Chesterton o podobnosti křesťanství a buddhismu

Poslední dobou se hojně setkávám s výroky typu „křesťanství je pěkné coby filozofie“, „desatero je úžasný mravní řád“ či „buddhismus a křesťanství je prakticky totéž“. Zvláště poslední z oněch podivuhodných tvrzení mě udivuje o to více, že stejně jako obdobné synkretické bludy, které Církev po staletí přesvědčivě vyvrací, stále neztrácí na popularitě. Již před více než sto lety se ve svém ústředním díle Ortodoxie (1908) s tímto tématem vypořádával britský spisovatel a mistr paradoxu G. K. Chesterton.

Úryvek z Ortodoxie (G. K. Chesterton)

…

Význačným příkladem této domnělé identity všech náboženství je domnělá duchovní identita buddhismu a křesťanství. Ti, kdo tuto teorii přijímají, se obyčejné vyhýbají etikám všech ostatních vyznání, ovšem kromě Konfuciova učení, které je jim sympatické, protože to žádné vyznání není. Jsou však opatrní ve své chvále mohamedánství, kde se omezují obyčejné jen na to, že podřizují jeho morálce zábavy nižších tříd. Zřídkakdy se zmiňují o mohamedánském názoru na manželství (v jehož prospěch by se dalo mnoho říci) a jejich poměr k Thugům a uctívačům fetišů může být dokonce nazván chladným. Pokud však jde o velké náboženství Gautamovo, jsou upřímně přesvědčeni, že tu je podobnost.

Stoupenci populární védy jako pan Blatchford vždy zdůrazňují, že křesťanství a buddhismus si jsou velmi podobné, zejména buddhismus. Obecně se tomu věří a sám jsem tomu věřil také, dokud jsem si nepřečetl jednu knihu, která to odůvodňovala. Uváděla důvody dvojího druhu: rysy podobnosti, které nic neznamenaly, protože byly společné všemu lidstvu, a rysy podobnosti, v nichž vůbec žádná podobnost nebyla. Autor slavně vykládal, že obě vyznání si jsou podobná tam, kde si jsou podobna všechna vyznání, nebo zase tvrdil, že jsou podobná tam, kde se zcela zřejmě liší. Tak například, pokud jde o první skupinu, prohlašoval, že Kristus a Buddha byli povoláni božským hlasem přicházejícím z nebe, jako by bylo možno čekat, že božský hlas bude vycházet ze sklepa. Nebo se zase vážně zdůrazňovalo, že oba tito východní učitelé zajímavou shodou okolnosti měli co dělat s umýváním nohou. Zrovna tak bychom mohli říct, že je podivuhodná shoda v tom, že oba měli nohy, jež bylo možno mýt. A druhá skupina shod byly ty, které se prostě vůbec neshodovaly. Tak například tento smiřovač obou náboženství vážně upozorňuje, že při některých náboženských slavnostech bývá lámovo roucho z úcty roztrháno na kusy a jeho útržky jsou velmi ceněny. To je ovšem pravý opak podobnosti, neboť Kristovo roucho nebylo roztrháno na kusy z úcty, nýbrž na posměch; a jeho cáry byly ceněny leda podle toho, co by za ně zaplatil vetešník. Je to jako kdyby se mluvilo o zřejmé souvislosti mezi dvěma úkony meče – když se dotkne ramena při pasování na rytíře a když stíná hlavu. Ten, koho se to týká, v tom nevidí žádnou podobnost. Toto drobné dětinské puntičkářství by nemělo smysl, kdyby i tak zvané filozofické shody nebyly rovněž dvojího druhu – buď dokazují příliš mnoho nebo nedokazují nic. Doporučuje-li buddhismus milosrdenství, nebo zdrženlivost, neznamená to, že se zvlášť podobá křesťanství; znamená to jen, že není zcela nepodobný lidské existenci vůbec. Buddhisté zavrhují v teorii krutost a výstřednost, protože všecky rozumné lidské bytosti zavrhují v teorii krutost nebo výstřednost. Tvrdit však, že buddhismus a křesťanství hlásají v tomto směru stejnou filozofii, je prostě lež. Veškeré lidstvo se shoduje v tom, že jsme v síti hříchu. Většina lidstva se shoduje v tom, že existuje nějaké východisko. Pokud se však týče povahy tohoto východiska, myslím, že nejsou v celém vesmíru dvě instituce, které by si odporovaly tak rozhodně jako buddhismus a křesťanství.

I tehdy, když jsem s většinou ostatních sice informovaných, ale odborně neškolených lidí soudil, že buddhismus a křesťanství jsou si podobné, mátla mne jedna věc, totiž zarážející rozdíly v jejich náboženském uměni. Nemíním tím techniku uměleckého zpracování, nýbrž to, co mělo zjevně znázorňovat. Žádné dva ideály nemohou být protichůdnější než křesťanský světec v gotické katedrále a buddhistický světec v čínském chrámu. Protichůdnost se tu objevuje v každé podrobnosti; nejsnáze to však lze vystihnout tím, že buddhistický světec má oči stále zavřené, kdežto křesťanský světec je má vždy široce otevřené. Buddhistický světec má hladké a souměrné tělo, ale víčka jeho očí jsou těžká a zapečetěná spánkem. Tělo středověkého světce je vychrtlé až na chatrné kosti, ale jeho oči jsou strašně živé. Mezi silami, které vytvořily tak rozdílné symboly, nemůže být žádné skutečné duchovní spojení. I když připustíme, že jsou oba obrazy přehnané a že představují určitou deformaci čisté víry, musela krajnosti tak protichůdné vytvořit skutečná odlišnost. Buddhista hledí s podivnou pozorností do nitra. Křesťan zírá s vytřeštěnou pozorností ven. Půjdeme-li důsledně po této stopě, objevíme mnoho zajímavého.

Nedávno prohlásila v zajímavém článku paní Besantová, že existuje pouze jediné světové náboženství, že všechna vyznání jsou pouze jeho obměny či převrácení a že je ochotna prozradit, které náboženství to je. Podle paní Besantové je tato univerzální církev prostě univerzální já, všichni jsme vlastně jedinou osobou, mezi jednotlivými lidmi neexistují skutečné přehrady dané individualitou. Smím-li to tak vyjádřit, nepřikazuje nám, abychom své bližní milovali, nýbrž abychom jimi byli. Je to hlubokomyslný a podnětný popis náboženství, v němž se všichni lidé podle paní Besantové musí shodnout, a já jsem nikdy v životě neslyšel návrh, k němuž bych cítil větší odpor. Chci milovat svého bližního ne proto, že jsem to já, nýbrž proto, že to nejsem já. Chci velebit svět, ne jako má člověk rád zrcadlo, kde vidí sám sebe, nýbrž jako miluje ženu, protože je docela jiná. Láska je možná, jsou-li duše oddělené. Jsou-li spojeny, láska je zřejmě nemožná. Nepřesně lze říct, že člověk sice miluje sebe, ale stěží se může do sebe zamilovat, a dojde-li k tomu, musí to být velmi jednoduché námluvy. Je-li svět plný skutečných já, mohou to být já opravdu nesobecká. Podle zásady paní Besantové je však celý vesmír jedinou nesmírně sobeckou osobou.

Právě zde se buddhismus ocitá na straně moderního panteismu a imanence. A právě zde je křesťanství na straně lidskosti a svobody a lásky. Láska vyžaduje osobnost, a proto žádá rozdělení. Je v povaze křesťanství radovat se, že Bůh rozlámal vesmír na malé kousky, protože to jsou živě kousky. Je v jeho povaze říkat spíš „dětičky, milujte se“, než doporučovat jediné dospělé osobě, aby milovala sama sebe. To je ona intelektuální propast mezi buddhismem a křesťanstvím – pro buddhistu nebo teosofa je osobnost pádem člověka, pro křesťana je však cílem božím a celým smyslem jeho kosmické ideje. Světová duše teosofů žádá člověka, aby ji miloval jen proto, aby se do ní mohl pohroužit. Božské centrum křesťanství však přímo vyvrhlo člověka ze sebe, aby je člověk mohl milovat. Orientální božstvo je jako obr, který ztratil nohu nebo ruku a neustále ji hledá; křesťanská moc je však jako obr, který si v podivné štědrosti pravou ruku uťal, aby ji mohl svou druhou rukou podat. Vracíme se tu opět k mnohokrát opakované poznámce o povaze křesťanství: všechny moderní filozofie jsou řetězy, jež svazují a poutají; křesťanství je meč, který odděluje a osvobozuje. V žádné jiné filozofii se Bůh neraduje z rozdělení vesmíru na žijící duše. Podle pravověrného křesťanství je toto rozdělení mezi Bohem a člověkem posvátné, protože je věčné. Aby člověk miloval Boha, musí tu být nejen Bůh, který by byl milován, nýbrž i člověk, který by ho miloval. Právě všichni ti neurčiti teosofičtí teoretikové, pro něž je vesmír jen obrovským kadlubem taveniny, se instinktivně děsí onoho otřesného výroku evangelií, podle něhož boží Syn nepřinesl mír, nýbrž rozdělující meč. Tento výrok zní naprosto pravdivě, i když se chápe ve svém zřejmém smyslu jako tvrzení, že každý, kdo hlásá skutečnou lásku, musí zplodit nenávist. Platí to o demokratickém bratrství i o božské lásce; předstíraná láska končí kompromisem a všední filozofií, kdežto skutečná láska skončila vždycky krveprolitím. Za zřejmým smyslem tohoto Kristova výroku se však skrývá ještě jiná hroznější pravda. Syn člověka byl mečem oddělujícím bratra od bratra, aby se nenáviděli po celé věky. Avšak Bůh Otec byl též mečem, který na temném počátku věcí oddělil bratra od bratra, aby se mohli milovat.

A to je vysvětlení téměř šíleného štěstí v očích světce na středověkém obraze. To je vysvětlením zapečetěných očí pyšné buddhistické sochy. Křesťanský světec je šťastný, protože byl opravdu odříznut od světa; je oddělen od věcí a zírá na ně v úžasu. Proč by však měl žasnout nad věcmi buddhistický světec? Podle něho existuje jen jedna věc a ta je neosobní, takže se nemůže dobře divit sama sobě. Bylo napsáno mnoho panteistických básní vyjadřujících úžas, ale žádná není opravdu zdařilá. Panteista nemůže žasnout, neboť nemůže chválit Boha nebo vůbec něco jakožto rozdílné od vlastní osoby.

Naším úkolem je však sledovat vliv tohoto křesťanského údivu (který míří navenek k božství lišícímu se od uctívatele) na obecnou potřebu etické činnosti a sociální reformy. Jeho vliv je jistě dostatečně zřejmý. Panteismus totiž žádný zvláštní popud k mravní činnosti dát nemůže; neboť už z jeho podstaty vyplývá, že jedna věc je stejně dobrá jako druhá, kdežto základním předpokladem činnosti je zjištění, že jedna věc je mnohem lepší než jiná. Swinburne se na vrcholu své skepse nadarmo snažil překonat tuto nesnáz. V „Písních před úsvitem“ inspirovaných Garibaldim a italským povstáním hlásal novější náboženství a čistšího Boha, který vyhladí všechny kněze na světě.

Proč k nebi voláš:

já jsem zde a ty jsi tam;

proč stále lkáš,

že jsi tak malý a on že je Pán?

Jen sebe hleď najít,

vždyť Bůh jsi ty sám!

Z toho bezprostředně a zřejmě vyplývá, že tyrani jsou zrovna tak syny božími jako Garibaldiové a že neapolský král Bomba, když s naprostým zdarem „nalezl sám sebe“, je totožný s konečným dobrem všech věcí. Pravda je, že západní energie, jež sesazuje tyrany, má svůj původ přímo v západní teologii, která praví: já jsem zde a ty jsi tam. Tentýž rozlišující intelekt, který vzhlédl a spatřil dobrého krále ve vesmíru, vzhlédl a spatřil špatného krále v Neapoli. Ctitelé Bombová Boha svrhli Bombu s trůnu. Ctitelé Swinburnova boha zalidňovali po staletí Asii a nikdy žádného tyrana nesesadili. Indický světec snad rozumně zavírá oči, protože pohlíží na to, co je já a ty a my a oni a ono. Je to rozumové zaměstnání, není však pravda v teorii ani v praxi, že pomáhá Indům dohlížet na lorda Curzona. Vnější bdělost, jež byla vždycky známkou křesťanství (bděte a modlete se), našla svůj výraz jak v typické západní ortodoxii, tak v typické západní politice; obojí však závisí na ideji božství transcendentního, od nás odlišného, božství, jež mizí. Důmyslné náboženské soustavy mohou zajisté nabádat k tomu, abychom stíhali Boha stále hlouběji v závitech labyrintu vlastního já. Ale jen my křesťané jsme řekli, že máme pronásledovat Boha jako orla v horách; a při tom lovu jsme zabili všechny obludy.

Opět tedy zjišťujeme, že pokud si ceníme demokracie a sebe-obnovujících sil Západu, najdeme je mnohem spíše v staré teologii než v nové. Přejeme-li si reformu, musíme se držet ortodoxie. Zejména v této otázce, v otázce imanentního nebo transcendentního božství. Přijmeme-li imanenci Boha, skončíme v introspekci, izolaci, kvietismu, v sociální lhostejnosti – zkrátka v Tibetu. Přijmeme-li transcendenci Boha, je výsledkem úžas, zvědavost, mravní a politická odvaha, spravedlivé rozhořčení – zkrátka křesťanství. Ten, kdo tvrdí, že Bůh je v člověku, zůstává stále sám v sobě. Naopak ten, kdo je přesvědčen, že Bůh člověka přesahuje, přesahuje sám sebe.

…

G. K. Chesterton

Ortodoxie (1908), str. 113-118