11. září 2001: Kdo je tu pro strach?

 

Lepší a bezpečnější je jistý mír než očekávané vítězství.

Antická zkušenost

 

Pravidla hry na vybíjenou zní: Být neustále ve střehu, mám-li míč, nikoho nešetřit a vybíjet, aby mi klesl počet protivníků co možná nejvíce a nejrychleji a pakliže míč nemám, ustupovat, kličkovat a bleskurychle vystihnout zaváhání toho, kdo vybíjí, abych i já mohl jít hlavnímu (nejúspěšnějšímu) hráči po krku. Vybíjená je ryze hrou rivalů. Odnepaměti je hrou rivalů také lidský velmocenský zápas o nejlepší životní podmínky pro ty své, zákonitě na úkor těch druhých. Prý se tak mocenské postoje a zásahy starají o chod dějin, ne-li o pokrok lidstva.

 

V případě, že se přikloníme k častému mínění, že ekonomická úspěšnost je měřítkem celkové vyspělosti státu a pomineme-li obrovský dluh, který mají USA u OSN a u Japonska, asi budeme trvat na tom, že nejvyspělejší zemí jsou právě Spojené státy americké. V každém případě je jejich vojensko-politický vliv na oficiální (agenturní) světové dění bezkonkurenční. Bez nadsázky: Až otázka posvěcená zájmem USA je světovou otázkou, až jednání, nad nimiž bdí přítomnost amerických diplomatů, jsou co k čemu, až doporučení USA jsou tím, co vzít na lehkou váhu, znamená zadělat si na prohraný, nezřídka válečný, spor a až souhlas oficiálních amerických kruhů s čímkoli znamená, že toto cokoli se stalo něčím civilizovaným, demokratickým, prvořadým, no prostě dobrým, zkrátka činem světového dobra, míru a uznání. Není se co divit, že v soudobé vybíjené jsou Spojené státy hráčem, který třímá míč a z hlediska svých „národních zájmů“, jimž pokaždé podřizuje své „světové zájmy“, hodlá rozhodovat, kdo a jak půjde z kola ven a samozřejmě i kdo, proč a jakým způsobem v kole zůstane.

 

 

Když se 11. září 2001 v New Yorku kácely technicky až elegantní věže Světového obchodního střediska, našlo se dost přihlížejících, kteří si nedokázali zodpovědět otázku, kdo je tak bohatý, že si může zaplatit tak drahé natáčení katastrofického filmu. Tak se ptali lidé, jimž zřejmě nikdy za život nebyl nápadný propastný rozdíl mezi USA filmově se bránícími bezohlednému útočníkovi zvenku a reálnými USA více či méně odborně útočícími ve svůj nejvlastnější, povětšinou krátkodobý prospěch. Někdo nápaditý vyřkl tezi, co že si to na sebe těmi katastrofickými filmy Američané přivolali. Zajímavý názor, uvážíme-li, že v jednom dílu amerického seriálu „Osamělý střelec“ z března 2001 zjistí posádka dopravního letadla plného cestujících, že letoun dálkově ovládají teroristé, tedy aniž by byli na palubě stroje, a mají v úmyslu s ním narazit do Světového obchodního střediska. Také bývalý náměstek německého ministra obrany von Bülow se zmínil o domněnce, že letadla použitá při zářijových útocích v USA mohla být řízena na dálku. A posuňme úvahy o bod dál. Americké ropné společnosti vedly v době před zářijovými atentáty, alespoň co víme, neúspěšná jednání s Talibánem (toho času afghánské vládní hnutí) o zřízení plynovodu a ropovodu přes Afghánistán. Condoleeza Riceová, bývalá poradkyně bývalého prezidenta USA pro národní bezpečnost, a dva z tehdejších prezidentových ministrů před vstupem do oficiální vysoké politiky v ropných koncernech na špičkových místech pracovali. Nejdříve to Američané s Talibánem zkoušeli po dobrém: V červenci 2000 předložil poslanec Dany Rohrabacher důkazy o tom, že USA úmyslně posílají humanitární pomoc jen do oblastí pod vládou Talibánu. Britské listy z listopadu 2001 uvádějí, že po nástupu Bushe do úřadu prezidenta byl vyvíjen tlak na FBI, aby polevila ve vyšetřování teroristů na Středním Východě. Z paměti nám nevymizel ani výrok samotného George W. Bushe: „Na první pohled by se mohlo zdát, že prodávat zbraně zemi, která sponzoruje terorismus, je špatné, ale jsou to právě výjimky, které potvrzují pravidlo.“ Podle zprávy ze zmíněných Britských listů vydělal George Bush svůj první milión obchodem s ropnou firmou, kde měl podíl i zástupce bin Ládinova podniku v USA. A uvažujme dál a blíže k věci. Tytéž Britské listy tvrdí, že pouhé dva měsíce před útoky v New Yorku se Usáma bin Ládin, „nejhledanější terorista světa“, po deset dní léčil v americké nemocnici v Dubaji, kde jej navštívil místní velitel služebny CIA. Tiskovina také přináší zvěst o pobytu velitele pákistánské zpravodajské služby ISI generála Mahmuda  Ahmada v USA v době útoků. O tomto generálovi se ví, že byl v srdečných vztazích jak s Talibánem, tak se samotným bin Ládinem. Srovnejme ticho kolem prazvláštního hosta USA s pokřikem kolem nakonec neprokázaného pražského setkání iráckého diplomata s jedním z al-kájdovců. Pár dní po atentátech umožnily americké úřady vycestovat ze země jedenácti členům bin Ládinovy rodiny. Je zřejmé, že je naprosto možné, že rozhodujícím způsobem vlivní lidé v USA o sérii úderů z 11. září dopředu věděli. Izraelská zpravodajská služba Mossad v srpnu 2001 Američany varovala, že se na ně teroristé chystají. I důstojník amerického námořnictva Delmart Vreeland varoval také již v srpnu 2001 před nadcházejícími útoky. Starosta San Franciska Willie Brown měl na ráno 11. září 2001 zadanou letenku na let do New Yorku. Večer před odletem mu, jak informují Britské listy, telefonoval letištní bezpečnostní agent, že létání s sebou může nést následujícího dne jistá nebezpečí. Den před útoky se ve společnosti Goldman Sachs v Tokiu rozesílalo varování pro zaměstnance, aby se vyhýbali americkým vládním budovám. Těsně před útoky došlo na amerických burzách k výnosným obchodům s akciemi leteckých společností, které šly poté prudce dolů. Je ale možné, aby „důležití lidé“ a mezi nimi vládní aparát nebo jeho část včetně prezidenta Bushe útoky plánovali, zaplatili a tudíž jejich oběti nutně potřebovali? Co by je k tomu vedlo? Nejen při útocích na Filipíny, Panamu, Koreu, Vietnam, Grenadu, Irák, Somálsko a Jugoslávii se ukázal nezanedbatelný odpor americké veřejnosti k prolévání krve svých synů a dcer k jiným než ryze obranným účelům. V této sou¬vislosti na příklad prezident Roosevelt věděl o připravovaném útoku na Pearl Harbour, ale nepokusil se mu čelit, jelikož doufal, že zuřivost dožene americkou veřejnost k souhlasu s vojenským výstupem proti Ose. Britské listy dodávají, že v 60. letech americké tajné služby plánovaly rádoby teroristické útoky na své civilisty s cílem vyvolat souhlas své i mezinárodní veřejnosti s boji proti Kubě. Po tzv. teroristických útocích z 11. září mají USA podle vlastních údajů přes 3000 mrtvých, převážně civilistů. Vidina vnějšího nepřítele, který udeřil, je tu. Akt obrany je spravedlivý. Prezident George W. Bush dosáhl, jak předpokládal, v ovzduší skřípění zubů se svou válečnickou rétorikou toho, že byl velice oblíbený. Kdo by se bouřil proti posílání synů a dcer do války s terorismem? Nyní nadešel čas odsouhlasit na americké poměry kdykoli předtím nemyslitelný zákon, vlastenecký zákon. V jeho duchu je možno rozsáhle odposlouchávat a sledovat jakoukoli legální činnost kohokoli. Je možno uvalit vazbu na dobu neurčitou. Je možno vyhostit ze země či odepřít vstupní vízum jakémukoli cizinci s lakonickým zdůvodněním boje proti terorismu. Je možno vyslat na milión donašečů a provokatérů placených státem, aby donášeli a provokovali. Je možno soudit kohokoli za domácí terorismus, jestliže odepře zpravit donašeče nebo policejní složky o soukromých zákonných činnostech Američanů. Je možno zakázat či rozehnat jakékoli shromáždění z blíže neurčeného bezpečnostního důvodu. Bylo lze otevřeně štvát proti lidem, kteří nesouhlasili s vládní Bushovou politikou. A za nebezpečného nepřítele Spojených států lze považovat každý stát, o němž se na dost vysoké úrovni v USA prohlásí, že má co do činění s teroristy. Zakrátko oživily Bushovy nenávistné projevy pojem z druhé světové války „Osa zla“, a když úspěšný americký politik Franklin Graham pronesl na adresu islámu: „Bůh islámu není stejný Bůh. Není synem božím křesťanské a židovsko-křesťanské víry, je to jiný Bůh a já jsem přesvědčen, že jde o velice zlé a podlé vyznání,“ začali někteří islámští duchovní rozjímat o tom, nakolik jsou nevěřící zplozenci opic a vepřů.

 

Společenské klima pomstychtivosti, ale i vystrašenosti, abych náhodou nejednal tak, jak se jednat nesmí, v nutném propojení s peněžními toky, se vzmachem  válečného průmyslu, s podpovrchově kalkulující špionáží a s politickými a mediálními kruhy, které to vše zastřešují, to dohromady zapůsobí, jak to známe z dějin třeba hitlerovského Německa, hirohitovského Japonska, maoistické Číny nebo Sovětského svazu tak, že se kometa útočné říše naplno rozzáří a začne své do času vítězné tažení. Rodina Bushů chtěla dobít Irák. Má Irák jadernou, chemickou či biologickou zbraň? Nebylo dokázáno. (Neprošetřená obžaloba, to není žádný důkaz.) Nevadí, co kdyby měl. Lze ovšem najít v Turecku, kde tou dobou shodou okolností probíhají u iráckých hranic manévry tureckého vojska, pašovaný balíček s uranem. A až to ve veřejnosti vyšumí, ozvou se z Izraele, z Pákistánu, z Kašmíru, z Afghánistánu nebo z Indonésie mohutné atentátní výbuchy a v okamžiku, kdy Rusko zvažuje nakolik táhnout s Američany za jeden provaz „protiteroristické koalice“, přepadnou islámští čečenští teroristé moskevské divadlo. V ovzduší dohad, kdo za čím stojí, zůstává pravdou, že aby mohla „protiteroristická koalice“ účinně hlídat Asii, USA bezpodmínečně potřebují pomoc Ruské federace. A co ti na americkém Guantánamu na Kubě uklizení al-kájdovští pohlaváři? O tom, jak se jim vede při výsleších, se přestalo hovořit. Žijí teď, když jejich práce skončila? Nemají novou totožnost? Skončila jejich práce vůbec? Přesně v bodě neinformovanosti vzniká průlina pro konspirační teorie. Mohou být milé i nemilé, decentní i cynické. A mohou stát u zrodu legendy o hrdinech, mučednících, o bestiích a nevykořenitelné chiméře. Popravu Saddáma Husajna jsem viděl do okamžiku nasazení oprátky na krk zlomeného člověka. Jenže, co bylo dál? Byly vůbec zájmy Saddáma Husajna v rozporu s americkými státními zájmy? Byl irácký prezident nepřítelem, stranou, která měla prodělat, nebo partnerem, stranou, která v konečném důsledku vyinkasovala svůj zisk? Saddám Husajn měl co nabídnout - tím, že na Irák soustředil pozornost světové veřejnosti, oslabil její postřeh v jiných záležitostech. V případě války bylo v silách iráckého prezidenta nabídnout celý stát jako vojenskou střelnici, slíbit pohádkové množství ropy a věhlas útočníků. Nezapomeňme, že irácký vůdce, kterého si Spojené státy vycvičily k boji proti nepohodlnému íránskému vůdci Ajatolláhovi Chomejnímu a jako pojistku proti levicovému Kurdistánu, býval oficiálním spojencem USA a Velké Británie, která, coby ostrov již téměř bez kolonií, jedině vítá prestiž demokratického, nadmíru úspěšného spolubojovníka. A pak, přibylo postřehů, které viděly v Bushově harašení zbraněmi v Afghánistánu a v Perském zálivu v dějinách x-krát opakovaný trik s připravovanou válkou, jež má, jak bylo řečeno, pohltit veřejné mínění. Od jakých domácích potíží potřebovala Bushova vláda odpoutat pozornost americké veřejnosti? Od velkého chaosu ve velké zemi: Od finančních potíží, krizí až krachů velkých počítačových firem, od ohromné zločinnosti či od nepřiznané negramotnosti amerických středoškoláků a šířeji od celkového dezolátního stavu US školství, kdy učitelé sice smí být ozbrojeni pro případ útoků ze strany žáků, ale kdy nemohou studenty téměř ničemu naučit, aby „nadbytečnými“ vědomostmi nezpůsobovali omladině traumata. Dala se odpoutat pozornost od feministického extremismu, který znepříjemňuje vztahy na pracovištích natolik, že muži častokrát raději nenastupují společně s ženami do výtahu. Šlo odvést pozornost od bujícího rasismu, u jehož kořenů je v USA i tzv. pozitivní diskriminace i občas vynucené soužití ras a národů různých kulturně-společenských potřeb a s různým hodnotovým žebříčkem. Zkrátka pozornost od velkého chaosu ve velké zemi může být krátkodobě velmi dobře odvrácena křiklavými zahraničně-politickými činy, na kterých navíc manažeři velké země krátkodobě ekonomicky vydělají. A to se nevědělo, jak by USA mohly odpovědět na požadavek izraelských diplomatů, aby americké vojenské síly byly s to zasáhnout i proti Íránu a Sýrii. Mohu jen odhadovat, jak rozměrnou katastrofu by si přivodil světský Izrael, finančně a vojensko-politicky tradičně výrazně podporovaný Spojenými státy, kdyby se válka s Araby měla stát pro USA nestravitelným soustem. Ostatně světský Izrael není z hlediska jak židovské, tak křesťanské víry ten nejdůležitější. Důležitý je Izrael seslaný z nebe, jehož ochránci, Bohu, se v síle a v možnostech nevyrovná ani ta nejsebejistější velmoc. Zatím možná boží nápověda Američanům a Izraelcům vzkázala, že nelze beztrestně létat do vesmíru v tentýž čas, kdy se beztrestně připravuje velká útočná válka. A tak je 1. únor 2003 pro Američany a Izraelce datem smutku, kdy s raketoplánem Columbia shořela jeho americko-izraelská posádka. První izraelský kosmonaut býval vojenským pilotem, který se účastnil izraelsko-egyptské války. Až symbolicky dopadly trosky vesmírné lodi i na texaské město Palestine.

 

Je možné, že bych i přes všechny uvedené údaje a na ně navěšené myšlenkové konstrukce vrhl na Spojené státy stín, který si rozhodně nezasluhují. Je možné, že dvacet šest amerických zpravodajských služeb s rozpočtem přesahujícím roční výdaje Německa na obranu země nedovedlo bdít nad bezpečností své vlasti a nepředpokládalo, že se 11. září něco stane. Je možné, že i mrtvý Saddám Husajn stojí u božího soudu. Je možné, že Al-Kajdá pracuje pouze sama pro sebe a je myšlenkově svébytnou organizací, jež se rozhodla vyhlásit válku vojensky, hospodářsky a politicky nejmocnější zemi světa. Ze závisti? Z obavy? Z jaké obavy? Například z obavy, že amerikanizace (dolarové poměry bez různorodých identit ve společenském uspořádání, v kultuře, v náboženství, v jazyce atd.) vpochoduje i tam, kde ji rozhodně nechtějí, nicméně nedovedou své nechtění podpořit dostatečnou imunitou. Ano, jedním z agitačních důvodů k rozšíření Evropské unie je snaha odolat amerikanizaci. Jak ale budou odolávat hospodářsky vyzáblé státy, které si nemohou dovolit skutečnou nezávislost a jimž ještě nebyla do¬časná izolace vnucena mezinárodními sankcemi? Terorismem?...

 

Je něco, co ve své hluboké i nedávné minulosti udělaly Spojené státy špatně, něco, co nelze zastavit, jelikož dějiny jsou sice v obecných principech zopakovatelné, ale v konkrétních podobách jsou nezvratitelné a dosahově velké události se dějí nezadržitelně. Noví Američané přijali od Indiánů kukuřičné placky a vzali jim zlato. Od černých lidí přijali práci a vzali jim volnost. Jistě, všechno je odsouzené, zavržené a při vzniku nových křivd (politická správnost, předstupeň pozitivní diskriminace) částečně odškodněné a pak, v časech bezpráví vyniklo mnoho ušlechtilého jednání. Jenže: Spojené státy vnutily federaci těm, kteří stáli o konfederaci. A legendární napětí z doby války Severu proti Jihu nevymizelo, i když většinou přetrvává ve velmi lidových vrstvách a nadto se mu dostalo nánosu spíš krajového svérázu. V dobách kolonialismu si USA nezadaly se svými evropskými kolegy, s nimiž se tu a tam pouštěly kvůli koloniím do křížku, pravda, nejdříve „jen“ prostřednictvím dotací jedněch za podmínky, že oslabí druhé. Po první světové válce se Spojené státy z obavy o svou bezpečnost angažovaly v Evropě méně než měly, po druhé světové válce z obavy o svou bezpečnost více než měly. Třetí světová válka by mohla být zapříčiněna přemírou pro jiné klíčové země nepřijatelné angažovanosti právě Spojených států, na jejichž nekritické sebevědomí upozornil i mluvčí prezidenta Bushe tím, že prohlásil, že na nové energetické zdroje náročný způsob amerického života je pro Američany posvátný.

 

Vybíjená je stresující hrou rivalů. Ve vybíjené je každý její hráč pro strach. Nejvíce je ale pro strach ten, kdo právě vybíjí. USA beze sporu a bez ohledu na bezpečnost svých více než 250 miliónů lidí právě vybíjejí. Má poslední otázka je: Proč jsou na světě obří říše, v jejichž stínu vegetují či dokonce skomírají „malé“ země a kultury? A myslím, že v souladu s filosofíí dějin na ni odpovídám: Ty říše posunují ony „malé“ země a kultury kupředu. Zanášejí je nejprve pokrokem a nutností udržet krok s vývojem v impériu, nicméně je deptají neomaleností a posléze vlastní vývojovou nečinností a to je výzva pokoušet říši, stavět se jí, prohrávat s ní v chybách a vítězit nad ní v prozíravostech. Nakonec se hliněná kola impéria rozsypou a sám hřmotný pád říše posune dějiny valem dopředu.