Dnes je tomu 210 let od bitvy u Slavkova

Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája

Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství. Tyto myšlenky, původně pocházející z „dílny“ některých francouzských filozofů, tak dokázaly proniknout do myšlení učenců jakož i prostého lidu a ovlivňují jednání společnosti dodnes.

Na počátku 19. století však byly pro mnohé staré režimy krajně nebezpečné a proto cokoliv s nimi spojeného bylo podezřelé a na domácí půdě nechtěné. Tak tomu bylo i v Rakousku. Na rozšíření podobných revolučních myšlenek však neměla zásluhu ani tak Francouzská revoluce, ale spíše její „potomek“ – Napoleon Bonaparte, mnohými obdivovaný vojevůdce, mnohými zatracovaný tyran.

Silná vojska jimiž Napoleon tolikrát prošel Evropou totiž s sebou přinášela nejen zkázu a ekonomickou zátěž, ale i mnohé nové myšlenky. Nelze však jednoznačně říci, že by tato proklamovaná hesla měla pouze pozitivní vliv. S jistotou lze ale tvrdit, že Evropu změnila, mimo jiné i proto, že byla také počátečním spouštěcím mechanismem nacionalismu. I v českých zemích v důsledku tažení roku 1805 došlo k posílení významu národa ve společenském myšlení a jeho jednoznačnému vymezení.

Tak posunuly okolnosti kolem bitvy u Slavkova vývoj novodobého českého národního hnutí. Napoleon Bonaparte se dostal k moci postupně na konci 18. století, kdy se vyznamenal jako vynikající vojevůdce v bojích proti Rakousku, Británií, některým apeninským státům či Mamelucké říši v Egyptě. V roce 1804 se dokonce sám prohlásil císařem, což byl dosud nevídaný čin, jelikož císař byl v Evropě dosud pouze jediný – vládce Svaté říše římské.

Tento post již po několik staletí drželi rakouští Habsburkové a proto nepřekvapí, že korunování Napoleona vedlo jen k dalšímu zvýšení nevraživosti mezi Francií a Rakouskem. Napoleon tím také dával nepokrytě najevo svou touhu po větší moci i síle Francie. Další protifrancouzská koalice se pomalu rodila a vše znovu směřovalo k další válce.

Předchozí události

V pořadí třetí koalice zaměřená proti Francii se vytvořila spojením Velké Británie, Rakouska, Švédska a Ruska. Napoleon si byl vědom, že jeho prioritním cílem je oslabení Británie a chystal proto vylodění svých vojsk do Anglie. Nicméně Británie byla první námořní mocností a francouzské loďstvo jí nemohlo konkurovat.

Toho si byl Napoleon vědom a podnikal kroky, aby vylákal britské loďstvo od kanálu La Manche. Své síly soustředil u Boulogne u břehů kanálu a čekal na svou příležitost. Ovšem díky vzniku třetí koalice byl nucen opustit sever Francie a přesunout svou armádu směrem na východ, aby zamezil spojení rakouských a ruských vojsk. Pochod jeho vojáků byl natolik rychlý, že zaskočil rakouskou armádu generála Macka u Ulmu v jižním Německu a odřízla jí ústupové cesty. Mackova armáda, vyslaná kupředu aby zpomalila případný francouzský výpad, byla doslova udolána nohama francouzských vojáků, jak o tom oni sami rádi žertovali. Celkem 60 000 ze 72 000 mužů rakouské armády bylo převážně zajato či dezertovalo.

V téže době však bylo poraženo spojené francouzsko-španělské loďstvo v námořní bitvě u Trafalgaru, čímž padla poslední možnost poražení Velké Británie vyloděním na její území. Napoleon poté obsadil bez boje Vídeň, nicméně v té době už dorazila na Moravu ruská vojska maršála Kutuzova, aby se spojila se zbytky rakouské armády.

Francouzský císař hodlal vyvolat jedinou rozhodující bitvu s rakousko-ruskými silami, jelikož z dlouhodobého hlediska by pro něj situace nebyla výhodná. Přišlo mu vhod, že se ruský car Alexandr I. hnal do bitvy, z níž nebyl jeho maršál Kutuzov nikterak nadšen. Díky tomu došlo k bitvě, která je dnes nazývána také jako bitva tří císařů, kdy prvním z nich byl císař Napoleon, druhým císař František a třetím car Alexandr. Armády se setkaly na počátku prosince 1805 v prostoru na východ od Brna.

Průběh bitvy u Slavkova

Napoleon hodlal nepřítele vlákat do bitvy stůj co stůj, a proto se stáhl a vyklidil mu výhodnější pozici na prackých výšinách. Část ruského velení ale dlouho pobízet nemusel. Francouzský císař měl situaci dobře promyšlenou. Očekával útok na své pravé křídlo, což při daném terénu a rozložení sil spojence skutečně vybízelo. Toto křídlo však zajistil pouze menší částí jednotek a značnou část ponechal ve středu sestavy jako rezervu pro protiútok. Přesný počet mužů na obou stranách lze jen odhadnout. Francouzské síly čítaly asi 70 000 až 75 000 mužů a rusko-rakouské zhruba 90 000, tedy spojenci měli pouze mírnou převahu.

Francouzům přála na počátku bitvy štěstěna. Jejich síly rozložené za Zlatým potokem kryla ráno hustá mlha, která se rozpadala jen velmi pozvolna. Napoleon měl však z kopce Žuráně vynikající výhled na z prateckých výšin sestupující čtyři rakouské a ruské útočné kolony valící se na jižní část jeho sestavy, které však neměly díky mlze o rozmístění nepřítele potuchy.

Nicméně nyní vše záleželo na odolnosti francouzského jižního křídla a také na tom, zda se na bojiště dostane včas se zpožděním přicházející sbor generála Davouta, jehož vojáci pochodovali i přes noc, aby se dostali do bitvy. Pět rakouských a ruských útočících kolon však muselo od sedmi hodin ráno (k nepříteli se dostali asi hodin osm) zdolat několik kilometrů polí a luk než se dostanou k nepříteli. Tomu se podařilo u Sokolnic a Telnic zaujmout výhodná postavení jako např. sokolnický zámek a přilehlou obezděnou oboru a s velkým vypětím a posilou davoutova sboru odrážet početně značně silnější útočné kolony (asi 12 000 Francouzů proti 40 000 spojenců).

Mezitím co byla jižní část spojenecké armády plně zabrána do útočných akcí, chystal Napoleon rozhodující protiútok. Tím, že se polovina rusko-rakouské armády přesunula ze středu sestavy na jih se pratecké výšiny téměř vyklidily. Císař Napoleon vytušil pravý čas pro zahájení ofenzívy. V devět hodin vyrazily k útoku dvě divize, postupující zprvu ještě zastřeny mlhou do nekrytého středu spojenecké sestavy. Postavila se jim část opožděné čtvrté útočné kolony, ale ta byla po hodině bojů smetena. Její osud následovala i řada elitních sborů ze spojeneckých záloh, jakými byla např. carská garda. Dvě dominanty - Pratecký kopec a Vinohrady se však pomalu dostávaly do rukou Francouzů.

Mezitím na severním úseku fronty byl veden vedlejší útok spojeneckých sil kolem cesty spojující Brno s Olomoucí. Ten měl podle plánu vázat co největší množství francouzských sil a pokusit se o jejich případné zatlačení směrem k Brnu. Jejich snaha však skončila na kartáčové palbě dělostřelectva z vrchu Santon nedaleko Žuráně, kde měl postavení Napoleon. Nerozhodně zde skončilo střetnutí asi 12 000 jezdců obou stran. Rozhodující však byl francouzský útok středem, nazvaný velitelem francouzské armády „lvím skokem“. Obsazené Staré Vinohrady a Pratecký kopec se několikrát staly místem zoufalého pokusu ruských a rakouských jednotek o zvrat bitvy, končily však neúspěchem.

Napoleon se v této fázi rozhodl zaútočit z výšin na jih a odříznout stále ještě bojující spojenecké útočné kolony u Sokolnic a Telnic. Útok tímto směrem započal asi ve 14.00. Rusové a Rakušané se pokoušeli o zpomalení nepřátelského postupu, nicméně vše již bylo rozhodnuto a jejich snaha byla brzy zmařena. Ustupující jednotky musely z části překročit i zamrzlý Žatčanský a Měnínský rybník, což později přispělo k legendám o masách ruských vojsk utonuvších při horlivém ústupu.

Pozdější archeologický průzkum však dokázal, že v rybnících utonulo pouze několik mužů. Nicméně rybníky v týlu prchajících vojsk přispěly jakožto přirozená překážka k ještě většímu zmatku a ztrátám na straně spojenců. Tím co zachránilo zbytky ustupujících formací byl chybný odhad francouzského velení předpokládajícího, že nepřítel bude ustupovat směrem na Olomouc. Rusko-rakouské síly však podle rozhodnutí učiněného před započetím bitvy zvolily ústupovou trasu směrem na Hodonín. Ztráty byly především na straně spojenců poměrně značné.

Přibližně 15 000 mužů bylo zabito či zraněno a dalších zhruba 12 000 bylo zajato. K tomu je ještě nutné připočítat ztrátu 180 drahocenných kanónů. Francouzi ztratili 1389 mrtvých, 7260 raněných a několik set zajatých.

Výsledek

Napoleon si byl vědom rozměrů svého vítězství v bitvě u Slavkova, ale také toho, že v širším okolí se nacházelo mnoho neporažených armád a též nebylo jisté, jak se zachová Prusko. Proto se rozhodnul vytěžit ze svého velkého vítězství maximum než riskovat a pokoušet se zničit další rakouské a ruské síly. Již dva dny po bitvě se sešel u Spáleného mlýna poblíž Uhřic s císařem Františkem I. aby dohodli příměří. Mírová smlouva pak byla podepsána 26. prosince v Bratislavě (prešpurský mír).

Historický význam

Porážkou ztratilo především Rakousko, které se muselo vzdát části území na Apeninském poloostrově, části svého území ve prospěch francouzského spojence Bavorska a především ztratilo poprvé vliv v Svaté říši římské národa německého, která díky politice francouzského císaře zanikla následujícího roku. Napoleon ji nahradil sobě věrnou Rýnskou konfederací, která tvořila jakési nárazníkové pásmo před nepřáteli Francie.

Rakousko se později pokoušelo vrátit se zpět do své původní role na území dnešního Německa, ovšem jen s částečným úspěchem, jelikož muselo o toto místo soupeřit s Pruskem. Role Rakouska však již byla otřesena a ke své původní moci se vracelo jen ztěžka. Mezi dalšími požadavky Napoleona byly též obrovské finanční reparace, které mělo Rakousko platit Francii. Celkově se jednalo o 140 milionů franků, které měly vyrovnat hrozivý státní deficit Francie, což byl také jeden z cílů císaře Napoleona na počátku války.

Vítězství Napoleona v bitvě u Slavkova připravilo cestu k dominantnímu postavení Francie až do tažení do Ruska. Ruský car po bitvě poznamenal, že všichni vládcové Evropy jsou pouze dětmi v rukou obra, čímž myslel francouzského císaře.