Byli jsme na výletech

Mgr. Patrick Ungermann

V Porýní: Vnímáme, že léto je dobou prázdnin, dovolených nebo alespoň výletů. Slovanský kulturní institut ve spolupráci s Klubem českých turistů ze Slatiňan vyrazil hned na dva letní výlety. Navečer 1. července jsme cestovali do Prahy a odtud dál po stopách Karla IV. – letošního oslavence – do Porýní včetně dvou zemí Beneluxu. Program týdenního putování zastřešovala cestovní kancelář Toulky Evropou.

Rozlámané autobusové jitro skončilo v lucemburském přírodním parku Malé lucemburské Švýcarsko. Kdo znáte prachovské, teplické a adršpašské skalní město a představíte si zmenšeninu něčeho podobného, ocitli jste se spolu s námi v krajině přibližně tak šťavnaté i členité. Tady ovšem převládají bukové – dubové porosty a pískovcové útvary doplňují skalisté slepence. Silně a objemně působilo i rodiště Jana Lucemburského, hrad Vianden. Obvyklé je setkávat se v západní Evropě s trojím způsobem prohlídek pamětihodností. Buď obdržíte v informačním středisku prospekty, kde nechybí světová angličtina (slovanské jazyky obvykle chybějí), nebo si nasadíte sluchátka od přehrávače a třeba zjistíte i to, jak obratný je místní překlad do češtiny, anebo vás osobně provede paní průvodkyně. Pokud je ve věku nad čtyřicet let, bude v Německu pravděpodobně mluvit německy.

Ve městě Trevíru, kde rovněž sídlil Karel IV., budeme jistě obdivovat římskou aulu paláce, čili Konstantinovu basiliku v takovém stavu, jako by ji postavili včera. Její časovou odlehlost si uvědomíme až tváří v tvář blízkému sídlu, které je k ní barokně přilepené. Na opačné straně parku strmí poměrně celistvé zříceniny antických lázní a cestou po hlavní ulici brzy dojdeme k Černé bráně – Porta Nigra, kterou Římané stavěli, když se 2. století chýlilo ke konci. Brána z těžkého kamene je skutečně černá. Vytmavilo ji i prašné ovzduší v proudu času. Trevír se vůbec považuje za nejstarší trvalé sídliště v zemi. Před 2400 lety ho zakládali Keltové, v roce 16 před naším letopočtem jej přebudovali Římané. Už za jejich časů zde sídlil biskup.

Hrad Reichsburg, zestátněný a za státní peníze vzorně udržovaný, nabízí pohled na německou hrdost a péči po Bismarckově sjednocení říše, ale i výhled na městečko Cochem při řece Mosele. V Německu vrcholící národní obrození doprovázela sebevědomá průmyslová výroba a politické zklamání z nedostatku koloniálního surovinového zázemí. Zestátněné hrady ovšem mohly ukazovat německou velikost. Řeka Mosela se pod hradem neustále kroutí. Teče v ní voda, ale mohlo by i víno. Vinařské svahy jsou obdivuhodným plodem práce. Lidé dostali v kamenité krajině vlastně velmi zúžený výběr: Buďto nic – hlad a pustina, nebo vinná réva. Němci nezaváhali a plavba lodí při skleničce vína je tu vcelku obvyklou atrakcí, ale krásně obvyklou.

Zavítali jsme do Schengenu. Vystavují tady podobiznu lodi, kde 14. června 1985 podepsaly Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko smlouvu o bezhraničním styku a společné přistěhovalecké politice. Tím dostala část Evropské unie jasně unitární rozměr. Podobizna lodi na řece je z betonu. Při té betonové lodi se mi vybavila pokroková učební látka, že totiž Sovětský svaz spouští na hladiny skutečné plující lodě z betonu. Přikládám schengenský snímek: Jde o naši – českou EU hvězdičku, na níž sochař vyobrazil přínos naší vlasti pro Unii. Převržený půllitr a poházená pivní víčka mě jasně usvědčují z toho, že nejsem správný Čech a ty výrůstky dole, to prosím nejsou známá skalní města. Mají představovat dřevěné rozkládací bábušky. Ty jsou pro naši zemi asi tak typické, jako pro veliké Rusko Matějská pouť. Svoboda tvorby, to prosím ano, ale myslet by se mělo u všeho.

Úctyhodná katedrála v Cáchách, kde jsou ve zlatě uložené ostatky Karla Velikého a kde náš Karel IV. pojal zdejší korunovaci přímo jako náboženskou pouť, mě poučila, jak neztratit hlavu v situaci, kdy zbývá jediné, neklesat na kolena před fakty. Filigrán zbožného umění si

vyfotografovat můžete, máte-li za euro modrou pásku přes paži. Nikdy ale nesmíte rozložit stativ. V té chvíli začínáte být profesionálem bez povolení snímat katedrálu. Vysvětlení, že přítmí lze dobře zachytit jedině na dlouhý čas, který ruka neudrží bez chvění, mi nepomohlo. Prospělo až zdůvodnění, že jsem amatérský estét a český učitel anglického jazyka. S výmluvným „kvač“ mě německý strážce pořádku zanechal svému osudu u vědomí, že slabomyslní do chrámu Páně mohou. V kolínské katedrále mě řádová sestra pod tíhou této argumentace také nechala být se stativem pod podmínkou, že vznikne pouze jediný snímek.

V Bonnu proběhla rovněž jedna korunovace Karla IV. Vzdušné a dopravní tepnou nezatížené město u Rýna dává i dnes tušit, že v příkladně ekologickém prostředí sídlil státní aparát, po kterém tu dosud pozůstalo pár ministerstev. Bývalá vysoká vládní budova teď patří OSN.

Starší a přívětivá paní průvodkyně byla nadšená do poválečných dějin Německé spolkové republiky (NSR). Krásnou neuspěchanou němčinou hovořila o Konrádu Adenauerovi, o prvním poválečném předsedovi vlády, jehož post trval mezi lety 1949 a 1963. Byl také prvním předsedou Křesťanskodemokratické unie. Promluvila o Willym Brandtovi, vlivné osobnosti německé SPD – Sociálně demokratické strany. A pohovořila i o Helmutu Kohlovi, který jako předseda vlády politicky uspořádal znovusjednocení Německa a velmi přispěl k Maastrichtské smlouvě. Ta Evropskou unii stmelila společnými strukturami řízení. Ve velkorysém muzeu bonnských vlád mají v přízemí panelové přehledy s vyobrazením všech tamních předsedů vlád a prezidentů. Školáci, kteří mají v Bavorsku letní prázdniny o měsíc později než u nás, sem v červencovém parnu jezdí s učiteli uvidět své nedávné dějiny názorně. V podlaží muzea zapuštěném do země jsou k vidění zvětšeniny historicky cenných fotografií z návštěvy J. F. Kennedyho v blokovaném Západním Berlíně a z jiných přijetí významných veřejných činitelů. V jedné z bonnských ulic nedaleko vily Hammerschmidt (slouží jako druhé pracoviště hlavy státu) stojí na chodníku Adenauerova busta (dožil se 91 let) ve velikosti lidské postavy. Vzpomínám na stářím zvetšelého Zdeňka Nejedlého, jak horlivě hovořil o „vetché stařešině Adenauerově,“ a jelikož mám smysl pro svérázné i protikladné situace, představuji si, co by se stalo před rokem 89, kdybych v referátu o Bonnu přetlumočil slova uznání z úst paní průvodkyně. Možná bych dostal hned několik paragrafů. A abych té vlídné ženě přetlumočil, co jsem se o bonnských vládách dozvídal v reálném socialismu, to by ode mne bylo krajně nezdvořilé. A ještě jedna svérázná perlička: Jeden činorodý dobrosrdečný poslanec bonnského parlamentu opravdu mnoho nevyrostl. A poněvadž ho spolupracovníci měli rádi, pojmenovali po něm hotel. Hotel se ovšem nejmenuje krátký, nýbrž dlouhý Evžen a Evženova podobizna se před věžákem vyjímá citlivě.

Uvidět sochu Germánie nad Rýnem, uvidět skálu, ze které vodní víla Loreley lákala zpěvem a krásou lodivody ke ztroskotání, to patří ke ztěžejním pohledům do německé duše. Nemají dnes ti Němci na růžích ustláno. Děkuji Pánu Bohu, že se naše výprava nestala Alláhovým darem pro teroristy. Stačili jsme odcestovat dřív, než zemi zbrotila paleta červencového vraždění. Při něm skuteční Němci neobdrželi podporu své vlády a rozhodně ne své předsedkyně vlády. Slova o nutnosti nezanevřít na cizince nevyjdou draho na rozdíl od rozsáhlých a preventivních bezpečnostních opatření. A mně je z nich v této souvislosti mdlo.

Ačkoli mohla by být naprosto v pořádku, kdyby si německou příležitost vyhlédli jen mírní, pracovití cizinci, jimž je počínání Islámského státu z duše cizí.

V Adršpašských skalách: Na zdejším zámku promítají dramatický díl malebného seriálu Krajinou domova. Tento se věnuje skalním městům Broumovska. 13. srpna mi bylo ctí pozvat slatiňanské výletníky z Klubu českých turistů a členy Slovanského kulturního institutu na vlastivědný výlet adršpašskými skalami. Provádět začal na Svatém kopečku nad obcí Zdoňov historik Jindřich Žák. Slovo si vzal ke kostelu s nelítostnými dějinami: Původně stála na Svatém kopečku dřevěná kaple. V roce 1667 ji nahradil kamenný barokní chrám s jednou lodí, bylo to známé poutní místo. Císař Josef II. rozhodně nebyl neznaboh (ani být nemohl), ale věcnost a spěch s reformami jej nutily jednat nanejvýš úsporně. Nechal kostel zavřít a

odsvětit. Stalo se Léta Páně 1786. Stavba posloužila jako sýpka. Jenže odliv poutníků způsobil i v budoucnu nedostatek peněz na zamýšlené opravy. Stavba chátrala do té míry, že v roce 1870 bylo z bezpečnostních důvodů rozhodnuto o stržení střechy a rozprodání inventáře ve dražbě. Cesta k obvodovým zdem chrámu prověřila naši pohybovou zdatnost stejně, jako kdysi zdatnost poutníků, kteří si na každém kroku připomenuli, že cesta ke hvězdám je trnitá.

Já začal mluvit o samotném Adršpachu: Před třemi sty miliony let se tu rozprostírala pánev se suchozemskými říčkami. Ty sváděly vodu do jiných, mocných toků. Podnebí mohlo být dost suché, ale měnilo se. V perm-karbonských mokřinách s vysokou vzdušnou vlhkostí postupně, bez přístupu vzduchu, kameněly nebo uhelnatěly mnohametrové plavuně a přesličky. Výjimečné je zdejší černé uhlí tím, že v Radvanicích jeho těžba probíhala mělce – povrchově. Následovala polopoušť s prvními jehličnany. Horotvorné děje otřásaly zemí i vodstvem. Hladina druhohorního světového oceánu se citelně zvedla a docházelo k záplavám. V časech rozvinutých dinosaurů zdobilo zdejší přírodu mělké moře. Písečné zvětraliny pluly s mořskými proudy, usazovaly se a tuhly. Křídové moře vytvořilo materiál pískovcových skal. Během celých třetihor začala masa vlivem Alpinsko-himálajského vrásnění pukat. Obnovila se souš. Členitost krajiny podpořilo další zvětrávání. Pískovcovou desku, mocnou desítky až stovky metrů, lámala zemětřesení, čtvrtohorní mráz doby ledové pronikal až sto metrů pod povrch, rozbíjel desku na skály a vznikala moře – tentokrát kamenné suti. Zbytek díla dokonaly potoky a řeky (Metuje, Ledhujka, Zdoňovský potok), tvořily se hluboké meandrovité kaňony. Členitý terén uchovává vzácnosti: Nejchladnější místo v Teplických skalách – Sibiř se sněhem až do července, orchidejové loučky a vrchovištní rašeliniště.

Dokladem o pravěké přítomnosti lidí v okolí Adršpašských skal jsou nálezy střepů jediné mísy. Amatérský archeolog je vyzvedl ve 30. letech a nález putoval do libereckého muzea. Nálezy z posledního století před naším letopočtem svědčí o sporé přítomnosti Keltů, snad jen průzkumníků zdejší drsné krajiny. V souvislosti s politikou Konráda Henleina rozvíjeli někteří sudetoněmečtí vědci úsměvné téma pradávných Germánů, kteří tu měli zůstat odříznutí od světa a jejichž spojení s Třetí říší je osvobodí z izolace. Do poloviny 13. století nesměl být pohraniční hvozd Českého království osídlený, aby zůstal přirozenou nezdolnou hradbou přírody.

Proto sekery hrozily stromům až v časech přemyslovské kolonizace, kdy zas bylo výhodnější liduprázdný prostor osídlit a zdanit. A pak, v první třetině 14. století, potřeboval Jan Lucemburský mít kvůli snahám dobýt Slezsko přehled o severovýchodním pohraničí. Vyrostla zde linie pevnůstek a jejich součástí byl i hrad Adršpach. Hrad zřejmě vznikl přímo z popudu krále Jana. Karel IV. ho znal jako Castrum Ebersbach. Z potomků Janových purkrabí se vyvinul šlechtický rod, který hrad vlastnil jako první. V roce 1381 začal Hynek z Dubé a z Náchoda budovat adršpašské panství. K němu patřily v 16. století hrady Adršpach a Střmen a vsi Adršpach, Zdoňov a Libná. Jenže před rokem 1437 se tyto hrady staly kořistí rozpadlých husitských houfů, které odtud podnikaly vpády do Slezska. Slezská knížata a města vytvořila spolek, ten hrady odkoupil a zbořil. Adršpašské panství bez hradu nezaniklo a mezi lety 1590 a 1596 si u nás Adam Abraham Bohdanecký postavil zámek.

Do skal jsme vstupovali od nádraží a adršpašské nádraží patří mezi uzlové body ruchu své doby. Pět let před koncem 19. století se vážně zvažovala možnost postavit přípojku Teplice – Trutnov k dráze, která už stála a osvědčila se. Podnikatelské skupiny se scházejí v roce 1900. Původně měla trasa mířit i do Pruska (dnes je to Polsko). To by se ale příliš prodražilo a časově protáhlo s ohledem na vyjednání mezistátních smluv. Vyhrála levnější možnost. Vídeňská společnost začala se stavbou náspu v roce 1905. Trať ležela do půl roku. Měla se otevírat u příležitosti narozenin mocnáře Františka Josefa, ovšem kolaudaci oddálil spor o názvy stanic. Koncesionáři je chtěli pouze německé. Proti tomu podali Mladočeši námitku, však je ta železnice na území Českého království. Proto se trať uváděla do provozu až v roce

1908. Místní Němci se proti česko-německým nápisům ohradili, ovšem lidé později zákonné nařízení uznali. Trať bývala dvoukolejná, vozilo se jak zboží, tak výletníci.

V polojasném odpoledni jsme postáli u zatopeného pískovcového lomu a já povídal dál: Těžební jáma sloužila k získání mimořádně jemného křemitého písku na výrobu skla. Surovina se dala použít i jako mycí písek. V 70. letech těžbu zastavila nutnost uchránit skalní masiv, který už souvisel s chráněným adršpašským skalním městem. Voda se přestala odčerpávat a vydatné prameny jámu okamžitě zalily. Vodní sloupec v ní měří osm i více metrů a tak vzniklo pověstné, filmaři mnoha pohádek navštívené, místo, smaragdová perla krajiny.

Dovedl jsem své výletníky ke dvěma mořským okům, k lesnímu a lučnímu. Z písčitého podkladu tudy tryská voda z mnoha pramenných jam. Je čirá, vodní živočichy jsem v ní nikdy nezpozoroval kromě několika párů kachen. Ty po chvilce zjistily, že nic neuloví, zvedly křídla a byly tytam. Hloubka čiré vody činí zhruba metr. Následují tekuté písky sahající bůhvíkam. Pohyb kolem pramenů je tak mohutný, že luční mořské oko nezamrzá. Kdo by chtěl znát pověst o utopeném hamižném sedláku Urbanovi, ať si přečte Petískovy pohádky.

Přišli jsme jako chodci – turisté. A turistika patří k našim skalám od 18. století. To už se lidé tolik nestrachovali temné lesní říše, kam předtím prchali jedině při požárech a před drancujícími vojsky. Mezi odvážné jednotlivce náležel i kníže německých básníků Johann Wolfgang Goethe. V letech 1790 a 1792 ve skalách pobýval na přírodovědné výpravě. U Velkého vodopádu má v upomínku nádhernou bustu. Baroni Nádherní v 19. století už vykazovali příjmy z turistiky. Studenti tehdy brigádničili i tak, že za poplatek psali vysoko po skalních útvarech jména zámožných návštěvníků. Nanášeli je směsí tuže a býčí krve. Taková směs se vpije do pískovce dostatečně hluboko, a tak jsem výletníkům mohl ukázat nápis starý 240 let!

Saští horolezci prozkoumávali Adršpach až v roce 1923. To bylo, ve srovnání s Českosaským Švýcarskem, dost pozdě. Prvovýstup na skalní útvar Starosta se odehrál ještě o deset let později. Ve 30. letech se mezi horolezce řadili i místní. Lezení po skalách nabralo na lidovosti po válce, v 50. letech. Nepřerušenou tradicí ještě z dob socialismu je Festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují, vždy koncem srpna.

K večeru se v Dolním Adršpachu konalo překvapení – opékání špekáčků a řeč plynula do setmění. Je dobré, když jsou výlety takovou pohlednicí krásy do ošemetnějších časů. I to je psychohygiena a bohulibý smysl výletů.