Už zítra vyhrajeme milión - Hold devadesátým letům
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Vždycky, když ve třídách procvičujeme podmínkové věty neuskutečnitelné, přicházím s větou: Kdybych vyhrál milión, nemusel bych pět let pracovat. Za pět roků získám od zaměstnavatele milión, spočítali byste můj měsíční plat? Toho jsou žáci pokaždé dychtiví. Vždyť už patří do generace, která si osvojila západní způsoby a věří, že prozrazovat výplatu je cosi jakoby neslušného. Ti bystří své kalkulace uzavřou slovy: „No, na moc si nepřijdete, pane učiteli.“ Jistě, cena peněz, a tedy i cena práce se mění. Jen objem té práce jaksi zůstává. Být milionářem za komunistů nebylo jen tak. Tehdejší milión v ceně dnešních deseti miliónů nebylo snadné uspořit, a navíc budil pohoršující závist. Současný milión v hodnotě tehdejších sta tisíc žádnou závist nevzbuzuje. Je to cena bezpečného pohodlného vozu, cena pokrytí dvou střech na chalupě, cena deseti zájezdů za žirafami, cena koupě městského pozemku, cena poloviny venkovské novostavby.
A právě tady si vzpomínám na osobní příběh s penězi. Jezdit do Jugoslávie bylo něco víc, než jezdit do Bulharska. Tady už jste potřebovali šedou výjezdní doložku. A nějaké peníze na útratu. Místní dinár si stál pevně v kramflecích, což bylo důležité pro můj dobrý skutek. Zbyly mi tři dináry, nosil jsem je v kožené peněžence na tkaničce kolem krku. Před kostelem seděl omšelý žebrák a já mu tři dináry dal. Prohlížel si je dlouze a dlouze mi děkoval. Voda se valí – vítr letí, uběhlo deset let. A před stejným kostelem znova ten žebrák. Sáhl jsem do peněženky pro posledních pět dinárů. Žebrák vytřeštil oči, hodil penězi na práh kostela a dlouze klel. Nevědomky ode mne dostal haléřovou položku. Vím, nevědomost hříchu nečiní, leč vím i to, jak rychle mohou vzít úspory za své.
Má spolupracovnice vzpomíná na devadesátá léta pod hlavičkou: Konečně začalo být víc zboží. To je pravda. Přišel jsem do drogerie obstarat si zubní kartáček. A jaký chcete? Stálo jich tam v dóze čtyřicet různých a ke každému dovedla paní prodavačka přidat chvalozpěv o kvalitě. Myslel jsem, že mne spasí myšlenka vybrat si ten nejlevnější. „To je tady těch deset,“ povídá ta dobrá duše za pultem. Odešel jsem bez kartáčku. Zkrátka jsem si neuměl vybrat. Ano, v devadesátých letech začalo být zboží a jeho podnikatelé. Někteří časem odcházeli na Bahamy, do Jaru (Jihoafrická republika) nebo končili v Želivské přehradě zabetonovaní v sudech. A Bůh oplať všem poctivým. V devadesátých letech krachovaly továrny, ničily je otevřenější trhy, bílí koně a černé úmysly. V devadesátých letech zbankrotoval Českomoravský len a jeho místní podnik – tírna. Maminka byla nějaký čas v likvidační komisi, pak ale přišla o práci. Uznejte, kdo by v závodu, co přišel na buben, upotřebil mzdovou účetní? Tatínek ještě práci měl, dostával za ni komunistické dva tisíce, ačkoli ceny už byly kapitalistické. Tenkrát jsme přestali mít večer k čaji tatranku. Jistě, povídejte tohle etiopským, somálským dětem či dětem na egyptském venkově. Jenže to byl takový zvyk: „Máme, maminko, něco k čajíčku?“ „To víš, že máme,“ a na stole ležela pro každého tatranka.
Nedivte se, jak mocně na nás působili první podnikatelé s lidskou psychikou: „Paní Pišpunáglová, děkujeme vám za koupi nádobí značky Neotluče se. Jako odměnu vám zasíláme výherní kupón v hodnotě jednoho miliónu peněz. Co tomu říkáte, paní Pišpunáglová?“ Normální by v souladu s předchozí logikou bylo myslet si, že vystřihnu kupón, poběžím kamsi a vrátím se s miliónem. Jenže k aktivaci kupónu chyběla už jen jedna objednávka a chyběla po každé další objednávce. Paní Pišpunáglová už měla dům plný serepetiček značky Neotluče se, už ji to přivedlo na pokraj zkázy a milión nikde. Jednou udělala to, co rozumný člověk udělat musí. Rozhodla se oželet neviditelný milión a nic si od značky Neotluče se neobjednat. Skandál byl na světě. Rozdrnčel se telefon: „Šlapete si po štěstí, paní Pišpunáglová!“ Schránka se plnila dopisy: „Stačila jedna jediná objednávka a milión by byl váš, paní Pišpunáglová!“ Zvažte to, prosím, pošlete nám znovu poslední objednávku.“ Paní Pišpunáglová vše znovu zvážila a rozhodla se zvítězit nad devadesátými lety a nic si od nikoho neobjednat. Před dvaceti lety jedna paní pochopila jeden nový rozměr nové společnosti. Rád takovému výročí věnuji úvahu.
