Svatováclavská koruna - symbol, klenot a relikviář

Napsal: Petr Bahník

Čas od času bývá širší veřejnosti umožněno spatřit z bezprostřední blízkosti soubor předmětů, které se v našem národě těší zcela mimořádné úctě, totiž korunovační klenoty českých králů. Zástupy návštěvníků, které při tom pravidelně přicházejí, třebaže obvykle musí vystát mnohahodinovou frontu, svědčí o niterné touze současného člověka po sepětí s generacemi předků a nalezení neproměnného základu vlastní kulturní svébytnosti. Je to touha spíše podvědomá, kterou často neumíme ani dobře artikulovat, ale je uložena kdesi hluboko v nás.

Hlavní součástí českých korunovačních klenotů je Svatováclavská koruna Karla IV., hmot-né vyjádření tisícileté ideje české státnosti a výraz nejvyšších duchovních hodnot našich dějin. Právě v současné době nabývá symbolický obsah Svatováclavské koruny zcela mimořádný význam a zasluhuje si po mém soudu zvláštní připomínku. Dovolím si proto čtenářům Mezinárodního Reportu nabídnout několik řádek se základními informacemi o historii, významu a duchovním poselství Svatováclavské koruny.

Specifická pokrývka hlavy, čapka, čelenka, přilba či klobouk, bývala jasně viditelným odznakem panovnické hodnosti od nepaměti. Setkáváme se s ní prakticky ve všech civilizacích starověku. U perských vládců šlo o čelenku z per, ne nepodobnou ozdobám severoamerických indiánů, egyptští faraonové úžívali vysokou červenobílou čepici symbolizující územní spojení horního a dolního Egypta, vládcové Frygie nosili kuklu z oslí kůže,(což dalo vzniknout vyprávění o ušatém králi Midasovi), a Alexandr veliký měl čelenku s beraními rohy. Římští císařové zdobili své skráně vavřínovými věnci, v pozdním císařství zhotovovanými ze zlata, a právě latinské označení věnce corona se později stalo obecným názvem královských insignií křesťanské Evropy. Sám Kristus byl totiž římskými vojáky posměšně korunován věncem z trnitého hloží, tedy jakousi karikaturou císařského vavřínu, a koruny křesťanských vládců měly vlastně vyjadřovat spojení s touto trnovou korunou Kristovou. (Jak uvidíme níže, právě u naší Svatováclavské koruny je toto spojení velice výrazné a více než jen symbolické!)

V západním křesťanstvu zůstávala souvislost královských korun s antickým respektive Kristovým věncem dlouhou dobu patrná i z výtvarného zpracování. Západoevropské panovnické insignie 7.-12. století mají vesměs podobu umělecky opracovaných čelenek, které zdobí toliko skráně a nekryjí celou hlavu. Koruna lombardských králů ze 7. století má tvar prosté zlaté obroučky, jiné raně středověké koruny jsou na obvodové hraně zdobeny výstupky ve tvaru špicí, křížů či stylizovaných listů rostlin, všechny ale obepínají pouze obvod hlavy jako starověký věnec. Tomuto typu královských diadémů se říká otevřená koruna.

U východních křesťanů se naproti tomu prosadilo jiné výtvarné pojetí panovnických korun, které bylo ovlivněno pokrývkami hlavy tamních církevních hierarchů. Šlo o tzv. uzavřené koruny, které kryly celé temeno nositele jako čepice. Původně se snad vyvinuly z bojové zbroje, neboť nejstarší z nich mají půlkulovitý tvar jakési přilby, brzy se však stávají součástí liturgického oděvu východních biskupů a patriarchů a získávají spíše tvar kopule či homole vyrůstající z čelenky. Konstantinopolští císařové užívali tyto typy korun od sklonku antiky až do pádu Cařihradu a byzantská tradice ovlivnila i tvar koruny ruských carů. Na západě se podobná koruna objevuje zcela ojediněle (uherská koruna sv. Štěpána).

Pozoruhodným spojením obou výtvarných pojetí se stala papežská tiára. Původně to byla vysoká zdobená čepice, vlastně uzavřená koruna byzantského typu, na jejíž obvod byly ve 13. století umístěny tři zlaté otevřené koruny symbolizující trojí papežský úřad: kněžský, učitelský a soudcovský.

Ačkoli se v západoevropském prostředí během raného středověku neprosadil východní typ panovnických diadémů, začalo se i tam projevovat jisté ovlivnění liturgickými pokrývkami hlavy, což vedlo ke vzniku vlastní západní varianty uzavřených korun. Šlo o to, že si západní panovníci, zprvu pouze císařové, nárokovali status duchovních osob sui generis, jakýchsi světských biskupů, což se mělo projevit i v jejich oděvu. Přes hrudník si proto uvazovali bohatě zdobené kněžské štoly a do svých korun vkládali biskupské mitry. Pro odlišení od skutečných biskupů však tyto mitry nebyly natočeny zdobenými plochami vpřed a vzad, nýbrž do boků, takže špice biskupské čepice tvořily na hlavě nositele jakési rohy, jako tomu bývalo u starozákonních kněží. Prázdný prostor mezi těmito špicemi pak byl překlenut kovovým obloukem, nazývaným kamára, který spojoval čelní části obroučky s týlem a měl symbolizovat univerzální vládu, jež se klene jako duha nad celým okrskem zemským (totéž symbolizovalo tzv. říšské jablko). Prvou takto upravenou korunou byla císařská koruna „Karla Velikého“ zhotovená ve druhé polovině 10. století a dnes uchovávaná ve „Světské klenotnici“ vídeňského Hofburgu.

Ve Francii vznikla na počátku 13. století celá řada korun, na kterých se objevuje hned několik kámar. Tyto kámary se klenuly mezi protilehlými konci obroučky a protínali se nad temenem hlavy, kde byla umístěna dekorativní lilie, jakožto heraldický odznak francouzských králů. Tento typ panovnických korun se postupně rozšířil po celé Evropě a od 16. století je pokládán za jakýsi standardní tvar královské koruny vůbec. Do takto upravených korun, uzavřených pletencem kámar, nebylo pochopitelně již možné vložit klasickou mitru, a proto se do nich vkládaly nízké zdobené čapky z brokátu či sametu, ve Francii modré, v ostatních zemích nejčastěji červené (vrcholová lilie byla přitom samozřejmě nahrazována místními symboly či křížem).

Pro nás je bezesporu zajímavé, že nejstarší užití podobné koruny mimo Francii je doloženo u českých přemyslovských králů prvé poloviny 14. století, což dokumentuje intenzitu kontaktů českých panovníků s tehdejším francouzským dvorem. V dalším výkladu se přesvědčíme, že právě tyto kontakty, posílené frankofilní kulturní orientací lucemburského rodu, zásadním způsobem ovlivnily jak vnější podobu, tak i duchovní náplň pozdější Svatováclavské koruny.

Česká knížata raného středověku původně používala jako symbol své moci kožešinovou čapku z hranostaje. Její patrně nejstarší vypodobnění nacházíme na známé iluminaci tzv. Kodexu vyšehradského, která zobrazuje sv. Václava jako věčného panovníka české země, tj. sedícího na trůně s praporcem v ruce a zmíněnou čapkou na hlavě. Kožešina kryje celý obvod čapky, takže je vidět jen malá část červeného dýnka. Na obou spáncích splývají dolů dva cípy či pruhy kožešiny stažené z nožek hranostaje, na jejichž koncích vidíme preparované tlapky (včetně zachovaných drápků). Tyto kožešinové pruhy měly charakter dekorativní a zároveň kryly uši asi tak jako klapky současných zimních čepic.

Na řadě míst raně středověké Evropy se setkáváme s různými obdobami kožešinové čapky českých knížat , a zdá se proto, že šlo o jakýsi obecně rozšířený odznak vůdce, snad ještě starověkého původu (připomeňme zde např.francouzské a anglické knížecí čepice zvané chapeau či čapky říšských kurfiřtů). Tyto pokrývky hlavy nebývaly dědičné a zhotovovaly se většinou nově, pro právě nastoupivšího vládce. Jejich tvary se proto dosti různí podle místa původu i podle právě panující módy, materiál je však vždy stejný, totiž drahocenná hranostajová kožešina (tzv. hermelín) a nachový samet. Když se ve vrcholném středověku alespoň částečně ustálila pestrá titulatura západoevropské šlechty, byly hermelínové čapky vyhrazeny nižším suverénům (nikoli tedy králům) a přijaly jednotný tvar připomínající poněkud uzavřené koruny. Taková čapka od té doby tradičně zdobí sv. Václava na gotických i barokních vyobrazeních a je vlastně jedním z jeho atributů (známe ji např. z parléřovské světcovy sochy ve Svatováclavské kapli na Pražském hradě).

Hermelínová čepice byla odznakem českých panovníků až do 12. století. Tehdy začala přemyslovská knížata programově usilovat o udělení královského titulu, aby nemohla být nijak zpochybněna jejich suverenita, zvláště ve vztahu k sousední Svaté říši římské. Ta sice byla formálně univerzalistickou nadnárodní institucí zahrnující teoreticky celé křesťanstvo, v praxi se však stále více germanizovala a čeští vládci byli nuceni opatřit si záruky své nezávislosti a jasně definovat vztah českého státu k silnému sousedovi. Obojí mělo být vyjádřeno udělením královské hodnosti. Součástí naznačeného úsilí byla také proměna panovnických insignií. R. 1059 získala česká knížata od papeže právo užívat jako odznak své moci biskupskou mitru. Stávali se tak, podle císařského vzoru, jakýmisi světskými kleriky. To nesmírně zvyšovalo jejich prestiž, i když vytoužený královský titul to ještě nebyl. Ten získal až kníže Vratislav II. r. 1085.

Podoba koruny tohoto prvého českého krále je nám poměrně dobře známa z vyobrazení zmíněného panovníka na nástěnné malbě tzv. Přemyslovského cyklu ve Znojemské rotundě. Koruna do jisté míry napodobovala liturgické insignie užívané Vratislavovými předchůdci. Šlo o zlatou obroučku zdobenou čtyřmi liliovými listy, která je ale v čelní části (a patrně také na zátylku) tupě zalomena a vytažena vzhůru do jakési špice upomínající svou siluetou na obvyklý tvar biskupské mitry, jež do ní navíc byla vložena.

Vratislavův královský titul ovšem nebyl dědičný a jeho potomkové proto opět byli „pouhými“ knížaty. Druhým českým králem byl až Vladislav I. r. 1140. O něm se z kronik dovídáme, že byl korunován císařem Fridrichem Barbarossou na válečném poli při obléhání Milána, a to prý skvostně zdobenou korunou, jež byla darem krále anglického.Jak tato koruna vypadala však bohužel netušíme.

Ani Vladislav I. nezajistil dědičnost své hodnosti a prvým skutečně dědičným českým králem se stal až Přemysl Otakar I. r. 1198. Ten totiž získal stvrzení práv a svobod českých králů ve známé Zlaté bule sicilské z r. 1212. Výrazem nové situace se jistě stala nová královská koruna, napříště již dědičně předávaná. Byla to již ona kamárami překřížená koruna francouzského typu, o které jsem se zmínil výše. O její podobě nám vydávají jasné svědectví tzv, pohřební insignie Otakara II. a Rudolfa I. zachované a nalezené v jejich hrobkách. Jedná se o kopie skutečných královských insignií, vyhotovené ovšem z běžného kovu, s nimiž bývali zesnulí panovníci ukládáni do rakve. Obě nalezené pohřební koruny jsou tvarově téměř identické a bezpochyby napodobují tentýž artefakt, totiž dědičnou korunu přemyslovských králů, o které si díky tomu můžeme udělat dosti přesnou představu, ačkoli se nám nezachovala.

V obou případech se jedná o dosti širokou obroučku z jejíž obvodové hrany vystupují střídavě čtyři rovnoramenné kříže a čtyři velké stylizované liliové květy. Obroučka je překlenuta dvěma kamárami s dekorativní květinovou plastikou na vrcholu. Celkové výtvarné pojetí obou korun nápadně připomíná Svatováclavskou korunu a zdá se proto možným, že dědičná koruna přemyslovských králů byla do pozdější koruny Svatováclavské zapracována, jak tvrdí starobylá tradice, minimálně však sloužila zlatníkům Karla IV. jako vzor.

Svatováclavská koruna samotná je tvořena drahokamy bohatě zdobenou obroučkou z níž vystupují celkem čtyři liliové květy prostřídané čtyřmi stěžejkami zakončenými perlou. Obroučka je překlenuta dvěma kamárami., hustě posázenými perlami, na nichž spočívá vrcholový křížek. Do nitra koruny je vložena nízká čapka, tradičně označovaná jako mitra (snad jde o reminiscenci na někdejší vkládání skutečné mitry do koruny krále Vratislava či do korun císařských).Už v době vzniku byl tvar Svatováclavské koruny úmyslně archaický, neboť měl evokovat starodávnou tradici.

Koruna byla vyrobena r. 1346, v době, kdy byl pozdější král a císař Karel IV. „jen“ markrabětem moravským, kterému otec dočasně svěřil správu státu. Karel měl však již jasnou koncepci české státnosti, kterou hodlal symbolicky vtělit i do nových (či přepracovaných) královských insignií a dalších prvků české státní reprezentace, jako byl Karlem osobně sepsaný korunovační řád.

Nezpochybnitelným základem této koncepce byla svatováclavská tradice, spojující lucemburskou dynastii a Karla samotného s dávnými počátky českého státu a s barvitým světem přemyslovských mýtů. Svatý Václav, jehož velikost podle Kosmova podání prorokovala již kněžna Libuše, byl v Karlově pojetí hrdinský mučedník Kristův, rytířský ochránce Čechů, nejvýznamnější květ z rodu bájného Přemysla Oráče, jehož krev nosil v žilách Karel sám, ale především věčný panovník, jemuž jedinému náleží svrchovaná vláda nad českým státem. Jednotliví králové jsou pouhými zástupci tohoto panovníka nebeského. On je také jediným skutečným vlastníkem české královské koruny a králové si ji mohou ke svým korunovacím toliko půjčovat za symbolický poplatek, jež jsou povinni odvést svatovítské kapitule. Koruna se pak má po korunovaci vrátit na lebku svatého knížete, kde má trvale spočívat (dnes se tak děje jen symbolicky, neboť koruna je uložena v tzv. korunní komoře ve věži svatovítského chrámu, tedy v patře nad svatováclavskou kaplí, kde je chována lebka sv. Václava).

Za součást svatováclavské tradice Karel IV: přirozeně považoval také dědictví cyrilometodějské a velkomoravské. Nepřišel ostatně s tímto pojetím jako první, už po lyonském koncilu r. 1279, kde byl nalezen alespoň částečný smír s křesťanským východem, začali přemyslovští králové dávat různými způsoby najevo, že český stát je vlastně kontinuálním dědicem zaniklé státnosti velkomoravské.To se odráží i ve způsobu, jakým Karel IV. upravil státoprávní poměry. Za nezcizitelný základ českého státu, za samu jeho podstatu, označil Čechy a Moravu, které od sebe nesmí nikdy být odděleny. Kdyby k tomu však došlo, pak již vláda nad jednou z těchto dvou částí dává panovníkovi právo na označení král český. Ostatní území tehdejšího českého státu již neměla té důležitosti a byla označována jako země inkorporované (přivtělené). Souhrnně se český stát již od r. 1322 nazýval Koruna česká či slavnostněji Koruna svatováclavská. Vedle Království českého a Markrabství moravského byl tvořen souborem slezských knížectví (Vratislavsko, Opavsko, Těšínsko, Nisa aj.), dále Horní a Dolní Lužicí, Zhořeleckem, Braniborskem, Falcí i vzdáleným extrateritoriálním Lucem-burskem. Karlem zhotovený klenot byl symbolem celého tohoto územního celku, zvláště však jeho českomoravského základu. (Dobře to vyjadřuje mj. i heraldická výzdoba staroměstské věže pražského Karlova mostu, kde jsou znaky všech českých území v jedné řadě, znaky Čech a _Moravy se však opakují ještě jednou samostatně nad touto řadou).

Jako zbožný křesťan chtěl Otec vlasti vtělit do koruny českých králů také hodnoty nejposvátnější, jako tomu bylo u tzv. svatých korun v západní Evropě. Jednalo se o královské diadémy, do nichž byly nějakým způsobem zapracovány nejvýznamnější relikvie křesťanstva (prvou z nich byla výše zmíněná Lombardská koruna, do jejíž obroučky byl vtepán rozkovaný hřeb z Kristova kříže). Karlu IV. se při hledání vhodné relikvie dobře hodily tradiční kontakty přemyslovských králů s francouzským dvorem. Francouzský král, sv. Ludvík IX. získal při křížové výpravě na východ od maloasijských křesťanů trnovou korunu Páně. Dva trny z této koruny později daroval českému králi Přemyslu Otakarovi, který pro jejich uložení zřídil klášter Svatá (či Zlatá) koruna. Karel sám později ve Francii získal ještě další trn z téže trnové koruny. Trny umístil jednak do tzv. korunovačního ostatkového kříže a jednak do koruny samotné, totiž do vrcholového křížku Svatováclavské koruny. Křížek je latinského tvaru s nepatrně rozšířenými konci, ve středu je prořezán a vyložen světle modrou průhlednou kamejí s rytinou Ukřižovaného. Na obvodu je opatřen nápisem: Hic est spina de corona Domini (Zde je trn z koruny Páně). Křížek nelze nikterak otevřít a trn je uschován uvnitř, patrně zapuštěn pod kamejí. Tímto způsobem je Svatováclavská koruna tajemně spojena s trnovou korunou Ježíše Krista a je jakýmsi relikviářem. Mj. i z tohoto důvodu je koruna chráněna církevní klatbou, jenž prohlašuje prokletým a exkomunikovaným každého kdo by se chtěl klenotu protiprávně zmocnit, nebo by s ním nevhodně nakládal. ( Zmíněná kletba vstoupila znovu do širšího povědomí za 2. světové války, v souvislostí se smrtí nacistického šéfa protektorátu Bohmen und Mahren Reinharda Heydricha, která prý přišla jako trest za to, že si Heydrich dva dny před atentátem korunu drze nasadil na hlavu ).

Svatováclavská koruna je tedy současně historickým klenotem nevyčíslitelné ceny, symbolem i relikviářem, spojením tradic slovanských i západoevropských, předmětem významu státoprávního i spirituálního a konečně také ztělesněním naděje českého národa, že sv. Václav nedá zahynouti nám ani budoucím.

Vyšlo na EUportálu.cz