Oslavy 28. října – na koho neprávem zapomínáme?

Autor: Radim Panenka

„Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem“

Máme za sebou velmi významné, téměř kulaté, výročí. 28. října jsme si připomínali 95 let ode dne, kdy vznikla samostatná, svobodná a sebevědomá Republika československá. Zcela oprávněně je osmadvacátý říjen nejvýznamnějším svátkem českého národa. Je symbolem našeho národního sebevědomí a pocitu, že když chceme a umíme si dupnout, dokážeme si své nezadatelné právo hájit a obhájit. To ale není nic nového, rád bych se proto v následujících větách zamyslel nad něčím, co (nejenom) letošní oslavy tohoto svátku provázelo.

Ne toliko historikové, ale především politici a mediální svět v tento významný den mluví v souvislosti s ustavením československého státu téměř bezvýhradně o zásluhách pozdějšího prvního presidenta Tomáše G. Masaryka. Sem tam možná zazní, že nešlo jen o něho, ale byl také nějaký Beneš a Štefánik. Ano, zásluhy těchto tří mužů jsou jasné a nezpochybnitelné. Mluvíme-li ovšem o 28. říjnu jako o dni, kdy vznikl samostatný stát Čechů a Slováků, jsou dlouhodobě opomíjena další jména, jejichž zásluh bychom si měli nadmíru vážit, připomínat je a držet v paměti se stejnou úctou, jako výše zmíněné tři muže.

Velké zásluhy na tom, že náš stát vznikl právě onoho osmadvacátého října, totiž mají jiní velikáni našich dějin, než ti, kteří za jeho ustavení bojovali a jednali v zahraničí a bez jejichž přičinění by k tomu pochopitelně nikdy nedošlo. Pražské události toho dne byly plně v režii pětice státotvorných politiků, později známých jako „Muži 28. října“. Jde o pány Aloise Rašína, Antonína Švehlu, Jiřího Stříbrného, Vavro Šrobára a Františka Soukupa. Byli to oni, kteří od rakousko-uherského místodržitelství převzali moc a de facto tak zrealizovali převrat, jehož výsledkem byl vznik státu. A byli to zase oni, kteří tento akt stvrdili prvním zákonem, který mluvil o československém státu jako o samostatné zemi a přikazoval podřízenost všech státních, zemských, okresních a všech dalších úřadů Národnímu výboru. To vše se tehdy v Praze odehrávalo za masových demonstrací občanů a euforického strhávání a přemalovávání rakousko-uherských symbolů a nápisů.

V souvislosti s prvním československým zákonem je rovněž stěžejní takzvané Provolání Národního výboru. Připomeňme si z toho alespoň úvodní věty: „Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu. Lide československý! Vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů.“ Za přímého autora jak prvního zákona, tak i provolání Národního výboru je považován dr. Alois Rašín, který tehdy obojí zapsal rukou na obyčejný papír.

Paralelně s tím ve stejný den v Ženevě probíhala jednání delegace československého národního výboru pod vedením dr. Karla Kramáře s představiteli našeho protirakouského zahraničního odboje, které vedl pozdější dlouhodobý ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš.

Zásluhy na ustavení našeho suverénního státu má i celá řada dalších, především legionářů na všech frontách, kteří umírali často s úsměvem na rtech s vědomím, že pomohli svému národu vybojovat vytouženou samostatnost. Je spravedlivé, abychom nezapomínali, že naše republika, která za pět let oslaví celé století od svého vzniku, nebyla dílem jednoho či tří mužů, ale mnoha a mnoha dalších. A je spravedlivé, abychom v paměti uchovávali, že datum 28. října je v učebnicích dějepisu zaznamenáno zásluhou oněch zmíněných pěti mužů, kteří se nebáli a de iure vytrhli svůj národ z rakouského područí.

Článek vyšel v Orlickém týdeníku.