Za Jakubem Janem Rybou

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

Když začneme být pozorní srdcem, jsme přivedeni (křesťané věří, že Duchem Svatým) k rozhovoru s Pánem Bohem. Cílem téhle rozmluvy je pro nás žít pravdu. Přestat se domnívat a začít vědět. Přestat odhadovat a začít vidět. Přestat se pinožit a začít tvořit. Rybu máme o štědrém večeru na talíři a někteří z nás zajdou o štědré půlnoci na Rybu do kostela, na Jakuba Jana Rybu.

Co musí člověk stihnout, než se stane tím vousatým pánem! Jakub Šimon Ryba přišel na svět 26. října 1765. Bylo to v Přešticích, v Plzeňském kraji. Přeštice koupili v roce 1239 benediktýni z kladrubského kláštera. Snad s ohledem na jejich zbožnost se na přeštickém náměstí potkáme se sochou Jana Nepomuckého a další zkamenělý světec nedaleko odtud je Kilián. Na pahorku pod kostelem vyčnívá pomník Jakuba Jana Ryby. To má zatím čas. Zatím je hoch osmiletý. Hraje na klavír, učí se muzicírovat na housle i na varhany. Učí se náročným předmětům na pražském piaristickém gymnáziu. Aby vystačil s penězi, pomáhá mu strýc. Po pěti letech tvrdé práce v důsledně zbožném prostředí nastoupil Jakub ke studiu filosofie. Mluví česky, německy a čte francouzsky, italsky, latinsky i řecky. Dál hltá vědění.

Nakonec mu do života promluvil praktický tatínek – přeštický podučitel. Budeš, synku, v Nepomuku na škole. Hledají tam učitelského pomocníka. Mladý Ryba se k tomuhle místu nedostal, ale v Mníšku také sháněli pomocného učitele. Dva roky nato (od roku 1788) mladý kantor povýšil na úplného učitele v Rožmitále pod Třemšínem.

Jsme mladí a zdá se, že držíme svět, jako ti Atlasové. Udržíme si lidskou lásku? Jakubovi je dvacet pět let, žení se. Brzy přijdou děti, hodně dětí, celkem třináct. Sedm z nich se dožije dospělosti. Tak už to bývalo. Ženám v domácnosti nekladlo zaměstnání s kariérním postupem meze co do porodnosti. A při stavu věcí, kdy všechna léčiva byla v bio kvalitě, jenže spoustu oslabení a na ně nasedajících nemocí nešlo léky zapudit, bylo pro strach mít jenom pár potomků. I má prababička často rodila. A jednou v noci se mi malá babička probudí a vidí porodní bábu křtít jednu drobnou promodralou sestřičku: „Křtím tě, dítě, jménem Marie.“ „Ale babičko, my už jednu Mařenku máme,“ diví se malá Anička. „Ale z téhle Marušky se stane andělíček,“ znala odpověď porodnice. A děcko brzy dodýchalo. Tak to bylo. A že se jeden z Rybových synů vypracoval na oftalmologa a profesora ve svém oboru – šlo o Josefa Arnošta Rybu – to bylo obzvláštní požehnání.

Představme si, prosím, tehdejší venkovskou školu. Klidně až sto dětí ve třídě s kamny, kde učitel nebo jeho pomocník topil a lidumilný kantor dítkám vařil v zimě čaj. Představme si hněv otců hospodářů, že jim škola vzala z polí či z pastvy dětské pracanty. Zvuk učitelské prestiže zůstal sotva slyšitelný.

V roce 1811 šla státní pokladna Podunajského mocnářství do státního bankrotu. V málo, až mizerně placeném povolání se učitelská mzda propadla k životnímu minimu. Pravda, lidé nežili náročný život a o spotřebním životě většinou nemá cenu mluvit. Na doktora medicíny měli jen někteří. A mimo náměstí, kostel a úřad mnozí chodili bosi. Své jediné boty setsakra šetřili. Kdo už měl krávu, měl své bohatství. Zálibě spojené s celoživotním vzděláváním sedláci nevěřili.

Skutečné povolání Jakuba Jana Ryby tkvělo v muzicírování a ve skládání hudby. Přechod klasicismu do romantismu skýtal jistou lehkost a tíži zároveň. Čas selského znevolněného baroka se uzavírá. Očividnou šablonu sprostého lidu se spoustou anonymních osudů ruší sám císař. Josef II. Prostě ruší nevolnictví. Rozpoutal, co rozpoutat chtěl: Vlny lidí míří do měst. Z podhorských manufaktur do skutečných továren. Budou dřít a mrzačit se jako za stara. Budou novým pánům – kapitalistům soustružit kapitál. Ale nebudou muset mít propustku do trhu v sousedním panství. Nebudou muset na vrchnostenské kanceláři žádat o ženitbu a nebudou muset odevzdat nekatolické knihy. Budou nějakým způsobem volní. Jenže chléb zůstane těžce dobývaný, systém zůstane přísný, do života vsáknou nová i stará protivenství. Romantik vzniklého romantismu musí být člověk z oceli. Už je to jedinec a nese pochodeň – čili světlo. Utká se se stíny, utrží rány, jistě podlehne, často zemře bez věku a jinak než spící.

Ale zvedl hlavu, pochodeň, hlas. To jsou ti nuzní vlastenci, co umřeli hlady nebo schvácení či na souhru obojího: Thám, Mácha, Havlíček, Němcová, Tyl…

A Jakub Jan Ryba skládá svoji Půlnoční. Mši musí lidé porozumět, ta musí být česky. Náboženství v latině je pro vesnici a pro dvanáct, šestnáct hodin pracující dělníky a dělnice k ničemu. Proto soluňští bratři, proto svatý Prokop a Mistr Jan kázali ve slovanské řeči, aby byl z jejich kázání náboženský užitek.

Století páry, století elektřiny, čili devatenácté století nepřineslo své technické vymoženosti hned. Myslet můžeme vlastně při každé práci. Ale psát, přehrávat si, nerušeně komponovat, to jde až po práci večer a do noci. Čím si skladatel Ryba svítil pod oči? Máme doma petrolejovou lampu. Její kouř připomíná saze a tatínek mi u ní při dobré náladě ukazoval stínohru. Čas petrolejových lamp, to nebylo laciné svícení. S petrolejovým komíhavým světlem se skladatel mše nesetkal. Takové světlo zatím trh nenabízel. Mohl si prodloužit den jakostní lojovou svící nebo olejovou lampou. Argandova lampa s kruhovým hořákem, s dutým knotem, se skleněným cylindrem a s nádržkou nad hořákem znamenala v roce 1800 pokrok číslo jedna. Svítidla vyráběla továrna v Gentu.

Co musí vykonat člověk, než se stane tím vousatým pánem? Musí lidsky dorůst. A aby měl ušlechtilou tvář? To musí ušlechtile tvořit. Českou mši vánoční píše Jakub Jan Ryba včetně slov. Na mysli má zvěstování, že Spasitel se narodí na slámě jako Ježíšek. V roce 1796 vznikla Mše v tónině A-dur. Dnes se hraje o tón níže. Kyrie je rozmluva pastýřů. Mladší budí staršího: „Hej, mistře, vstaň bystře.“ Starší nemá náladu, chce prostě spát. Ale mladšímu nedá spát jistý libý zvuk. Rád by, aby se za zvukem vypravili všichni pastýři. Gloria jsou andělské hlasy. Hlasy vybízejí všechny v otevřené krajině, aby chvátali do Betléma a poklonili se božskému dítěti – Spasiteli. Graduale zastihuje mladšího pastýře, jak svolává lidi k pouti za anděli. Starší mistr celou výpravu řídí. Credo už mluví o všech, kteří jsou rozhodnuti jít, vydat se na pouť. Offertorium je přinášení darů. Tož pastýři zdrávi došli do Betléma. Klaní se u jesliček a hrají na nástroje, neboli co Čech, to muzikant. Sanctus se nese v duchu, kterak my, lidé i andělé chválíme Boha. Ozývá se naše společné „Svatý, Svatý!“ Benedictus zastihuje pastýře, jak zpívají, aby dosvědčili, kdo a kde se narodil. Jsou rádi, že dějiny spásy dostaly svého Beránka. Agnus je ta část mše, kdy se pastýři chystají k odchodu, s Ježíškem se loučí a prosí o požehnání. Communio je radostné plesání všech. Ze Svatého narození se rodí i náš nový letopočet.

Skladeb složil a otextoval učitel Ryba na 1300. Důraz kladl na hudbu duchovní. Psal vlastní české písně s hrou na klavír. Tvořil orchestrální symfonie i hudbu komorní. Vynikající je Rybova sbírka varhanní hudby. Věnec ze zpěvů vlastenckých nebo Vlastencké písně jsou počinem první vlny našeho národního probuzení.

Je možné, aby se duchovně zaměřenému muži, vyznavači evangelií neboli radostné zvěsti zhroutil svět? Rakouský státní bankrot, obhajitelný napoleonskými válkami, znehodnotil měnu na pětinu ceny. S papírovými penězi – bankocetlemi se nic moc provést nedalo. Po celé devatenácté století se nedalo na ožebračení bankrotem zapomenout. Papírovou měnu – bankocetle zavedla už Marie Terezie, a to z důvodu státního zadlužení. Papírový peníz nemusí obsahovat drahý kov. Nakonec, papír je trpělivý, snese ledacos. Vlastně to byly dluhopisy. Ano, bankocetle budou směnitelné za tvrdou kovovou měnu. Napoleonské války ale kováky vysály. Možnosti úvěru se dočista vyčerpaly. Měli jste válečnou daň, loterijní daň a daň z majetku. Bankocetle by mohly být nekryté. Však se po válce nějak vykryjí. Jenže války se táhly a bankocetlí se tisklo moře moc. V roce 1811 se papírových bankovek vytisklo za miliardu! Tohle už nešlo ničím cenným vykrýt. Takové bankovky nikdo nechtěl brát. Vytvořil se nezákonný kurz stříbrného penízu: jeden stříbrný stál dvanáct zlatých v bankocetlích. To měně zlomilo páteř a císař musel peníze 1:5 devalvovat. Všichni zchudli pětkrát. Vláda kromě toho na čas zatavila vyplácení výplat. Učitele a skladatele Rybu dohnala nouze. Pohřbil šest dětí! Pro nás, se vší tou stoprocentní lékařskou péčí, je něco podobného nepředstavitelné.

Hudebního hlasatele radostné zvěsti dostihl smutný život.

8. dubna 1815 měl Jakub Jan Ryba napilno. Ráno vyšel směrem k Voltuši, kde se měl pod kopcem Štěrbinou setkat s Nicholausem Riessem. Riesse byl intelektuál a politický emigrant, který se usadil v Rožmitále, když jeho německou vlast obsadil Napoleon. Riesse se z nálezu

Ryby zhrozil. Skladatel ještě žil, ale z podřezaných krčních tepen silně krvácel – umíral. Měl s sebou jediný nástroj, břitvu.

Sebevrahům církev smuteční obřad odpírala. Vlastně ani nesměli ležet na obecním hřbitově. Proto Jakuba Jana Rybu zakopali bez poct na zrušeném morovém rovu a prvního uznání se dočkal až po čtyřiceti letech. Směl být přemístěn na hřbitov rožmitálský. První pomník postavili svému skladateli lesní dělníci v podobě kamenného kříže až v roce 1854. Roku 1933 přibyla kamenná mohyla.

Mnoho psů, zajícova smrt. Dlouhodobě vyčerpaný muž, bez zavinění zchudlý, jako výrazná osobnost srážený svými nadřízenými a bolestivě nemocný (trpěl zlatou žílou – hemoroidy) se stal čtenářem výrazného stoika Lucia Annaea Senecy. Seneca samovraždu za jistých okolností jako vyřešení situace doporučuje. A nakonec mohl být poslední příslovečnou kapkou, co skladateli otrávila život, ještě rožmitálský farář, když couvl od dojednané opravy rozladěných varhan. Při duchovní útěše, při andělském volání nesmí varhany vrzat!