Česko-polské vztahy
Autor: Miloš Řezník
Vzhledem k sousedství obou zemí jsme o úzkých vzájemných vztazích informováni prakticky od počátku středověku. Významné vlivy a kontakty přitom již tehdy patřily k závažným faktorům spoluutvářejícím průběh politického, sociálního a kulturního vývoje.
Také z tohoto důvodu byla česko-polským vztahům, zejména středověkým, věnována rámcová pozornost v jednotlivých kapitolách o historickém vývoji Polska.
Připomeňme, že to bylo české křesťanské knížectví, které sehrálo významnou roli v christianizaci polských zemí. Spojenectví Měška I. s Čechy, jeho sňatek s českou knížecí dcerou a současné uvedení křesťanské víry do Polska českým prostřednictvím mělo jasné politické a mocenské souvislosti a je třeba je chápat jako součást snah polanského knížete čelit mocenskému tlaku ze západu. Toto spojenectví se však ještě ve 2. polovině 10. století rozpadlo a bylo následováno dlouhým obdobím, kdy spíše převažovalo česko-polské soupeření. Jeho prvním vrcholem byl zásah Boleslava Chrabrého do českých poměrů na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Poté co se Piastovcům podařilo v 10. století skoncovat s kontrolou českých knížat nad Krakovskem, stala se na několik desetiletí předmětem sporů Morava a následně na dlouhou dobu zejména Slezsko. To se v polovině 11. století dostalo sice pod polskou kontrolu, polští panovníci však měli odvádět z této držby pravidelný poplatek českým knížatům. K zániku této povinnosti došlo počátkem 12. století. Rozdrobené Slezsko se později stalo jedním z východisek mocenských snah o sjednocení polských zemí, stále více se však za posledních Přemyslovců dostávalo do sféry českého vlivu a lenní svrchovanosti českých králů. Tento vývoj nakonec vyvrcholil ve 14. století, kdy se Slezsko stalo integrální součástí zemí Koruny české. Obnovené polské království tak do svého rámce slezská knížectví nepojalo a česko-polské soupeření o tuto zemi prakticky skončilo.
V raném středověku došlo k několika válečným střetnutím obou stran, vycházejícím často z českých zásahů do dynastických konfliktů mezi Piastovci a z polských ingerencí do podobných střetů mezi Přemyslovci. Jedním z nejvýznamnějších vpádů však bylo tažení Břetislava I. v polovině 11. století, během nějž došlo k vyplenění části polských zemí, včetně jejich hnězdenské metropole, a k odvezení ostatků sv. Vojtěcha do Prahy. Čechy zároveň představovaly nikoliv bezvýznamnou oporu snah císařství o ovládnutí a ovlivňování vývoje v Polsku. V pozdějších dobách byli čeští panovníci relativně stabilním spojencem Řádu německých rytířů, s nímž spolupracovali diplomaticky a vojensky, a tato spolupráce byla často namířena proti Polsku. Velmi známá je např. účast českých oddílů na polsko-litevské straně v bitvě u Grunwaldu roku 1410, avšak současně působilo ve službách Řádu dlouhodobě velké množství českých žoldnéřů.
Válečnými střety a komplikovanými politickými vztahy se však česko-polské vztahy ve středověku zdaleka nevyčerpávaly. Poměrně silné byly v některých obdobích české kulturní vlivy v Polsku, a to jak v oblasti „vysoké kultury“, tak i v utváření správy a institucí. V tomto ohledu vyvrcholil český vliv za polské vlády Václava II. na počátku 13. století. Václav tehdy provedl rozsáhlé správní reformy, a přispěl tak k modernizaci a integraci polských zemí. Prosazování původem německých a českých úředníků způsobilo nepopularitu vlády tohoto „zněmčilého Přemyslovce“, jak se s oblibou vyjadřovala část staršího polského dějepisectví, a polská reprezentace se proto postavila proti následnictví jeho syna.
Nositelem významných kulturních vlivů v Polsku se ve 14. století stala pražská univerzita, na níž se mnoho polských studentů dostávalo do kontaktu s novými proudy evropského myšlení včetně kritiky církve. Husitské učení pak v 15. století našlo v řadách podstatné části polské šlechty živý ohlas a zájem. Z husitských Čech zároveň na počátku 20. let vzešlo úsilí o sblížení s jagellonským Polskem, neboť v něm byl spatřován přirozený spojenec proti králi Zikmundovi. Vyvrcholením těchto zájmů byla nabídka české koruny Jagellovi a posléze litevskému velkoknížeti Vitoldovi. Proti tomu se však účinně postavili polští magnáti v čele s krakovským biskupem Zbigniewem Oleśnickým, kterým se podařilo prosadit dominantní vliv na polskou vnější politiku.
Jagellonští panovníci se těšili popularitě v části české společnosti i po husitských válkách, kdy zde měli řadu stoupenců. Nakonec se jagellonská kandidatura prosadila po smrti Jiřího z Poděbrad. Půl století jagellonské vlády na přelomu 15. a 16. století sice dalo předpoklad užším politickým vztahům mezi českými a posléze i uherskými králi z této dynastie na straně jedné a polskými panovníky na straně druhé, ale výraznější integrační tendence se v období významného prohlubování stavovského charakteru obou zemí neprosadily a ani prosadit nemohly. Rostoucí orientace polské šlechty na východ a na Balt a posléze i zapojení českých zemí do vznikajícího komplexu habsburského soustátí působily spíše na dlouhodobé rozvolnění politických, ale v důsledku i kulturních vztahů mezi oběma prostředími, ačkoli četné kontakty v obou oblastech nebyly ani v 17. a 18. století bezvýznamné. Stačí připomenout společný učenecký zájem o předky Čechů a Poláků, habsburský zájem o polskou korunu v poslední třetině 16. století, zejména však rozsáhlou náboženskou a učeneckou emigraci z českých zemí do Polska, a to již dlouho před Bílou horou. Působením některých významných představitelů české emigrace v Polsku v první polovině 17. století role Polska pro český a moravský exil vyvrcholila (Komenský v Lešně a Elbinku, Pavel Stránský v Toruni aj.).
Dělení polsko-litevského státu otevřelo možnosti pro přímý kontakt mnoha Čechů a Moravanů s částí polských zemí: nové rakouské úřednictvo v Haliči se koncem 18. i v 19. století rekrutovalo namnoze právě odtud, mj. zřejmě i s ohledem na schopnost dorozumět se slovanským jazykem. Ještě dlouho do 19. století skýtala Halič poměrně dobré možnosti kariérního uplatnění ve státních službách mnoha původem českým úředníkům, ač si v Haliči nezískali obzvláštní popularity. V 19. století však již vzájemné vztahy začaly být rozhodující měrou určovány formováním a rozvojem českého a polského národního hnutí. Obzvláště vztah Poláků k Rusku a k Ukrajincům v Haliči vedl českou národní reprezentaci ke složitému vyrovnávání se s možnostmi a mezemi všeslovanské spolupráce. Stejně listopadové povstání (1830) jako i povstání lednové (1863) vzbudily v Čechách živý zájem a v obou případech přinesly krystalizaci různorodých názorů, vztah k lednovému povstání navíc spolupůsobil při konečném rozštěpení českého národního politického tábora. Od první poloviny 19. století trvala úzká spolupráce mezi čelnými reprezentanty české vědy a národní agitace a vědci polskými, zejména v oblasti slavistiky, literatury a posléze i dějepisectví. Užší politická spolupráce byla navázána obzvláště v roce 1848, kde klíčovou roli sehrál nejprve pražský Slovanský sjezd a posléze jednání rakouského říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži, politické kontakty mezi reprezentanty českého národa a Haliče pokračovaly i od počátku 60. let na říšské radě, i když v období rakouského parlamentarismu obě strany zvolily poněkud jiné strategie a dosáhly i odlišných výsledků.
Všeobecně poměrně známá je problematičnost meziválečných československo-polských vztahů, zejména s ohledem na územní spory obou nových států v Těšínsku, kde došlo i ke krátkému střetu sil. Události z této doby jsou dodnes na české i polské straně interpretovány s jistými odlišnostmi. Spor o Těšínsko zatížil vzájemné vztahy na dlouhou dobu. Ačkoliv obě republiky musely usilovat o mezinárodní a diplomatické zajištění integrity svých hranic, k výraznému sbližování mezi nimi nedošlo. Situace po Mnichovské dohodě nakonec Polsko využilo k uspokojení svých územních nároků v československém Slezsku, Oravě a Spiši. Po zřízení Protektorátu se však právě Polsko stalo prvním cílem uprchlíků z Čech a Moravy.
I po druhé světové válce se objevily sporné otázky týkající se průběhu vzájemné hranice. Výraznou novinkou však byla skutečnost, že polské teritorium nyní po připojení Dolního Slezska a Kladska začalo tvořit také severní hranici Čech. Bilaterální vztahy byly brzy jednoznačně určeny náležitostí obou zemí do sféry sovětských zájmů a posléze i do „socialistického tábora“. Rozvíjení „bratrských svazků“ ovšem naráželo v poválečných
desetiletích jak na negativní stereotypy v každodenním životě, tak i na problémy v období destabilizace komunistické vlády v jedné z těchto zemí. Účast polských sil na okupaci
Československa je toho jen jedním, i když nejznámějším dokladem. Zejména v 80. letech bylo Československo mluvčím tvrdého postupu vůči polské opozici a kritizovalo veškeré koncese v její prospěch. Uzavření hranice s Polskem, ke kterému přikročily sousední země, do značné míry omezilo běžné kontakty mezi polským a československým prostředím. Dosud málo tematizovanou skutečností je fakt, že se československé státní propagandě podařilo u podstatné části občanů ČSSR vzbudit vcelku nepříznivý vztah k polskému opozičnímu a stávkovému hnutí a vyvolat představu, že toto hnutí přímo plyne z těch vlastností, které Polákům přisuzoval negativní český stereotyp. Ten se v důsledku toho jen posílil a ovlivňoval běžné mezilidské vztahy a představy ještě poté, co obě vlády po roce 1989 přikročily k dynamickému rozvoji vzájemných vztahů na všech úrovních. Ve stejné době ovšem došlo k některým významným kontaktům mezi polskou a československou opozicí, polským prostřednictvím rovněž do Československa proudilo mnoho v Československu potlačovaných či zamlčovaných informací, ale i moderní vědecká literatura ap.
Po počátečním rozvoji po roce 1989 bránilo dalšímu rychlému posilování a institucionalizaci bilaterálních politických a ekonomických styků ambivalentní stanovisko české vlády, která v přesvědčení o jednoznačné a nesrovnatelné úspěšnosti českých hospodářských reforem zapochybovala o smysluplnosti úzké regionální spolupráce s partnery ve středovýchodní Evropě. Teprve hospodářské potíže počátku 2. poloviny 90. let přiměly českou stranu k projevení zřetelného zájmu o rozvinutí této spolupráce, která se mimořádně živě, až spektakulárně rozvíjela zejména ve vztahu k Polsku. Vysoká frekvence vzájemných návštěv ústavních činitelů, diplomatická a přeshraniční spolupráce se staly často zdůrazňovaným faktorem při společném úsilí obou zemí o integraci do euroatlantických struktur. Mimořádný akcent na rozvoj česko-polských bilaterálních vztahů sice netrval příliš dlouho, tyto však zůstaly i v dalších letech v zásadě bezproblémové a nadále byly určovány mnoha společnými vnějšími zájmy.
Rozvoj přeshraniční spolupráce se projevil řadou vládních i nevládních iniciativ. Významnými počiny byl vznik společných euroregionů jako nástrojů k podpoře regionálního rozvoje (Nisa na česko-polsko-německém pomezí, Glacensis na pomezí Kladska, Čech a Moravy). Podobnou roli měla hrát i navazovaná či obnovovaná partnerství mezi městy (Ostrava – Katovice, Hradec Králové – Wałbrzych, Náchod – Kladsko, Trutnov – Kamienna Góra aj.).
Četné kontakty se rozvíjely – po určitém útlumu na počátku 90. let – i v oblasti kulturní, zde je však třeba poznamenat, že vzájemná „výměna“ je vzhledem k potenciálním možnostem obou prostředí poměrně slabá. Projevuje se to i v nepříliš vysokém stupni vzájemného poznání mezi obyvateli obou zemí, i když podle sociologických a jiných průzkumů jsou negativní stereotypy – alespoň na české straně – zřejmě na ústupu.
Psáno pro POLSKODNES.cz
