Černá hodinka, to není doba temna
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Říká se, že jsme sendvičové pokolení neboli úzký plátek šunky mezi dvěma mlýnskými kameny. Máme děti, které živíme, a stárnoucí rodiče, a ti si rovněž zvolna říkají o naši péči. Pocházíme z venkova, kam dojíždíme za rodiči, jenže jsme se ubytovali ve městě, které nám nabídlo práci. Chvíli nás vidí otec, matka, chvíli synek, dcerka. A kde my vlastně máme domov? Snažíme se vůči všem zachovat šlechetně a přitom sílí pocit naší neukotvenosti, rozpadá se nám sebeidentifikace. Proč? Poněvadž improvizujeme v prostředí, kde se kácí hodnoty a instituce platné celá staletí, aniž by lidé doladili lidštější a účinnější mechanismy jako návod k dobrému žití a dožití.
Tradiční hodnotou byl donedávna život pohromadě, v široké vícegenerační rodině, a jeho jistota tkvěla ve vazbě na půdu, vlastně na obdělanou přírodu, která nás uživí. A tradiční institucí v době bez sociální politiky býval výminek. Rodiče, když zestárli a pozbyli sil, dostali k užívání několik místností výminku a dospělé děti, co zdědily hospodářství, měly povinnost se o ně starat. To už jim odmala vštěpovali kněží v podobě přikázání „cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“. Přirozeně hodně záleželo na tom, jakou péči děti viděly ze strany svých rodičů o babičku a dědu. Lidé si moc přáli mít také syny, poněvadž žena šla za manželem a o její rodiče pečoval její bratr. Ženy dělaly ženské práce, muži mužské a jejich práva se vyvozovala z povinností. Stát držel nějaké území, nějakou ekonomiku, ale lidem nikdy nedělal chůvu a šablonu na život. To spadalo pod duchovní oblast a do rámce tradic.
Já ještě prožil jednu krásnou tradici pospolitého života – večerní černou hodinku: Smráklo se a děda otevřel kamna, aby prohrábl uhlíky. To byl čas nachové záře a chlapecké oči uhlídaly babičku v pruhované zástěře. Pak se sedlo na kanape, babi zpívala výpravné sloky o bohatém kupci, jak jel v lednu z trhu a najednou se mu vzepjali koně, a ani pomyšlení jet dál. Kupec slezl z kozlíku, v závěji objevil promodralého sirotečka, honem ho zahřál slámou ve voze, a protože se ho sám bál vychovávat, podaroval ho vlídným stařečkům, kteří už s Pánem Bohem věděli, co a jak. Otevřela mi právě tahle písnička vrátka sociálního cítění? Dost možná ano. A děda povídal o pantátovi čertovi v bezu na mezi, jak si tam kouří a pije pivo, ale i o válce, jak prošla dědovým životem. Přišla mi právě z těchhle příhod radost z pohádek a úcta k dějinám? Asi, že ano. Pak došel z práce tatínek a zase se otevřela pícka, znovu se vyřinula hrst nachového nasvícení, a to už tatínkovy ruce prováděly stínohru se zajíci, vlky a průvodem trpaslíků, co se co chvíli proměňovali v obry, až z toho šel div a napětí. Mám rád ty, kdo o mě pečovali, jsou mými autoritami z lásky. A věřte nebo ne, televizi i rádio jsme někde po domě měli, nikdy je ale nikdo moc nesháněl.
Také babička mě nosívala do vany. Přešla léta a nesl jsem do vany babičku já. Krátce nato nám umřela. Nikdy jsem z toho neprožil pachuť. Jasně jsem vycítil, že kruh se uzavřel a po babičce že zbyl MÍR. Černou hodinku vřele doporučuji. Tak vřele, jako rodinný život, který je nejen základem státu, ale především základem mé celoživotní stability.
(foto: autor článku)
