, co v lázeňských letoviscích píší ve jménu sebe sama manifesty svým národům a tyto uvádějí do samolibých, nepřehledných tahanic o trůny a kolem trůnu o místo na výsluní.
Víme, že do roku 1938 se Evropa, až na sovětské Rusko, řídila právem národů na sebeurčení. Nutné je si uvědomit, že temný tunel první světové války nabízel ještě jednu rozdvojku poválečného vývoje vztahů. Buď budeme žít v nějak zařizovaných parlamentních demokraciích, nebo pustíme palivo sociální bídy do motoru revoluce, jak se to stalo v poválečném Rusku, Maďarsku a částečně i Německu.
Všichni naši legionáři (na Rusi, ve Francii i v Itálii) bezpochyby bojovali proti Rakousku – Uhersku, sebeurčení národů požadovala také Tříkrálová deklarace našich poslanců na půdě říšské rady. Přesto prezident USA Thomas Woodrow Wilson hodlal až do roku 1918 starou monarchii zachovat. Až, když šílený projev rakousko – uherského ministra Czernina měl za důsledek, že Francouzi zveřejnili dopis nového císaře Karla, který Francii žádá o separátní mír, a až, když se Karel musel jet Němcům omluvit a přijmout německý protektorát, bylo i v Americe jasné, že staré mocnářství nemůže požívat sebemenší důvěry slovanských národů. 29. června 1918 uznala Paříž Československou exilovou vládu, 9. srpna 1918 ji uznal Londýn a 2. září také Washington. Krajanské spolky Čechů a Slováků v USA uzavřely dohodu o společném státě a o autonomii Slováků, listinu podepsal také Tomáš Garrigue Masaryk. Cesta k samostatnosti byla vytčená, měla už i své „dopravní značení“ a bylo třeba ji jen dobojovat doma.
Doma se obnovila činnost Národního výboru, který měl vést a zastřešovat naši domácí politiku v součinnosti s exilovou vládou. Stále je zajímavé upozorňovat na to, že Sociální demokracie odmítala stavět obhajobu naší samostatnosti na historickém právu, a že s Národním výborem mnoho nespolupracovala. Socialistické strany si ustavily Socialistickou radu a měly dělníky, kteří opravdu zle nuzovali, ke vzpourám a demonstracím síly. 1. květen 1918 zažil jednu takovou bouři, a k ještě větší a krvavě potlačené došlo 14. října. Národní výbor dával od takových činů ruce pryč. Protože byl buržoazní – učili jsme se dříve. A nebo proto, že si pád říše a převzetí moci představoval jako akt pokojného srovnání se s tím, co bylo? O druhé možnosti svědčí slova Aloise Rašína: „Kde se jedná o osud národa, tam se neskáče do tmy.“ Měli bychom si uvědomit, že Sociální demokracie posledních desetiletí 19. století a prvních dekád 20. věku se chovala spíš jako pozdější komunisté než jako dnešní sociální demokraté. V kruzích socialistických stran nešlo v první řadě o národovecký cíl, ale o otázky globálně dělnické, vlastně o spoluúčast na třídním boji.
Mocnářství se sypalo, kde mohlo. Naši a slovenští vojáci se vzepřeli v Boce Kotorské, v Kragujevaci a v Rumburku. Domů hromadně dezertovaly celé pluky! 21. října 1918 zasadili monarchii úder sami rakouští Němci, kteří se nechali slyšet: „Bez lítosti loučíme se s tímto státem, abychom se opřeli o vlastní životní sílu svého národa a vystavěli si nové bydliště státní, patřící jen našemu národu.“ 30. října 1918 přijali Slováci v Turčianskom Svätom Martine Martinskou deklaraci. Ta svrhla uherskou vládu a na její místo postavila Národní radu.
A co chudák císař Karel? 7. října požádal Spojené státy americké o příměří. Jedenáct dní nato se mu dostalo zamítavé odpovědi. 16. října přislíbil liberalizaci říše, čemuž už se teď každý vysmál. Takhle měl císař jednat před dvěma lety! 27. října podepsal rakousko – uherský ministr zahraničí hrabě Andrássy nótu, která přistoupila na požadavek samostatnosti pro Čechoslováky a Jihoslovany a naléhavě prosil USA o mírová jednání. Naši lidé si nótu přečetli na Václavském náměstí ráno 28. října. Davy vyšly do ulic vypořádat se se symboly starého mocnářství a vyhlásit Československo. Moc převzal Národní výbor a státní samostatnost ihned odsouhlasil. Tak proto máme 28. října každoročně státní svátek.
(obrazek stažen z: https://www.bulgarianartillery.it/Bulgarian%20Artillery%201/T_Flak/TF_Bulgarian%20improvised%20Flak.htm)
