Švejk byl toho dne neklidný
Napsal: Patrick Ungermann
Když už se s tatínkem bavím u kávy o politice, tak ne o současné. Dnes by to k dlouhým řečem nevedlo. Stačí se na sebe podívat. I stručný rozbor poměrů dnes může vystihovat dění. Jestli tatínek na prahu osmdesátky po něčem v politice volá, tak po podunajské monarchii. Tuším, že v časech globalizačního imperialismu, kterému je málo i poptávka po Evropské unii, lze s Rakouskem-Uherskem počítat jen jako s bývalým prostorem na sebe nahlučených a k sobě scuknutých spojitostí a rozdílů. Já u té kávy volám po našem i evropském národním probuzení a po obnově českého státu ve tvaru svrchované České republiky. Také můj požadavek je těžko splnitelný, už kvůli výše řečenému globalizačnímu „propojení“. Takový požadavek ovšem (podle mého mínění) představuje alespoň dělnou výzvu do budoucna.
Klíčem k našim kávovým disputacím je obraz České kotliny po roce 1900. Tatínkovu představu klidu s relativní lácí a s plynulým pokrokem ve vědě a technice, který by si jistě řekl o domodernizování státní správy ve výkonnou federaci, korunuje závěr, že na středoevropskou monarchii by si křiklavý Adolf Hitler sotva troufl.
Já vidím tehdejší časy v jiném světle: Revoluční rok 1848 byl v podunajské monarchii reakcí na zastydlé feudální manýry ve správě země, která jen velmi málo počítala s národními zájmy „svých národů“. Ještě tenkrát mohl Habsburk nespokojené vření proměnit ve vítězství tím, že by zemi zfederalizoval. Stačilo si jen trochu bystřeji poslechnout něco o austroslavismu Františka Palackého. Tam, kde si generalita s vídeňským vládním kabinetem myslila, že vyhrála tím, že odpor národovců z rozmezí let 1848/ 49 zlomila, tam ve skutečnosti dospěla k plíživé porážce. Tu ovšem zakusil až poslední císař monarchie Karel I., když naši poslanci, kteří se přidrželi výzvy českých spisovatelů, jeho návrh na poněkud pozdní podunajskou federaci zamítli ve prospěch vzniku československého státu.
V roce 1859 prohrálo císařství v Itálii, která s Verdiho áriemi v ústech začala být tou Itálií. Po porážce v bratrovražedném klání v roce 1866 Rakousko nemohlo uplatňovat vliv na německé země, ba naopak, Bismarkem sjednocení Němci krví a železem stále častěji a déle používali té „staré dobré říše na Dunaji“ jako nástroje své opožděné světové politiky. Veliké neštěstí habsburské celiny představoval Balkán. Snad ještě oprýskanějším stínem „starého dobrého Rakouska“ bylo „staré dobré osmanské Turecko“. Turci zavedli ústavu o čtvrtstoletí déle než Rakušané, ale do dvou let ji stáhli a přišli o Srbsko, Černou Horu, Rumunsko a Bulharům museli dát samosprávu. Rakousko-uherské podělení se o říši na Předlitavsko a Zalitavsko rozladilo Čechy, přiblížilo k nim Slováky a v tichý odpor k Uhrám stmelilo neuherské Zalitavce.
To, že rakousko-uherské síly přepadly Bosnu v roce vyhlášení bulharské nezávislosti (1908), svědčí o neodhadnutí toho, kam slovanský Balkán směřoval. Bosna už přece byla prostorem srbských zájmů a jejich snahy o jihoslovanskou jednotu. Se Srbskem se také Habsburk v roce 1906 srazil v celní, takzvané „prasečí“ válce, kdy srbské zemědělské výrobky nesměly do říše rovných pět let.
Já vím, že dějiny neznají KDYBY, dovolím si, nicméně, říct, že nebýt uchvácení Bosny podunajskou monarchií, nemusela by tato smutnit pro atentát na následníka trůnu. K první světové válce by pravděpodobně došlo i tak. Války přece nerozpoutá osamocený teroristický čin. Války pečlivě připravuje a naléhavě řídí touha revidovat poměry na hospodářské mapě světa.
Rovnováhu sil v Evropě zrušil vznik Německého císařství. Nový průmyslový stát ubral ze ziskuchtivých vyhlídek Britského impéria a Ruského carství. Rusku se v důsledku balkánského poturčování a pomaďaršťování otevíraly přátelské náruče tamních Slovanů. Z mocností snad jediná Británie chtěla udržet mír, aby se její jedna šestina světa nerozsypala.
České země žijí po roce 1900 rozsáhlou politickou a mravnostní korektností. Horkokrevný středoškolák si musí setsakra rozmyslet, co a jak napíše do slohové práce. A aby si muž na promenádě nějak souvisleji popovídal se slečnou, bylo třeba, aby se oba vydali na tenký led rafinovaných úskoků. Nepřirozená nesvoboda vytváří pnutí a pnutí si tvoří svá hnutí.
Kdybychom si zahráli na tehdejší média a měli vykreslit provládní (nekonfliktní) obrázek secesních Čech, jaký by asi byl?: Hospodářský rozmach vede lidi ke spořivosti. Občané si úspory ukládají do spořitelen, kterým tak umožňují podílet se na obchodu. Banky otevírají množství poboček, nabízejí zvýhodněné vklady, spojily se s velkým centrálním úřadem. Aby spořitelny konkurenci bank ustály, také kolaudují své pobočky. Příkladně taková Böhmische Sparkasse spravuje přes 70 filiálek. Síť spořitelen je v Čechách z celého Předlitavska nejhustší a obhospodařuje nejvyšší uložené sumy! Další hospodářský rozvoj a rozkvět je nasnadě./ Kultura: Nového směru se výtvarní umělci zmocnili už před půl stoletím. Jenže až teď si plně našel cestu k estetickým požadavkům veřejnosti. Secese, ve Francii nazývaná Art nouveau, v Německu Jugendstil, propojuje Evropu, a hned na prahu století. Nejdřív to vypadalo, že umělecké spolky v Berlíně, Mnichově a ve Vídni se od akademií oddělily čistě z revolty a jen z touhy po experimentu. Ale výsledek je omračující odpovědí na průmyslovou ošklivost. Vysoké nároky na řemeslnou zručnost klade zvlášť všude přítomný ornament a ladná křivka rozhýbaná barvami. Secese dnes mluví do literatury i architektury. Vytříbenému vkusu hospodyň odpovídá secesně zařízená domácnost./ Ze světových událostí: nedávno dopadl na Sibiř Tunguský meteorit. Kongres esperanta představil v Drážďanech možnost dorozumět se umělým jazykem, bude-li se chtít. Robert Baden-Powel nadchl i naši mládež knihou Scouting for Boys, první skautský tábor se také již uskutečnil./ Ze sportu: Čtvrté letní olympijské hry se uskutečnily mezi 19. červencem a 3. srpnem 1908 v hlavním městě Britského impéria, v Londýně. Z dvou tisíc třiceti pěti účastnících se borců bylo i dvacet jedna našich, českých. Letní část her uvedla individuální sporty, podzimní hry patří sportům kolektivním, krasobruslení a boxu.
Jenže: Když se vám v Praze ve Fantově kavárně zachtělo jít si odskočit, všude jste, pánové, potkali „starý dobrý rakousko-uherský žlábek“ s vytérovanou stěnou. Potěžkali jste svá přirození a vloudila se nutkavá vzpomínka na řeči šokujícího vědce a lékaře Sigmunda Freuda. Pod povrchem secese dlely nejen nesmírně cenné, leč i hluboké objevy a objevy celých nových věd! Mladá byla sociologie i psychiatrie. Dětství se ptá, puberta relativizuje. Novoty znejistěly skutečnost, dnešek se stal nedůvěryhodný. A fantaskní zítřky probleskovaly ze záhadných snů Fredových pacientů. Terapie, šitá na míru celé drolící se společnosti, nebyla možná. Vize, zda šílenec a ničitel není sám lékař, sám továrník, sám státník, žila a vysmívala se. Strana mírného pokroku v mezích zákona byla satirická. V roce 1911 ji založil svérázný spisovatel Jaroslav Hašek. Strana vítala anarchistické básníky, usnášela se po hospodách. K roku 1910 Německo poslušně hlásilo, že na válku je připravené, výtečně vyzbrojené, a čím dřív se mela semele, tím dřív dojde na triumf. Ovšem silná sociální demokracie odmítala, aby s vojnou přišli první Němci.
Jaroslav Hašek se potí. Dusno a klid před bouří láme stavidla. Alespoň se zatím toulat, projít si Slovensko, Uhry a Halič. Však brzy bude jináč.
Článek vyšel v časopise Slovan č. 3/2011
