Pohanské reakce na pronikání křesťanství

Autor: Jiří Atweri

    Křesťanská věrouka se často k prostým lidem šířila shora rozhodnutím panovníka, který svou vůli vnucoval všem svým poddaným, a tak není divu, že v době oslabení panovnické moci docházelo k povstáním, která většinou vedli pohanští kněží, žreci a volchvové. Tato povstání čili pohanské reakce však v sobě mnohdy skrývaly i politicko-mocenský boj a nespokojenost s centralizovanou formou vlády.

    Karantánie byla pokřtěna kolem roku 750, ale hned v šedesátých letech osmého století došlo k první vzpouře. Pohanství bylo v této zemi politicky stále vlivné i počátkem devátého století.⁴⁰⁶ Kratší pohanská reakce pravděpodobně nastala i po pádu Velké Moravy (906-907), o čemž vypovídá kruhové kultovní místo z desátého století, které prozkoumal v Pohansku na Břeclavsku archeolog Bořivoj Dostál. Toto posvátné místo je analogické pohanským svatyním u východních Slovanů. Nacházelo se v blízkosti křesťanského kostela, ale pocházelo až z povelkomoravského období. Podobný význam snad měl také kruhový příkop odkrytý v Mikulčicích.⁴⁰⁷ K pohanskému povstání spojenému s vyhnáním knížete Bořivoje došlo již roku 883 v Čechách. Reakce pod vedením legendárního Strojmíra byla potlačena až s pomocí moravských bojovníků knížete Svatopluka.

    Velké množství pohanských reakcí probíhalo zejména u polabských a pobaltských Slovanů. Po smrti císaře Otty II. propuklo mohutné povstání Luticů v Šlesvicku.⁴⁰⁸ Když roku 1066 povstali Obodrité, zahynul i kníže Gotšalk, který se pokoušel šířit křesťanství pokojnou cestou. Podle zprávy Adamovy každému křesťanskému knězi „rozsekli kůži na hlavě v podobě kříže, svázali mu ruce na zádech a bijíce jej, pronásledovali jej během tak dlouho, až duši vydechl.“⁴⁰⁹ V roce 1068 biskupu Janovi usekali Rataři ruce i nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radegastovi. Není divu, Slované z této oblasti hájili svou samostatnost proti expandujícím německy hovořícím zemím a Kristus byl pro ně bohem Němců, oproti jejich bohům slovanským. „Za Niklotovy vlády, když se lid navrátil k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž.“⁴¹⁰ Roku 1147 byla proti knížeti Niklotovi z Meklenburska vyhlášena křížová výprava. Křižáci sice nezvítězili, nicméně přiměli Niklota i s jeho bratrem Přibyslavem přijmout křest.

    Obrovské povstání zachvátilo v letech 1034-1039 Polsko po smrti Měška II. a vypuzení jeho syna Kazimíra. Tato pohanská reakce zaměřená proti vládnoucí elitě i církvi ohrozila samu existenci polského státu. Povstání se podařilo potlačit Kazimíru I. Obnoviteli (vládl v letech 1040-1058) jen s pomocí německých feudálů. Hnězdno a Poznaň byly zpustošeny natolik, že Poláci museli sídlo knížete přesunout do Krakova. Zajímavá situace nastala roku 1124 ve Štětíně (Pomořansko), kde místní obyvatelé nejprve pomáhali s nadšením rozebrat místní Triglavův chrám, ale hned po odjezdu biskupa Oty z Bamberka se pod vlivem svých kněží vrátili zpět k víře otců.⁴¹¹ Tehdy zde došlo k jasnému projevu dvojvěří a biskup Ota byl ve městě při své druhé misijní cestě z roku 1128 přijat nepřátelsky. Dvojvěří je doloženo i archeologickými nálezy z hrobů, ale i objevy jakýchsi křesťanských stavebních obětin z jiných oblastí.⁴¹² Církev však akceptovala i mnohá posvátná místa pohanů, kde vyrostly kostely a chrámy, obvykle pod patronací světce s obdobnou ochrannou mocí.

    Významnou úlohu ve veřejném životě i po přijetí křesťanství hráli staroruští volchvové, kteří se zároveň stali hlavními odpůrci nové víry. Z tohoto důvodu proti nim často hovoří církevní zákazy, nařízení, poučení a zpovědní instrukce z jedenáctého až čtrnáctého století. Volchvové svým vlivem dokonce ohrožovali knížecí moc a mnohdy podněcovali k častým vzpourám, především v obdobích neúrody. Rok po přijetí křesťanství (989) propuklo ozbrojené povstání v Novgorodu s cílem zabránit boření starých svatyní. Během neúrody roku 1024 povstali suzdalští žrecové a při vzpouře roku 1068 v Kyjevě byl zabit novgorodský biskup Štěpán, který byl náhodou ve městě. Rostovský biskup přišel o život při povstání v okolí Rostova a Běloozersku a další nepokoje ustaly v Novgorodu roku 1074 až poté, co kníže Gleb vlastnoručne zabil volchva podněcujícího ke vzpouře.⁴¹³ Je zajímavé, že právě toto nevydařené povstání zůstalo po generace uchováváno v paměti několika rodin volchvů tvořících jakýsi tajný spolek („Krok vlka“). Tento spolek začal oficiálně znovu působit roku 1991.⁴¹⁴ Kratší renesance pohanského kultu na Rusi nastala ještě ve druhé polovině dvanáctého století, ovšem jak již víme, na venkově se pohanství udrželo mnohem déle. O vlivu staroruských volchvů hovoří i rok 1227, kdy byli v Novgorodě čtyři z nich veřejně upáleni pro výstrahu obyvatelstvu. V okolí tohoto města jsou však volchvové připomínání i v šestnáctém století.

    K revoltě došlo i na území Bulharska. Kníže Vladimír (vládl v letech 888-893), syn Borisův, využil nespokojenosti skupiny bojarů s centralizací vlády a začal pronásledovat bulharské křesťany. Jelikož návrat k pohanské víře prosazoval v tomto případě sám panovník, došlo téměř k občanské válce. Nepokoje utichly až poté, co byl kníže Vladimír s velkým počtem svých bojarů popraven vlastním otcem. V Bulharsku poté křesťanství zapustilo silné a trvalé kořeny, a tak namísto dalších pohanských bouří v zemi vznikla nejstarší z křesťanských herezí bogomilství.⁴¹⁵ Příklady povstání ze všech koutů slovanského světa jen dokazují, že přechod od pohanství ke křesťanství nebyl jednoduchým a klidným procesem. Naopak, nikde nebyla nová víra přijímána s nadšením. Nakonec se církvi sice podařilo upevnit svou pozici natolik, že k podobným revoltám nedocházelo, nicméně pohanství zůstalo skrytě mezi lidem i nadále. Navíc, zájem o víru předků se znovu naplno projevil s příchodem osvícenství a obrození, tedy až stovky let poté, co utichly poslední pohanské bouře.

⁴⁰⁶ O této skutečnosti vypovídá příběh o muži jménem Ingo, který v Karantánii prosazoval křesťanství dosti svérázným způsobem právě ještě na počátku devátého století. „…Ingo, zřejmě spíše kněz než kníže, zval na hostiny pohanské šlechtice a, posadiv ke stolu jejich křesťanské otroky, jim samým vykázal jako pohanům místo na zemi. Stejnou historku později vyprávěl český legendista o Svatoplukovi, který tak měl ke křtu přimět českého knížete Bořivoje.“ Profantovi, N. a M.: c. d., s. 169.

⁴⁰⁷ Beranová, M.: c. d., s. 243.

⁴⁰⁸ „Vévoda Bernard krutě svou lakotou utiskuje lid vinulský, donutil jej vrátiti se k pohanství. Bezohlednost markrabí Dětřicha a vévody Bernarda donutila Slovany státi se odpadlíky. Knížata Mstivoj a Mečislav vedli odboj…Shromáždili vojsko…spálili všechny kostely a zbořili je až do základů, kněze a ostatní služebníky chrámové rozličnými způsoby usmrtivše, nenechali za Labem žádné stopy křesťanství, v německé moci zůstalo jen Holštýnsko.“ Situace se však opakovala i po smrti Bernardově: „Všichni tedy Slované, spiknuvše se vespolek, znova upadli v pohanství, zabivše ty, kteří ve víře vytrvali. Pevnost hammemburská byla do kořenů vyvrácena a ku posměchu Spasitele pohané také kříže rozsekali.“ Profantovi, N. a M.: c. d., s. 170.

⁴⁰⁹ Niederle, L.: c. d., s. 271.

⁴¹⁰ Tamtéž.

⁴¹¹ „Biskup a jeho kněží, aby se lidé již neobávali starých bohů, začali po mši sekyrami ničit chrámy. Štětínští stáli a čekali na reakci svých bohů, sledovali, zda budou bohové svůj příbytek chránit či ne. Když viděli, že se bořitelům nic zlého nepřihodilo, řekli: ‚Jestliže ti, jejichž chrámy jsou ničeny, měli zázračnou moc, měli se bránit. Pokud neochrání sebe, nemohou si pomoci, jak by mohli ochraňovat nás či nám pomáhat? S těmito slovy se přidali k bořícím…, dělili si dřevo, nosíce jej domů, pekli z něj na ohni chleba…‘ Jakmile však biskup Ota odjel,…’Znovu vztyčili chrámy a zbořili kostel, který předtím postavili. Nechtěli však zničit oltář Krista, kterého považovali za mocného. Proto vztyčili další oltář svým bohům a uctívali je rovnocenně – tedy nosili oběti jak Bohu, tak démonům.’“ (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 220.)

⁴¹² Jmenovitě se jedná o železný klíč v kamenné schránce objevený v Živohošti pod prahem vstupu do jižní lodi baziliky. (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 71.).

⁴¹³ K tomuto incidentu došlo roku 1074 v severodvinské části novgorodského knížectví, kdy velekněz Miloslav Bogomil, tamní volchv, tvrdil, že je schopen před zraky všech přejít přes řeku Volchov. Na svou stranu získal téměr všechno obyvatelstvo, a tak za biskupem, proti němuž byla vzpoura namířena, stál pouze kníže Gleb. Ten ukončil revoltu úderem sekery do volchvovy hlavy. „…podle letopisu: ‚mluvil k lidem, tváře se jako bůh i mnohé oklamal, bez mála celé město, neboť mluvil, že všecko ví, tupě víru křesťanskou, i řekl také: „Přejdu Volchov přede všemi!“ I bylo vzbouření v městě a všichni dávali mu víru i chtěli zabíti biskupa. Ale biskup vzal kříž, oblékl řízu a stanuv, řekl: „Kdo chce věriti volchvu, ať jde za ním, kdo chce (pravdě) věřiti, ať jde ke kříži. “ I rozdělili se na dvé: kníže Glěb s družinou šli a stanuli u biskupa, ale lidé všichni šli za volchvem. I bylo vzbouření veliké mezi nimi. Vida to kníže, odhodlal se k ráznému činu a zabil čaroděje toporem, načež se teprve zástupy rozešly.‘ Z vypravování toho je zřejmě viděti, že massy lidu byly tehdy stále pohanské. Konečně ještě při r. 1091 připomíná letopis, že se také v Rostově objevil volchv – patrně s podobnými zámysly, – ale tam brzy zahynul.“ (Niederle, L.: c. d., s. 216-217.) Toto spiknutí neslo název Схорон еж слобен , staroslověnsky „Jediná ochrana všech Slovanů“ Po jeho neúspěchu vznikl tajný spolek Шаз болк uvnitř kterého se z pokolení na pokolení předávala tato tradice nejprve ústně a později vepsána na destičkách nazvaných Сбарожu скрuжалu. Tento spolek byl veřejně obnoven roku 1991 devíti rody žreců z Černé Rusi -historického území v severozápadním Bělorusku na horním Němenu. Tři destičky z kůry obsahují nápisy: „Bůh je všechno, Co je dáno, to je dáno“ a konečně „Vše je Bůh“. Volchv Miloslav Bogomil byl podle slov představitelů zmíněného spolku vrchním žrecem staroslovanského boha Triglava – zde míněno jako vtělení všech bohů východních Slovanů od Peruna až k Mokoši. (Samsonov, A. V.:Слабянство . Moskva 2002.)