Český sen s Josefem Kainarem
Napsal: Mgr. Patrick Ungermann
Básník, textař, dramatik, překladatel, hudebník, ilustrátor, výtvarník a novinář, nejprve student češtiny a francouzštiny na Universitě Karlově, po uzavření vysokých škol nacisty muž mnoha zaměstnání, redaktor v Rovnosti, spolupracovník Československého rozhlasu a filmu se po roce 1947 věnoval vlastně už jen literatuře. Přitom hrál koncertně na klavír, kytaru i housle. Sbírka básní, kterou dnes od pana Kainara beru pod drobnohled, je čtvrtá v pořadí a vlastně pochází už z roku 1953. Psal ji šestatřicetiletý muž. Za sebou měl šuplík otextovaných swingových písní od amerických skladatelů. Téhle produkci ovšem Třetí říše nepřála. Přesto si je trampové na srazech hojně prozpěvovali. Kainar později skládal i na jazzovou a beatovou notečku. Nevídáno-neslýcháno, Říkadla a Zlatovláska jsou jeho díla pro malé čtenáře. „Děti máme malé, ale ne hloupé,“ říkával. Široký záběr Josefa Kainara předurčil k rozsáhlé práci a výdeji sil, který uťala předčasná smrt padesáti čtyřletého člověka.
Co myslíte, kde mají Nerudovy Balady a romance pokračování? V Českých básních Josefa Kainara. Když je Československý spisovatel v roce 1957 vydal, 5 000 čtenářů učetlo Český sen na jedno nadechnutí. Tak poctivě jde pod kůži, co psáno s přesvědčivou znalostí nejenom našich dějin, ale i s hlubokou znalostí toho, v kterém ději načichne člověkova duše českým nebem.
Patricijský dům nenosí nerudovskou krásu. Je z jiného století než my a něco v nás se k němu nezná. Šla tudy válka a nahnala strachu i krysám. Lidskou měrou štěstí zůstali milenci, co předehřáli jaro. Ale nezlobte se na sebe, ať vás chlad řeky nepromění v malé ďáblíky. Podívejte na šoféra. Tak rád by se byl zamiloval a nemá do koho. Ale má píseň o mladé vichřici: Její věřící mají vítr do plachet a doufají, že lidský sval je všude k práci a za práci se platí jistotami. Tak oni doufají.
Cvrček je kdo? Že by sám básník s duší hudebníka? A co netečná dívka, která se nehodlá líbat? Že by… A není to celé úplně jinak? O políčka za loukou je strach, aby je nezaplevelila nesvornost v lidech. Ale dítě zítřka je tolik léčivé. Důvěřivě listuje v atlase světa a přisvojuje si hru na celý glóbus. Jaro ještě dovede rozchodit smrt životem. Hoch zabil v háječku dívku i sebe. Nic tam kloudně neroste až do toho máje, kdy šťastnější milenci, a třeba v modrých košilích, nakračují hedvábnou nocí. Tak, Jesenina se potkat zdráháte, protože rozháraný podzim, tuze jeseninovský, nepřežila vaše láska k jedné slečně.
Ale krajem Zdeňka Nejedlého chodíte s láskou k obrozencům. Tudy se něco staršího posouvá dál a básník by tu skoro radši než knihovnu uviděl naučnou stezku.
S tatínkem se shodnout v každodenním životě bylo moc obtížné, jenže život v kulisách českého divadla nabízí scény plné známých tatínků, maminek a kamarádů, flanelově rozevlátých furiantů nad důlkem s kuličkami. Divadlo je v Čechách potřebou i láskou. A v překrásné okrouhlé děkovačce si toho herci života s prostými nevylhanými rolemi vždycky řeknou dost. V Čechách je divadlo zřetězené říkání si pravdy z očí do očí, jeviště a hlediště se měří stejným osudem.
Tak, jako se dílo Vítězslava Nezvala vrací okrasným obloukem domů, překonají i České básně Josefa Kainara suť válečné vybíjené i ideová návrší, aby si zase všimly cesty lidských dvojic. Dojemná pravda o lásce mezi starým pánem, jeho opravdu celoživotní paní a tou květinou, co ji pečlivě vybíral, jako by už předem politovala ty, kdo o projevech lásky nevědí, a jako by soudila nevěrného milence. Na druhou stranu jde nést i tak pevnou lásku, že, když ji rodiče neschválí, uteče do družstevní práce postavit na nohy sebe i své zítřky.
Nakonec písně. Ty mají původ na Slovensku. Oslí můstek mezi odvěkým rolnickým a mladým dělnickým Slovenskem sklenuje zbojníkova šavle vťatá do topolu. Jiskry od jejího záblesku jsou hrdost, která se rozstříkla do srdcí všech Jánošíkových vnuků
V Českých básních je Josef Kainar nikoli platící, nýbrž věřící komunista. Tak, jako jemu i nám ladí Aloisem Jiráskem zhodnocené dějiny, ladí mu Zdeňkem Nejedlým zhodnocená úloha literáta. Do budoucna nehrozí, že bychom v dobré víře truchlili nad nečekanou smrtí soudruhů Stalina a Gottwalda. Jenže, kdekoli je v Kainarových básních přítomno dítě, rodiště, láska v mnoha proměnách, a hlavně tam, kde autor bere po hrstech látku bytostně českou a sype ji do knih, tam nemá básník sobě rovného a jeho výpovědi znějí zvonově. České básně naštěstí takových poloh nabízejí dost.
