Dušičkový příběh
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Dávno jsem se odnaučil hledat na hřbitově umrlčinu. Je měsíc a den, kdy se hroby promění v zářivá města vzpomínek, kdy překypují životem. To srdce pozůstalých křísí své bývalé plamenem svíčky, vlídným slovem a tichem k zamyšlení. Umrlčinu hledejme právem v prázdných životech, v bezcílném potloukání se. U hrobu ale nic z toho nepotkávám. Sem se přicházím setkat s těmi, kterým chci a mám za co děkovat. A tak se stalo, že mě dušičková noc zastihla na lesním hřbitově. Doprovázel jsem ženu s jejími rodiči ke vzpomínkovému setkání, jakých se tou dobou všude po vlasti hromadilo na tisíce. Nad borovicemi proplouval úplněk, jehož tři mramorové obláčky vrhaly stín průklepového papíru.
Vy ale jistě očekáváte příběh o zázraku, ne-li něco zpola příšerného, zpola detektivního a zpola sladkobolného. Já ovšem příběh o třech polovinách neznám a k tomu, abych vám vyprávěl cosi fantasmagorického, mi chybí nadání a silný žaludek. Dejme tomu, že ode mě dušičkový příběh nakonec přeci jen uslyšíte. Zdali vás zklame nebo ne, to si, prosím, nechte, až bude dovyprávěno.
Když jsem jako chlapec chodil do houslí, jezdíval jsem na podzim a v zimě z městečka za tmy. V městečku splynula autobusová zastávka s náměstím, kde mě u sochy svatého Floriana čekávala babička v dlouhém vroubkovaném zeleném kabátě. Před odjezdem jsme se listopadovým listím brodívali k výloze cukrárny, kde v záplavě zlatých a červených světýlek přerovnávala paní Možná zákusky a zbylé dorty. Do dveří jsme vešli za cinkotu zvonečku těsně před zavírací dobou a sedli si k punčové kostce, likérové bombičce a citrónovému čaji. Ve vzduchu vládla vůně kokosu a tak trochu i jehličí. Bylo to posezení na čtvrt hodinky, do půl šesté.
Brodím se listopadovým listím lesního hřbitova. Zlatá a červená světýlka poodhalují sta rukou, které přerovnávají na chladných deskách i na hlíně věnečky se stuhou „vzpomínáme“. Do vůně borového jehličí se bůhví odkud přimísila sladkost strouhaného kokosu. Že by má vánoční představivost? Že by mé vzpomínky na světla výlohy s piškotovými a marcipánovými sladkostmi? Chtě nechtě mi kvádry, římsy a výklenky pomníků připomínají město. Nějaké vážností, stářím a zubem času zacloněné město.
Město pohroužené do osamělého vykračování abiturienta, který se mírně podroušený prodírá jasanovou alejí, aby se tu a tam spálil o kopřivu na zídce. Zastaví se na okamžik na kamenných schodech k bůhví jaké úctyhodné budově a užasle zahlíží po zelené láhvi, která se vltavínově leskne na okrovém listí s námrazou. A hle, už u ní ve vatovaném kabátě dřepí, za pozvolného střízlivění láhev uchopí a podívá se do ní proti světlu úplňku. Co všechno v tu vteřinu nevidí!
Vracel se šestnáctiletý z tanečních. Vlastně to byli tři šestnáctiletí a padali na ledem zpevněnou zem a bílé bavlněné rukavičky kavalírů je odmítaly hřát. Pak si je dočista svlékli, neboť jim po prstech stékal vosk. Chodili v hloučku lidí kolem kašny se svíčkami, ano, i tenkrát byl listopad, a poslouchali, jak „mír dál zůstává s touto krajinou“. Tatínek pak hocha pobízel, aby se za tmy postavil pod renesanční okno té černovlasé slečny, která mu unikala od jednoho chlapce ke druhému, a aby jí zahrál na housle. On ale ne. Namísto toho rozkousl ve vinárně sklenku a vyděšený pár střípků spolkl a zapil je Frankovkou. Dodnes v něm někde to bodavé sklo vězí. O čtyři léta později si dal ve vinárně v jiném městě s jinou tmavovláskou lepší pozor. Požil tehdy pouze víno a opájel se dívčinými sliby: „Já už ti neudělám to, co ty druhé.“ Tehdy mu žádná známost nevydržela přes tři měsíce. Abiturient dýchá ztěžka a vydechuje závrať. Nakonec vplouvá hrdlem do láhve sám měsíc naloděný na stříbrném obláčku. Počkat, láhev není prázdná. Náš abiturient ji musí dopít, proto tak těžce dýchá. Nakonec ví, že neujde ani krok. Kouřové signály dechu slábnou. Nakonec je dechu akorát tak do zrcátka, hlava kupodivu nebolí a o zledovatělou kaluž se odrážejí dva plamínky, zlatý a červený, klásek a brusinka. Obě ta světýlka sestupují po schodech. Vsouvají se pod vatovaný kabát a vztyčují abiturienta jako dvě přátelské paže. Na schodech zůstává stydnoucí ušanka. Muž opět kráčí městem, ba volněji než kdy dřív. Přestal být pošetilý. Jen bezcílný život a profňukané mrhání časem jsou cítit umrlčinou. Nyní jsou spojnice událostí cestami k tajence.
Takže, tady jsme v dřevěném přístěnku, do domu z kamene nás takhle pozdě pustit nechtějí, abychom nevynesli spaní a nezostudili společenský řád. Kdo se ale o nás postará zde? Na modré posteli je péřový polštář a peřina z prachového peří. Ó, ta voní! Nebyla-li celý den na louce na bidle? Já vím, že byla. V úzkém šatníku visí dědův hubertus a babiččin dlouhý zelený vroubkovaný kabát. Jsou jako před chvilkou nošené. Ale přeci to už je let, co... „Je to básník, ať ho nevyrušíte.“ Kdo to o mně tak hezky řekl? Musím se polepšit, pláču do peřin. Musím se... a rychle usínám.
Přistihl jsem se, jak stojím na hřbitově. Tatínek mé ženy zapaluje v lampičce svíčku. Všichni ji bráníme proti větru. Červený a zlatý plamínek pro dva mladé předčasně zesnulé. Okrové listí, zkostnatělé námrazou, samo sebou listuje a trubač vítr naloďuje měsíc na mramorový obláček, jehož stín nepřesahuje tloušťku průklepového papíru. Vím, že se u jednoho hrobu povalovala láhev nebo to byl vltavín? Tady v Polabí? Tady po nocích na hřbitově? Náhrobky s římsami a výklenky se mění ve kvádry schodů k bůhví jaké nadpři-rozené budově. Pod kabát se mi vsunuly paže mé zamilované ženy a vedly si mě spojnicemi mezi jednotlivými životními stanovišti.
Abiturient se probudil a šel si hledat práci. Také učitel nastoupil do zaměstnání. Zpěvačka pečuje o nechtěná zvířátka a jakýsi mír „dál zůstává s touto krajinou“. Přihodilo se ráno a přihodil se den. Den se dokolébal k večeru a v bříšku mé ženy se ke spánku ukolébalo přednovorozeně. My už se neopustíme, vždyť jsme se vzali před Bohem! A co to tak pozdě do noci sepisuji? Ale, vylil jsem ze sebe to rozkousané sklo. Až budu příště někomu dělat radost, koupím mu piškotový a marcipánový dort.
