Výlet nás zavedl do Vídně

Autor: Mgr.Patrick Ungermann

Ve tři hodiny ráno jsem vstával zatím jen dvakrát v životě. V sedmi letech, abych ze vsi včas docestoval do Prahy a odtud do Jugoslávie a o třicet šest let později, abych byl včas ve Slatiňanech a mohl pokračovat do Vídně. 17. září byl první zatažený a tak trochu deštivý den po parném týdnu, který si léto schovalo nakonec. Sté výročí úmrtí předposledního rakouského císaře Františka Josefa I. a sto padesáté výročí ukrutné bitvy u Hradce Králové nás samozřejmě vedlo do střediska Podunajské monarchie.

Vídeň je prý město s nejvyšší životní úrovní ze zkoumaných měst před pěti lety. Názory na to, čím je vyjádřena životní úroveň, se samozřejmě liší. Osobně bych ji vyjádřil mírou kulturního povědomí, mírou soudržnosti, mírou vzájemné ochrany, mírou lásky k dětem a úcty ke stáří, mírou laskavého náboženství, mírou vzájemné úcty a úcty k přírodě a tak podobně. Sledujete, že v mém pojetí životní úrovně není rozhodující peněžní cena různého zboží a holá délka života, kdyby nemělo jít o život šťastný. Ale zpět k Vídni. I v jejím případě jde o město s mnohatisíciletými dějinami souvislé lidské činnosti.

U pramene názvu místa nacházíme Kelty, kteří své sídliště nazvali Lesní potok – Vedunia. Vídeň opravdu leží na východní straně Vídeňského lesa a tam, kde říčka Vídeňka ústí do veletoku Dunaje, se na ostrohu vypíná původní část města. Vídeň se nad Dunají kolébá položená podobně, jako Bratislava a Budapešť. Když se začal psát křesťanský letopočet, dobili místo Římané. Jejich vojenský tábor s přilehlým městem nesl název Vindobona. Tady se rozpínavý Řím zastavil tváří v tvář statečným Germánům, tady roku 180 umírá císař – filosof na trůně – Marcus Aurelius při tažení proti germánským Markomanům. Římané opustili město až na poslední chvíli v 5. století. Vídeň překonala barbarskou část středověku, nezanikla zcela a už v polovině 12. století si ji markrabě Jindřich II. vybral za hlavní město svého rakouského vévodství. Peníze na obnovu města přišly v podobě horentního výkupného za zajatého anglického krále Richarda Lví srdce. První Habsburkové učinili Vídeň střediskem rostoucí říše. Až Lucemburkové přenesli sídlo círařského lesku do Prahy. Ve dvacátých letech 16. století se Vídeň, coby hlavní město Podunajské monarchie, vrací na scénu. Islamizující Turci stáli po dobytí Balkánu před Vídní dvakrát: V letech 1529 a 1683. Za napoleonských válek, po úpadku a zrušení Svaté říše římské národa německého, si čistě rakouské císařství, vůdčí síla zemí německého spolku, vybralo za středisko opět Vídeň. Už proto město tuze utrpělo výsledkem první světové války a rozpadem habsburského domu. Před válkou mívalo přes dva miliony obyvatel, nyní tu bydlilo ne víc než milion sedm set tisíc lidí. Čtvrt milionu našich lidí a Slováků odešlo budovat Československo. V roce 1921 se Vídeň stala jednou ze spolkových zemí republikánského Rakouska. Vídeň – tábor socialismu – se ocitla ve středu občanské války z roku 1934. Tehdy se autoritářská Dollfusova vláda s dekrety bez parlamentního projednání protivila nejen rakouským socialistům, ale i národním socialistům německého typu. O čtyři léta později mnozí Vídeňáci vítali Adolfa Hitlera, když rakousko-německé záležitosti vyřešil přivtělením Rakouska (Východní marky) k Říši. Tím ovšem Vídeň ztratila punc hlavního města. Po skončení druhé světové války s ní bylo naloženo jako s Berlínem, byla obsazena a rozdělena na čtyři okupované zóny, na sovětskou, severoamerickou, francouzskou a britskou. Počet obyvatel dramaticky klesl nejen o vybité Židy z Leopoldstadtu a o uprchlíky ze země. Vídeň prostě nebyla bezpečným místem k životu. Z dolní hranice 1 600 000 obyvatel se město zvedalo postupně, kdy příliv lidí jistily vlny uprchlíků a migrantů, tentokrát do Rakouska. Balkánské války sem posunuly na 60 000 Jugoslávců, dostěhovali se Turci. České prostředí ve Vídni oživila emigrace po roce 1968. Město se stalo zase jinak pestrobarevné…

V císařsky rozlehlých sídlech Habsburků, v Hofburgu (dvorní hrad) a v Schönbrunnu, v barokním letním sídle císařů, se setkáte s velmi příjemným způsobem prohlídek. Ke vstupence (letos 12,90 a 16,40 eur) si můžete vzít kecafon, přístroj podobný přenosnému telefonu s číselnou klávesnicí od nuly po devítku. Ta umožňuje 99 dvojciferných kombinací. A je-li někde tolik místností, potom vám kecafon ke každé po zmáčknutí číslice nebo čísla něco povypráví. Nade dveřmi té které místnosti visí její číslo a jemu odpovídá řeč pod stejným číslem na přístroji. V Hofburgu i v Schönbrunnu zní z kecafonu výborná i lahodná čeština, tu a tam s lehkým cizím přízvukem, spíš slovanským než germánským. Schönbrunnská expozice pamatuje na osobnost, která za života předposledního rakouského císaře tolik pozornosti nestrhávala, na císařovnu Sissi. Jí jsme částečně věnovali podzimní vydání čtvrtletníku Slovan. V Hofburgu, kde od roku 1945 sídlí hlava rakouské republiky, toho stojí za pozornost spousta, vlastně úplně všechno, ale dovolte mi upozornit vás na Rakouskou národní knihovnu a španělskou dvorní jezdeckou školu. Ve druhé polovině 16. století začal císař Maxmilián II. vozit do Rakouska španělské koně. Nevozil je od cizinců, rakouští a španělští Habsburkové jsou příbuzní. Koně měli po náročném výcviku tropit zvláštní kousky před očima důležitých návštěv. Nejučenlivější ze cvičených ušlechtilých zvířat byli a jsou lipicáni. Bílé plemeno původem ze slovinské Lipice se pro snazší dostupnost šlechtilo ve Štýrsku a snahu cvičitelů dovedlo ke špičkovým výkonům. Dnešní důležité návštěvy zosobňují turisté. Místo mumraje zvaného svět spatří původní jezdeckou výstroj a osmdesát minut odvedené perné precizní práce, která ušlechtilosti koně skládá v lidských očích jedině hold. Komu je cena zážitku od 22 eur zatěžko, může si za polovic prohlédnout ranní výcvik, jakousi generálku celé podívané.

Schönbrunnské zahrady jsou dokladem té moudré věty, že v člověku stvořil Bůh tvůrce. Jsou a zároveň nejsou přetvořenou krajinou. Barokní krajina je do určité míry v lidské moci, zůstává v ní ovšem smysl pro soulad v Božím světě, doplněný o symetrii a zorientovanou perspektivu. Hovoříme o kultivované – zušlechtěné krajině podle vkusu lidí, kteří se už cítí jako vládci přírody. Na druhou stranu, aby to žilo, rostlo a kvetlo, museli budovatelé rozsáhlého parku se zahradami a s mnoha zahradními domky a pavilony vyjít z přirozené skutečnosti: Jak je to tu se světlem, s teplotami, s vlhkostí…

Střed Vídně se všemi muzei, galeriemi, paláci a slavnostními bránami nepatří z hlediska osídlení mezi takzvaná barevná města. Na druhou stranu jsou nepřehlédnutelné zástupy výletníků z Číny. Číňané jezdí po Evropě po památkách. Mají slušné až drahé fotopřístroje, jejich oblečení není laciné a zájem o komentované prohlídky mají veliký. Že současná Čína není zemí jízdních kol a rudých knížek, víme dávno. Zůstává ovšem zemí příkazů a soudobý příkaz zní: Bohatněte! Jistou vášeň pro kopírování Číňané mají. Mezi lidmi se proslýchá, že při nynějších výrobních a peněžních možnostech Číňané kopírují právě evropsky proslulé pamětihodnosti. Prý si staví i Český Krumlov. Tož, proč by ne císařské paláce ve Vídni? Zkusme si představit, kolik umu, peněz a surovin by muselo protéct UNESCem, kdyby se spolek evropských zemí rozhodl postavit nápodobu Velké čínské zdi…