O co jde aktuálně na Ukrajině? O federalizaci země?

Abychom dobře pochopili situaci na Ukrajině, musíme si zodpovědět hlavní otázku: „ Kdo jsou aktéři současných událostí?“ Na vnitropolitické scéně jsou to dvě skupiny obyvatel, a to Západní Ukrajiny a pak Jihovýchodní Ukrajiny.

 

Skupinu obyvatel západní Ukrajiny dnes reprezentuje prozatímní vláda prozatímního premiéra Jaceňuka a prozatímního prezidenta Turčynova. Na západě Ukrajiny žijí převážně Ukrajinci a malé menšiny z řad Maďarů, Rumunů, Poláků, Židů a mimo jiné i Volyňští Češi. Zde se mluví výhradně ukrajinským jazykem a tato část Ukrajiny byla z většiny do druhé světové války mimo území SSSR. Zdejší obyvatelstvo je více nacionalisticky, prozápadně a protirusky orientované, menší část až radikálně ultranacionalisticky a polofašisticky. Velká část obyvatel podpořila pučisty i z důvodů ekonomických a existenčních, protože se domnívala, že konečně se budou mít lidé lépe jako v EU. Nejvýznamnějším centrem odporu proti legálnímu prezidentovi Janukovyčovi byl Lvov a dnes je to Kyjev, dobytý pučisty z Majdanu.

 

Jihovýchodní Ukrajinu lze charakterizovat jako proruskou základnu volebního úspěchu legitimního prezidenta Janukovyče. Žijí zde ve vzájemné symbióze Ukrajinci, často i jen rusky hovořící, a silná ruská menšina ( dle sčítání obyvatel v roce 2001 to bylo 8 milionů 334 tisíc ukrajinských občanů). Zde má i největší oporu do převratu volebně nejsilnější parlamentní strana Janukovyčova Strana regionů. Drtivá většina z třetiny občanů Ukrajiny, hovořících jen rusky, je právě v jihovýchodní části země.

 

Při pohledu na dnešní Ukrajinu vyvstává otázka, zda hrozí tzv. krymský scénář připojení k Rusku v jihovýchodní části země. Dovolím si tvrdit, že ne, a to z několika důvodů. Krym byl v mnohém specifický. Za prvé zde sídlila legálně ruská černomořská flotila s 25 tisíci ruských vojáků, přičemž symbióza ruské armády a většinové ruské populace autonomního Krymu byla drtivým faktorem bezproblémového a bleskového připojení Krymu k Rusku, a to bez jediného výstřelu. Za druhé s Ukrajinou Krym geograficky spojuje jen úzký pruh země (něco málo přes 10 km). Historicky Krym byl Ruskem vybojován už před 300 lety a paradoxně ruský Krym daroval, a to nezákonným způsobem, totalitní vůdce SSSR Chruščov (mimo jiné Ukrajinec) Ukrajinské SSR v roce 1954, a to při příležitosti 300 let společného soužití bratrských národů Ukrajinců a Rusů ve společném státě. A z toho vyplývá i to, že mnozí Ukrajinci, hlavně ti starší, mají k Rusům bližší vztah a přátelštější pouto než například Češi a Slováci, kteří spolu ve společném státě žili bok po boku jen 68 let!

 

Jihovýchodní Ukrajina je poněkud v jiné situaci než Krym. Za prvé, zde už není možný moment překvapení. Za druhé, zdejší občané se více ztotožňují, i přes separatistické tendence některých skupin občanů, s Ukrajinou, i když ne zrovna reprezentovanou pučisty z Kyjeva( jež si zdejší „východňáři zaškatulkovali mezi fašisty“). A třetí faktor, který mluví proti stejnému scénáři je i ten, že Rusko, pokud nebude vyprovokováno kyjevskou prozatímní vládou k vojenskému střetu, nemá zájem na přímé válce. Bylo by totiž samo proti sobě. Další čerstvou nálepku okupanta si nemůže dovolit ani Putin, pokud chce spoluvytvořit Euroasijský svaz nebo unii. Prostě násilné připojení jihovýchodu Ukrajiny k Rusku není na pořadu dne, protože by se Rusko ocitlo ve špatném světle a ve vleklé válce s bratrským národem. Tady by to nebylo tak jednoduché, jako na Krymu!

 

Na jihovýchodě Ukrajiny se bojuje za federalizaci Ukrajiny, i když se v některých městech se chopili iniciativy separatisté, skrytě podporováni Ruskem. Předpokládám, že z velké části jsou to především zhrzení příslušníci rozpuštěného ukrajinského Berkutu, kteří chtějí odplatu těm, jež se nelegitimně a násilně usadili v hlavním městě. Ve hře mají několik variant. První variantou je, že vyvolají občanskou válku a v možném chaosu buď nezávisle na Kyjevu vyhlásí autonomní republiku, což už se děje v Doněcku, v Charkově a v Luhansku, případně ve Slavjansku. Nebo budou podporovat demonstrace za federalizaci země, což se děje v Mariupoli a v Oděsse, kde desetitisíce lidí v neděli zaplnily ulice a náměstí s prapory, mezi nimiž nechyběly ruské ani sovětské. Nebo vytvoří pro Ukrajinu v nejkrvavějším scénáři národně osvobozeneckou armádu, která se vypořádá po svém s „fašistickým západem“ Ukrajiny. Abychom ale byli spravedliví a objektivní, musíme připustit i to, že o opačný scénář se pokouší i prozápadní radikální ultranacionalisté, převážně z řad Pravého sektoru, kteří spolu se zahraničními žoldnéry a soukromými bezpečnostními agenturami, se snaží ovládnout celou Ukrajinu a ztrestat „východňáry„.

 

Nyní se můžeme pokusit objasnit si, kdo jsou aktéry ukrajinské krize z mezinárodního pohledu. Jsou to USA, EU na jedné straně a Rusko na druhé straně. USA a EU tak trochu chaoticky podporovaly protivládní demonstrace v Kyjevě už od loňského roku. Jak přiznal bývalý náměstek ministra financí USA Paul Craig Robertson, USA měly zájem na protivládních akcích v Kyjevě: „Bezelstně idealističtí protestující, kteří zaplnili ulice, aniž by je za to kdo platil, tak jen naivně naletěli komplotu, který jejich zemi rozvrátí. Lehkověrní naivkové, účastnící se inscenovaných protestů na ´Majdanu´, toho budou litovat do konce života.“

 

Rozhovor s bývalým náměstkem ministra financí USA Paul Craig Robertsem si můžete na internetu poslechnout na tomto odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=BABXj2nNO8k

 

USA mají eminentní zájem o geopoliticky zajímavou Ukrajinu, s cílem ji přijmout do NATO a naplnit scénář George Bushe juniora „potrestat říši zla“ (Rusko). USA nemohou odpustit Rusku a konkrétně Putinovi, že jim zamíchal karty na Blízkém východě nežádoucím způsobem – viz Sýrie a její hrozící potrestání za použití chemických zbraní vůči civilnímu obyvatelstvu Západem, kdy se podařilo ruskému prezidentovi prokázat lživost západních informací. Syrská opozice v občanské válce se zmocnila části zásob a použila je proti civilistům, s cílem obvinit z jejich použití legální Bašárovu vládu.

 

Jak si lidově říká:“Proč nezabýt dvě mouchy nebo i tři jednou ranou?“ Krize s Ukrajinou se někomu nápadně moc hodí. Nahrává například k zapomenutí na odposlechy vysoce postavených evropských politiků, mimo jiné německé kancléřky Angely Merkelové tajnými službami USA. Napomůže nejspíše dotlačit EU k podepsání nevyvážené Transatlantické dohody o obchodu a investicích mezi EU a USA (TTIP), kde mimo jiné je to výhodnější pro USA a nadnárodní korporace, než pro země EU. USA, díky krizi na Ukrajině, využijí roztržky mezi EU a Ruskem o Ukrajinu k prosazení zvýšené vojenské přítomnosti USA v Evropě a případně i k obnovení zastaveného projektu radaru v Brdech, s tím, že už nebude namířen proti nebezpečnému Íránu, ale proti Rusku. Není nic lepšího, než pomocí médií a rusofóbní a válečnické rétoriky politiků USA a EU, podnítit zájem „ruskou agresí ohrožených pobaltských zemí“ o vojenskou ochranu ze strany USA. A NATO může konečně přitlačit „ruského medvěda“ ke zdi. Hysterie se rozjíždí. Sláva, propadají ji už i přátelé ruského Lukoilu. Už je konečně důvod rozmístit i podle slov prezidenta Miloše Zemana případně i vojska NATO na ukrajinském území.

 

EU by zase ráda kvůli vývozu svých výrobků ovládla nenasycený ukrajinský trh připojením země k EU, ale jsou zde některé problémy, které si politici EU ještě dobře neuvědomují. Za prvé, kdo zaplatí vstup Ukrajiny do EU a z čeho, když tato země je před bankrotem a navíc dluží Rusku za plyn poměrně vysoké částky? Vyřeší to půjčky MMF a Světové banky? Kolik může EU, sama zadlužená, investovat do zkrachovalé ukrajinské ekonomiky? Vstupem Ukrajiny do EU nezvýší se už tak vysoká nezaměstnanost ve stávajících členských zemí EU?

 

Už teď některým politikům dochází, že původní nadšení z přijetí Ukrajiny do EU může kvůli financím a nezaměstnanosti velice rychle vyprchat. Nikdo nezodpověděl i další otázky, týkající se dalšího fungování Ukrajiny. Dosud závislá ekonomika na nenáročných odběratelích v Rusku by se musela přeorientovat na velice náročné zákazníky v EU. Jsou na to Ukrajinci připraveni?

 

Někteří politici v EU ani nepochopili dopis ruského prezidenta Putina, v němž 18 vrcholným představitelům zemí EU, závislých na dodávkách plynu, sděloval své oprávněné obavy, že Ukrajina dluží ruskému Gazpromu tolik peněz, že nejenže není schopna splácet dluh, ale už přestala platit i za nové dodávky. Existují zde obavy, že Rusko bude nuceno zastavit dodávky plynu Ukrajině. Racionálně uvažující člověk chápe, že nebude dodávat zboží neplatičovi. A proč taky, když navíc se chová vůči dodavatelské zemi nepřátelsky? A tady je kámen úrazu. Tím, že Rusko pozastaví nebo úplně zastaví dodávky neplatící Ukrajině, vznikne problém. On ten plynovod do EU vede přes Ukrajinu a je nabíledni, že i když ruský GAZPROM bude dodržovat smlouvy s evropskými odběrateli na 100 procent a plyn v požadovaném množství plynovodem vyšle do EU, může se stát, že tam nedorazí, protože jednoduše řečeno si ho během cesty přes ukrajinské území, kde nesahá moc Ruska a GAZPROMU, může, bude-li chtít, neplatící Ukrajina odčerpat, lidově řečeno „ukrást“, čímž vznikne v dodávce plynu do EU manko, z kterého EU obviní Rusko. A konflikt je na světě.

 

Rusko samozřejmě má své zájmy na Ukrajině rovněž. Za prvé, z dob SSSR jsou obě ekonomiky provázané a na sobě závislé. Ukrajina na ropě a plynu a dalších surovinách pro průmyslový Donbas a jak již bylo napsáno, Rusko z Ukrajiny odebírá mimo jiné spotřební zboží, které v mnohých případech sice nesplňuje evropské normy, ale měkké ruské normy ho tolerují. Za druhé, Ukrajina dosud byla součástí Svazu nezávislých států, který po rozpadu SSSR jej ekonomicky nahradil. Za třetí, Rusko Ukrajinu vždy vnímalo jako nejbližšího slovanského spojence ve všech oblastech a nikdy nedovolí, aby Ukrajina se stala nástupištěm případné vojenské agrese NATO vůči Rusku. A to je ten pohled 69, který chybí všem těm rádoby západním demokratům, kteří vidí jen své partikulární zájmy a nevidí to, co vidí jejich oponent a souvislosti, které se sporem o Ukrajinu úzce souvisí.

 

Nyní, když víme, že ve vnitropolitické krizi Ukrajiny jsou dva přibližně rovnocenní hráči – Západní a Jihovýchodní Ukrajina a zahraničně politické oblasti tři hráči – USA, EU a Rusko, pak už racionálně uvažující člověk, politik a diplomat má ve věci jasno.

 

Co je třeba udělat a čemu je třeba předejít?

 

Zastavit šílenou protiruskou hysterii a propagandu v médiích a vytěsnit ji z vyjadřování se vrcholných politiků USA a EU.

 

Navázat na vše dobré, co dosud USA, EU a Ruskou federaci spojovalo (Historické křesťanské kořeny, kultura a umění, vítězství nad fašismem před téměř 70 lety, novodobé oteplování vzájemných vztahů ve všech sférách lidského života.).

 

Svolat neprodleně Mezinárodní konferenci o urovnání ukrajinské krize.

 

Na této konferenci přijmout Mezinárodní deklaraci o územní celistvosti Ukrajiny (vyjma ruského Krymu), o neutralitě Ukrajiny a o federalizaci Ukrajiny na Západní a Jihovýchodní Ukrajinu.

 

Vstřícným krokem pro ruskou i ukrajinskou stranu by mohlo být odpuštění dluhů Ruskem Ukrajině za to, že Ukrajina uzná ruskou svrchovanost nad Krymem.

 

Vyhlásit všeobecnou amnestii a současně odzbrojit všechny polovojenské a nelegální formace, ať už na západě nebo jihovýchodě Ukrajiny( jednotky Majdanu a Pravého sektoru, bývalého Berkutu, zahraničních žoldnéřů a zahraničních soukromých bezpečnostních služeb), a to pod kontrolou buď pozorovatelů OBSE nebo raději přímo mírových jednotek OSN, nebo ještě lépe obojího.

 

Vytvořit novou federální Ústavu Ukrajinské federace, s rozsáhlou autonomií Západní a Jihovýchodní Ukrajiny.

 

Stáhnout vojenské síly Ruska a NATO od ukrajinských hranic do vzdálenosti 100 km.

Vypsat v nejbližším termínu předčasné demokratické parlamentní volby na celém území Ukrajiny.

Obnovit veškeré demokratické instituce funkční Ukrajinské federace tak, aby byla respektována základní lidská práva, autonomie regionů, právo na svůj úřední jazyk a na vypsání referenda o budoucím ekonomickém směrování Ukrajiny, a to vyjma práva na odtržení od Ukrajiny, vyjma práva na zpochybnění neutrality a vyjma práva na výkon trestu smrti.

 

Předejde se tak občanské válce s nedozírnými následky pro Ukrajinu nebo v horším případě rozhoření mezinárodního konfliktu s možnými fatálními následky pro celé lidstvo. Ukrajinci si budou muset nastavit správně své morální priority. Jejich ekonomická prosperita se nebude odvíjet od toho, zda budou členem EU nebo ne, ale od toho, zda si v zemi udělají pořádek ve smyslu zastavení rozkrádání státu, rovnoměrnějšího přerozdělování výsledků práce a ekonomiky ve prospěch všech občanů a ne jen úzké skupiny zbohatlíků a tunelářů.

 

Jsem přesvědčen, že jiné cesty k míru a k uklidnění situace na Ukrajině, jakož i v euroasijském prostoru není. Měli by si toho být vědomi nejen Putin, Obama a vrcholní představitelé EU, ale hlavně noví vládcové v Kyjevě a občané Ukrajiny, neboť se jedná nejen o jejich budoucnost, ale i o budoucnost Evropy a celého světa. A o to tu jde! Nedovolit válkychtivým štváčům rozpoutat, 100 let po začátku první světové války, nové válečné hrůzostrašné peklo. Věřím, že obyvatelstvo moderního světa chyby minulosti opakovat nebude a prosadí nejdemokratičtější způsob řešení krizí na světě - referendum. Máme k tomu už v dnešní době moderní technologie, internet, chytré telefony atd. Jediné co nám chybí je chuť politiků! Občané donuťme je k tomu, aby respektovali náš názor, náš hlas, naše přání, protože politici jsou námi velmi dobře placení zaměstnanci. Nic víc - nic míň!

 

Vyšlo v Parlamentních listech