Budování státu je i můj cíl
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Postavil jsem se pevně na kopeček a pořádně se rozhlédl po vesnici. Všechny střechy červené, jen jedna modrá od fotovoltaiky. Ta modrá má svého druhu nezávislost. Nezabývám se teď otázkou, zda fotovoltaická střecha je nebo není hezká, jako se neptám, jestli se nám líbí či nelíbí tepelná a jaderná elektrárna. S elektrárnami prostě žijeme déle než sto let. Fotovoltaická střecha má něco navíc. Lidé si pod ní svítí ze svého nebo svou elektřinu dokonce prodávají.
Zkusme si cvičně představit, že touhle možností oplývají všechny střechy. Lidé si svítí i topí za své, přebytky energie posílají do státem udržované kabeláže, kterou si na principu solidarity platí, ale to je tak všechno. Žádní oligopolní obchodníci s předraženou elektřinou, protože jen několik manažerských platů a žádné milionové předvánoční odměny. Desítky tisíc peněz by ročně uspořily statisíce domácností. Opravdu velkých elektráren by mohlo být jen tolik, aby jistily nutný doodběr elektřiny a odpadního tepla a šetrně získanou energii se ziskem vyvážely.
Postavil jsem se pevně na kopeček a kloudně se rozhlédl po městě. Nebyl v něm snad nikdo, komu by patřila voda. A voda, strategická surovina, projde našimi těly, hrnci a talíři mnohokrát denně. Musí ta voda patřit například Francouzům? Musí nám třeba z Francie diktovat cenu pitného a užitkového kubíku vody? Odpovím si: Neměli by! Voda v české kotlině je boží dar pro mou vlast. Peníze za její úpravu a cestu ke spotřebiteli nechme v České zemi.
Stojím na vlakovém nádraží a zírám na nesmyslně prodělečný nákladní vlak. Vyváží ze země dřevo a dováží automobily. Říkají tomu malá proexportní ekonomika. Já říkám: Buďme velkou proexportní a chytře proimportní ekonomikou. Vyvážet prvotřídní nábytek je něco víc, než vozit na drahou naftu laciné dřevo. Dovést rudy a další suroviny a dělat stroje na vývoz je něco víc, než dovážet středně drahé středně kvalitní vozy.
Stojím v obchodním řetězci nad „omlazeným“ masem, éčkatými sušenkami a nápoji a nad německou čokoládou, co chutná hůř než bývalá komunistická, která se mimochodem uměla udělat i kvalitně a na vývoz. A jdu po vesnici, kde nikdo nemá slepice, nechová ovce, ani stračenu, poněvadž by ho to neuživilo v konkurenci s „omlazeným“ masem a mléčnou vodou, co třetího dne páchne, ale nekazí se. A co volíte, drobná zemědělská družstva, která zaměstnají kupu vyučenců a dodají jakostní tuzemské potraviny na tuzemské trhy, nebo ty kůlny řetězců, co v devadesátých letech odrovnaly významné procento našich živnostníků a dnes se Česká obchodní inspekce nestačí dopočítat tam nabízených jedovatých výrobků a ne levnějších, než v západním zahraničí, kde se, mimochodem, stravované jedy neprodají tak snadno, jako u nás? Co volíte? Já volím silné tuzemské hospodaření?
Volím cestu od koupě zdražovaného šuntu k hrdosti spotřebitele na produkt, který pomohl zhotovit a kterému zaručuje odbyt. Na plnou pusu řečeno: Volím cestu od euroregionu se spoustou omezujících výrobních, prodejních i vývozních kvót k pracovité české státnosti, kde studujeme proto, abychom se vzdělali a ne proto, že není práce pro mladé, a kde se chce, abychom pracovali a užili si konkrétních výdobytků konkrétní práce. Omezení vstupu mezinárodních obchodních řetězců na tuzemské trhy a omezení zahraničního kapitálu v naší výrobě na podpoloviční menšinu, myslím, nepřivodí hospodářskou krizi, nezaměstnanost a mrákoty z pozastavení „evropských“ peněz. To máme teď. Jedinou cestou k trvalému růstu životní úrovně, ke které neodmyslitelně patří zaměstnanost a platbyschopnost, je, myslím si, znovu shromáždit rozprodané a následně odstavené zdejší výrobní zdroje, prostředky a síly.
Budujme svou státnost od svého dvorečku až po výrobní perspektivu na padesát let dopředu. Buďme všichni tak trochu producenty a budeme mít produkci. Buďme obchodníky a poneseme podnikavý trh. Chraňme všichni sami sebe a udržíme nezávislý stát. Naučme se být informovanými spotřebiteli a není starost o zdravý životní styl. Mějme z čeho a chtějme podpořit neziskové projekty, které chytře někdo z nás vymyslel a máme rozvinuté sociální cítění a bohatý kulturní život. Shoďme boty, co tlačí do pat i do palců, nezaváhejme být sami sebou, abychom sami se sebou mohli být konečně spokojení.
