Potřebujeme slovanskou vzájemnost, ne mocenské struktury

Autor: Patrick Ungermann

Kdybychom se prošli od Lužic po Ruskou federaci a všude si poslechli, co a jak se povídá, nabudeme správného dojmu, že slovanské jazyky plynule přecházejí jeden do druhého včetně nářečí. To, čemu říkáme jazyková příbuznost, se odehrává na obrovském území, které je, až na středoevropskou výjimku, souvislé. Společný původ a prajazyk dávají našim národům důvod k pěstování široké spolupráce. Jenže vzájemnost je i hluboký cit mezi sourozenci. Pojďme si pomáhat a přestaňme si ubližovat, když jsme bratři a sestry.

(Všeslovanská vlajka schválená na
Všeslovanském sjezdu v Praze v létě 1848)

Slované dnes sklouzli do stavu z doby národního obrození – málokteří se těší samostatné státnosti. Lze říct, že na zahraničí nezávislou politiku může provádět zase jen Rusko. Tady vzniká prostor pro snivé touhy typu, že Rusko menším bratřím rozumí a zastane se jich proti vlnám západního moře. Takový postoj ve shodě s pravdou vyvracel nedostižný novinář Karel Havlíček Borovský. Poněvadž, jestli nechci opanovat své záležitosti já sám, není síly, co by mi to zajistila. Havlíček ne nadarmo jevil velký zájem o jihoslovanské příbuzné a o příbuzné ve zrušeném Polsku, včetně Ukrajiny. Zde viděl snahu nosit si sebevědomí v srdci.

„Kde máš slovanskou vzájemnost?“ ptají se mě lidé, když mluví o bratrovražedných sporech v bývalé Jugoslávii i na Ukrajině. „Kampak se ti ta vzájemnost poděla?“ Může se sourozenecká láska někam podít? Určitě může, když ji nepěstujeme. V okamžiku, kdy neuhodím, neokřiknu a neošidím bratra, protože je to bratr, máme oba, bratr i já, vyhráno. Pak už se snadno rozvzpomeneme, že jsme lidé a dojde nám souvislost celého lidského bratrství a sesterství.

Je čas pěstovat slovanskou vzájemnost? A jak to dělat a jaká má být? Když máme napečeno, nesháníme chleba. Ale při nedostatku chleba chléb sbíráme po krajíci a třeba po drobcích. Je velmi na čase rozvíjet slovanskou vzájemnost, protože jí je málo. A když si do Desatera přikázání dopíšeme to, co z Desatera beztak vyplývá, že totiž neuhodím, neokřiknu a neošidím bratra, mám program slovanské i lidské vzájemnosti na světě v podobě, která lidi nezklame.

Ale s Ruskem je třeba se sžít na zdravých základech. Vyrostl jsi, bratře, nejvýš a posbíral sis nejširší hospodářství. Trochu jsi na něm osaměl a strachuješ se obavami velkých pánů. Ale tykat si nepřestávejme. Nikdo z nás není prvorozený.