Velký obránce Rukopisů a národovec Jan Vrzalík zemřel před 40 lety
Jan Vrzalík byl středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu, žák prof. Pekaře. Po boku prof. Mareše přikročil r. 1927 k obraně RKZ a organizoval skupinu mladých obránců. Do ní patřili Andrlík, Chmelík, Malinský, Matoušek, Slavata a Třeska. Konal řadu přednášek, psal články a polemiky. Jeho hlavním spisem je Poučení o nepadělaných Rukopisech Královédvorském a Zelenohorském (1933). Společně s ing. Andrlíkem vydali Stručné poučení o nepadělaných Rukopisech (1936). Soupis článků na rukopisné téma zde.
Níže přetiskujeme článek z Vrzalíkova pera, publikovaný na stránkách Červenobílí.cz:
Smutek a opuštěnost mladých
Co charakterisuje nejvíce naši mládež, je její odmítavý postoj vůči oficielně uznávaným autoritám veřejného a kulturního života a její uzavírání se sama v sebe. Hledá cesty vlastní, před tím nikdy nevyšlapané, po nichž by mohla dojít k uskutečnění svých tužeb a plánů. Odlučuje se od starých, neboť instinktivně cítí, že oni už jí nepřivedou na správnou cestu poznání. Loučí se s nimi jaksi bezbolestně, neboť mnohokrát byla jimi zklamána a mnohokrát se přesvědčila, že u nich spásy nenalezne. To odhodlání jíti vlastní cestou, lze pozorovat nejen u aktivistické mládeže české, ale nejnověji také mezi mladou slovenskou inteligencí. Dnes mládež česká a slovenská nevěří, podle Sv. Čecha, nikomu, věří jen sobě své práci a píli, věří jen svatému nadšení v nás.
To nadšení a chuť k práci tu zůstaly, přes mnohá zklamání a nezdary z let minulých. Avšak i pochyby vzrůstají a derou se neúprosně do každého z nás, kdož zůstáváme zarputile na staré vartě, hájíce duchovní svobody i když ji mnozí opustili. Vydržíme? Pocit nejistoty, skepse a malomyslnosti obemyká nás v nestřežených okamžicích a hlavně tehdy, když zase nějaká naděje se ukázala klamnou. Přichází nám na mysl, zdaž celá ta naše námaha, všechno to maximální vypjetí naší vůle a energie, není konec konců štvaním se za krásným přeludem?
Naši otcové už vzdali se posic kdysi dávno vydobytých a opustili vartu sobě svěřenou. Našli už svůj klid, když zradili svou lepší minulost, totiž ti, kteří ji měli. A slouží ne idei, ale moci peněz, moci veřejného mínění, moci davu a těm, kteří kdysi káceli modly, aby se sami jimi učinili. Zpohodlněli a zfotrovatěli. Nashromáždili jistý duchovní kapitál a nezvětšují ho, zapomínajíce, že každé dílo, je-li opuštěno, chátrá a rozpadá se a po letech už nemůže se v něm pokračovat.
V posledním čísle Akordu napsal pozoruhodný essayi o aetiologii kulturního úpadku Jaroslav Durych, jedna z těch mohutných individualit, která nesložila zbraň, jako jiní. Durych v závěru článku vystihuje naši dobu slovy: „Dnešní lidé nevěří kultuře, poněvadž básníci, filosofové a vědci jí také nevěří, jako nevěří sami sobě; doufají, že dokud země rodí dostatek plodin, vydrží národ s kulturou takovou, jaká právě jest; nevěří tomu, že národ hyne nikoliv nedostatkem chleba nýbrž nedostatkem kultury; nevědí, že úpadek kultury je nebezpečnou známkou blížící se pohromy. Nevěří v nic duchovního, poněvadž nepotřebují ničeho duchovního, vzdávajíce se lásky k řádu, bez něhož nemůže býti ani lásky k vlasti.“
Durych konstatuje přiléhavými slovy náš kulturní úpadek a nijak nenadsazuje to, co vidí svým bystrým okem. Neobjevil nic nového, cítíme to všichni, kteří hledali jsme ty, o které bychom se opřeli a jimž bychom věřili. Jeho zásluhou je, že měl odvahu říci to, co jiní báli se přiznat. A s podobným uspokojením četli jsme článek dra Kalaše ve slovenských Prúdech, který pro jeho obsah mohli bychom doslova otisknout. Článek s nadpisem Merítkom vzdelanosti hodnota, nie množstvo obírá se více veřejným naším životem, kritisujícím zhoubnou činnost politického stranictví ve všech oborech našeho veřejného života, v němž píše: „…zlé kvety štvanej a uštvanej demokracie svojou lacnou, ale prenikavou vôňou neustále odvracajů pozornost od výkvetov pravej, ušlachtilej demokratičnosti a kultúrnosti, dusia ludí cítenia jemnejšieho a zbystrenejšieho, ktorí utekajú z arény tejto borby, kde platí viac materializmus, cynické hochštaplerstvo a vystavovanie sa v davovej sláve a moci, kde sa drzým čelom a silnými lakťami ide schodnejšie nahôr, ako poctivou prácou a beznáročným slúžením vyšej myšlienke, ideovej pravde….spejeme k víťazstvu civilizačného shonu, ruchu, nepokoja a chamtivosti nad vlastnou vzdelanosťou, ktorá si žiada hlbšieho, solídneho učenia a vedenia a aj oddychu a samoty k plodnému mysleniu a vyššej práci?!… A záver: je málo kultúry i zábavy, ale panuje len viac nudy, sklamania, roztrpčenia a rozoštvávania, ako skutočnej radosti zo života a jeho bohatých prínosov a niet vraj už ani priatelstva, čo je tiež krutým čiernym príznakom týchto časov.“
Tyto dva články, myslím, dostatečně odůvodňují, proč mladá generace nechce se řídit vzorem a učením těch, kdož tento neblahý stav způsobili. Ale musíme doznat, že tento stav působí na mnohé mladé lidi nakažlivě. Kolik je těch, kteří svým nadáním vzbuzovali opravdové naděje, že se stanou poctivými bojovníky za dobrou věc a kteří, nejsouce dosti stateční, podlehli vlivu prostředí a zahodili ideály za možnost lepší kariéry a okamžitého vyplnění svých osobních ambic? I mezi sebou nacházíme zbabělce a zrádce. Ale není jich tak mnoho a právě tyto případy nutí nás, abychom s větší energií bojovali proti otravnému prostředí, jež nervy otupuje a vzlet duševní hubí.
Naše generace je v tomto boji osamocena a z této osamocenosti prýští i ten smutek mladých. Ale není to smutek beznadějný, který by nám odnímal všechen životní elán, nadšení a chuť k práci a který by nás vedl k oblomovštině, nebo k povýšenecké skepsi. Je to smutek z toho, že nemůžeme věřiti těm, jimž jsme chtěli věřiti. Ale i tento smutek je zdravý, on nás naučí hledati pravdu, on nás také naučí odstraňovati příčiny, proč pravda dosud nedošla uplatnění v našem veřejném životě.
A to osamocení mládí není přece úplné. Citovaná slova Durycha a Kalačova svědčí, že i mezi staršími jsou ti, kdož mají názory s námi shodné. Je jen třeba, aby došlo k užšímu semknutí těch, kdož si uchovali statečnost a kdož mají vůli odstraňovat vše shnilé z našeho veřejného života. Je třeba, aby i oni našli vlídný poměr k nám. Věříme. že dobrá vůle se u nich najde.
S radostí jsme četli projev Martina Rázusa v Národních Novinách, v němž píše: „Za nami už počuť krok mladej generácie, ktorá inštinktivne cítí, že je čas korigovat a hoci by to stálo zvaliť i nejednu modlu terajšieho verejného života. A ak sa nám svojou slabosťou, svojími maniermi nepodaří týchto mladých infikovať a otráviť – oni svet svoj najdu. Oni pochopia, že národ v jeho ťažkej borbe životnej – ani český ani slovenský – neudržia a nespasia sochy – ale nepodkupné, tvrdé, neohebné charaktery dneška… My sa ich nebojíme. Urovnáme im cestu.“
Toto je slib, který zavazuje. Máme naději, že toto nebyl poslední projev, který jsme četli. Zasadíme se o to, aby došlo k spolupráci mladých s těmi ze starší generace, kteří nezneužili svých duchovních hodnot proti dobré věci. Nedávno jsme se radili se zástupci slovenské a karpatoruské mládeže o programových zásadách a taktickému postupu. Shodli jsme se ve všem a na sto procent, bez jakýchkoliv kompromisů. Nepochybujeme, že se dohodneme se všemi, kteří jsou nám svými názory blízcí.
Jan Vrzalík
