Etnická paleta dnešního Bulharska

    V Bulharsku žije podle oficiálních údajů z roku 1992 asi osm a půl miliónu obyvatel, je ale velmi pravděpodobné, že dnes by byl tento údaj o něco nižší. Bulharsko totiž patří k zemím s nejnižším, v posledním desetiletí dokonce výrazně záporným, přírůstkem obyvatelstva a podle prognóz bude ve středně blízké budoucnosti počet obyvatel Bulharska nadále klesat. Je dost dobře možné, že se demografický vývoj odrazí na proporčním složení bulharské populace. V současné době se přibližně 10 – 15% obyvatel za Bulhary nepovažuje a v některých případech, na rozdíl od etnických Bulharů, zaznamenávají populační nárůst. Na náboženské a etnické pestrosti Bulharska se ve velké míře podílely historický vývoj a politické události, zejména osmanská vláda na Balkáně, následné etnické čistky a přesuny obyvatelstva v období utváření národních států v této oblasti. Současná situace národnostních menšin je navíc silně poznamenaná etnickou a menšinovou politikou komunistického režimu vládnoucího v Bulharsku do roku 1989.

Pomáci – bulharsky mluvící muslimové

    Zajímavou etnickou menšinou Bulharska, a zároveň početně druhou největší částí muslimské populace, jsou bulharofonní muslimové, takzvaní Pomáci. Pro přiblížení by se snad dali přirovnat k bosenským muslimům. Pomáci mluví jazykem okolního obyvatelstva, odmítají se s ním však z důvodu své náboženské odlišnosti národnostně identifikovat. Podle odhadů jich v Bulharsku žije dvě stě až tři sta tisíc, jejich přesný počet je však nesnadné zjistit. Při sčítáních obyvatelstva nebylo totiž možné přihlásit se k pomácké národnosti, proto se část Pomáků deklarovala podle jazyka jako Bulhaři a část podle náboženství jako Turci. Větší část Pomáků (asi 80%) žije v západní a střední části pohoří Rodopy na jihu Bulharska, kde tvoří až na malé výjimky kompaktní osídlení. Dalším regionem, kde dnes vedle Turků žijí i bulharsky hovořící muslimové, je severovýchodní Bulharsko s centrem ve městě Šumen. Menší skupina Pomáků žije na Dunaji v okolí města Ruse.

    Otázku etnogeneze či historického původu Pomáků zodpovídají příslušné národní historiografie po svém, tradičně se snaží dokázat náležitost Pomáků k danému národu. Bulharská věda již od dob národního obrození zakládá svou interpretaci na představě jejich násilné islamizace. I řečtí autoři často přicházejí s podobnými teoriemi o původu Pomáků, jejichž malá část žije i na řeckém území. Teprve v posledních letech vycházejí i v Bulharsku vědecké práce, které postulát Pomáků jako násilně islamizovaných pravoslavných Bulharů zpochybňují.

Po stopách Pomáků

    V době, kdy osmanská nadvláda v Bulharsku v roce 1878 definitivně skončila, tvořili značnou část obyvatelstva muslimové. Ve vědecké literatuře bývá uváděna asi třetina, některé údaje však hovoří až o polovině tehdejší populace. S nástupem národních bulharských režimů začalo období útlaku a šikany muslimského obyvatelstva na bulharském území. Přestože Pomáci mluvili bulharsky, dostali se kvůli svému náboženství, ztotožňovanému s nepřátelskými Osmany, do nepříznivé situace. Určitý počet Pomáků opustil Bulharsko během dlouhodobého exodu muslimů, který na přelomu 19. a 20. století zesílil. V souvislosti s bulharskou účastí v Balkánských válkách v letech 1912 a 1913 a s ní spojenou válečnou propagandou byli Pomáci, kteří většinou žili na Bulhary anektovaném území, vystaveni asimilačnímu programu bulharské vlády a byli nucení ke konverzi k ortodoxnímu křesťanství.

    Po první světové válce doznala bulharská politika určitých změn a asimilační tlak vůči Pomákům a muslimům vůbec poněkud polevil. Bulharská vláda dokonce zaujala na krátké období vstřícný postoj vůči veškerému muslimskému obyvatelstvu a jeho vzdělávacím institucím. V polovině třicátých let začala působit v Rodopech, v místě nejkompaktnějšího pomáckého osídlení, osvětová organizace Rodina podporovaná vládou, jejímž cílem byla sekularizace a asimilace bulharofonních muslimů. Druhá světová válka pak její činnost ukončila.

    Koncem čtyřicátých let se muslimské obyvatelstvo v Bulharsku naposledy těšilo relativní kulturní a náboženské volnosti. Během komunistického režimu se postupné rušily a zavíraly všechny náboženské instituce. V letech 1960 až 1976 uplatňoval bulharský stát vůči Pomákům nevybíravou násilnou asimilační politiku, nazývanou oficiálně obrodný proces. Pomákům bylo znemožněno nosit tradiční oděvy, protože v očích ateistického režimu byly zároveň symbolem náboženské příslušnosti. Dále byly zakázány islámské náboženské i rodinné slavnosti a obřady. V několika vlnách došlo i k násilnému přejmenování, kdy byli Pomáci nuceni nahradit svá turecko-arabská muslimská jména jmény bulharskými. Přejmenování se tehdy nevyhnuli ani Rómové vyznávající islám a dokonce ani Turci, žijící v oddělených vesnicích v jinak pomáckých oblastech. V roce 1974 byly uzavřeny veškeré dosud fungující mešity. Náboženská, vzdělávací a kulturní činnost byla eliminována a přešla do ilegality, kde se v soukromí vesnických domů nadále předávala islámská vzdělanost. Znalost věrouky, obřadů a tradic tak v období komunistického režimu udržovali staří hodžové, tedy místní islámští duchovní, jejich tajní žáci a samouci.

    V případě Pomáků měly veškeré asimilační snahy a represivní opatření opačný efekt. Útlak režimu, zosobňujícího v očích Pomáků většinové bulharské pravoslavné obyvatelstvo, napomohl k semknutí příslušníků této menšiny a k posílení skupinové pomácké identity. Pomáci přesto nejsou nijak politicky aktivní, dosud neprojevují žádné emancipační tendence a nemají státoprávní ambice. Jejich skupinová identita má mnoho stránek. Výrazný je pocit sounáležitosti s islámským kulturním okruhem, zároveň je však zřetelné silné pouto Pomáků k jejich vlasti.

Turci v nezávislém Bulharsku

    Nejpočetnější a nejznámější etnickou menšinou na území Bulharska jsou Turci. Podle sčítání lidu v roce 1992 žije v Bulharsku asi osm set tisíc Turků. Společně s Pomáky, Rómy a dalšími skupinami představují muslimskou náboženskou menšinu v Bulharsku, která tvoří 12,7% z celkového počtu obyvatel.

    Osmanským dědictvím bulharského nástupnického státu po roce 1878 zůstalo – kromě několika skvostných děl osmanské architektury – také početné muslimské obyvatelstvo, jehož největší podíl tvořili právě Turci. Nová bulharská vláda se musela vypořádat s relativně početnou tureckou (respektive muslimskou) menšinou zachovávající systém kulturních a společenských hodnot a institucí zcela odlišných od nové státní ideologie. Sociální postavení turecké menšiny v novém státě pochopitelně sláblo. Na tomto procesu se podepsalo více faktorů. Nejdůležitější bylo postupné omezování tradičního vzdělávacího systému, neustávající emigrace a program “westernizace” Bulharska. V jeho rámci došlo k bourání rozsáhlých městských struktur osmanské architektury, které nejenže zásadně a nenávratně změnilo urbanistickou tvář mnoha bulharských měst, ale vedlo k dalšímu rozdrobení turecké menšiny. V dalším období se všechny osmanské stavby – mešity, lázně, medresy apod. – staly symbolem úhlavního nepřítele národního státu a v následujících letech byly buď záměrně zničeny, nebo ponechány působení zubu času.

    Až do druhé světové války nebyli Turci v Bulharsku národně uvědomělou skupinou, jejich vědomí společné svébytnosti vycházelo z náboženské příslušnosti k islámu. Turecká elita v Bulharsku zůstávala až do té doby značně konzervativní. Kemalistická sekularizace a turecký nacionalismus neměly mezi bulharskými Turky téměř žádnou odezvu.

Národní uvědomění Turků

    O Turcích v Bulharsku jako národnostní skupině lze hovořit až po druhé světové válce. Postoj komunistického režimu vůči turecké menšině byl proměnlivý a závisel na celkovém směřování stranické ideologie. Na základě ústavy z roku 1947 získala turecká menšina relativně velký prostor pro zachování kulturní autonomie, náboženské školy ale byly samozřejmě zestátněny a postupně sekularizovány. Turecká menšina zůstávala v očích socialistické vlády přeci jen hrozbou. Na základě bulharsko-turecké dohody odešlo v emigrantské vlně v letech 1950 – 1951 na sto padesát tisíc bulharských Turků. Národnostní politika vůči turecké menšině až do poloviny padesátých let probíhala podle sovětského stalinského vzoru. Spolu se zachováním národnostní identity se uskutečňovala důsledná sekularizace. S nástupem Todora Živkova restrikce vůči menšinám ještě zesílily s jasným cílem úplné asimilace. Zásadním krokem v této otázce bylo v letech 1958 – 1960 zavedení výuky pouze v bulharském jazyce na všech stupních škol. Turečtina zůstala jen jako volitelný předmět. Ve stejné době bylo také zastaveno vydávání tisku v turečtině.

    Vážnou překážkou v asimilaci Turků a ostatních muslimů bylo náboženství. Počátkem šedesátých let proto komunistické vedení vyvinulo silně ateizační snahy. Direktivně byl například snížen počet imámů. Od šedesátých let se v souladu s asimilačním procesem vynořila na oficiálních místech myšlenka, že nejen Pomáci, ale i bulharští Turci jsou původem Bulhaři, kteří byli nejdříve pomuslimštění a následně i poturčení a zvedaly se hlasy po obnovení “obrodného procesu”, který již na vlastní kůži poznali Pomáci. Na základě výsledků sčítání lidu v roce 1965 se vláda opět zabývala vystěhováním části turecké menšiny. Následně v letech 1969 až 1978 pak odešlo dalších sto třicet tisíc Turků. Zesílený tlak na asimilaci menšin vyvrcholil v polovině osmdesátých let násilným přejmenováváním Turků a velkou emigrací v roce 1989, kdy z Bulharska odešlo tři sta dvacet tisíc Turků. Do září 1990 se přibližně polovina emigrantů vrátila.

Politické aktivity Turků

    V dubnu 1990 vznikla strana s názvem Hnutí za práva a svobody (DPS), která je politickou reprezentací bulharských Turků a muslimů. Prvotním cílem strany bylo odstranění následků takzvaného obrodného procesu, legální návrat muslimských jmen a možnost znovunavrácení půdy, kterou mnozí kvůli emigraci prodali. Členskou základnu a voliče DPS dnes tvoří z převážné většiny bulharští Turci, přesto nelze stranu označit za etnickou. Časté útoky od bývalých komunistů a celková politická situace v Bulharsku přiměla už v polovině devadesátých let vedení DPS k upuštění od výlučně etnické orientace. Její stanovy a program jsou formulovány na širokém základě a deklarují záštitu práv všech etnických a náboženských skupin v Bulharsku. Od roku 1989 prošla DPS dynamickým vývojem, překonala vnitřní rozkol a našla si své stabilní místo na bulharské politické scéně. Získala významné postavení rozhodující třetí síly v politickém boji dvou hlavních bulharských politických stran. Za hlavní úspěch DPS v otázce práv menšin lze označit uznání práva na získávání vzdělání v mateřském jazyce (turečtině). Bulharší Turci však toto právo z praktických důvodů využívají pouze sporadicky.

    Po obnovení náboženských práv a svobod po pádu komunistického režimu se v muslimských obcích poměrně rychle a zcela spontánně obnovil čilý náboženský život. Byla obnovena činnost mešit, arabské a turecké nadace finančně zajistily stavbu mnoha nových modliteben a náboženská výuka byla zahájena i při státních základních školách i mešitách. V současnosti fungují v Bulharsku tři islámské státní střední školy (Ruse, Šumen a Momčilgrad) s kombinovanou světskou a náboženskou výukou, které jsou zařazeny do obecného vzdělávacího systému. Fungování středních islámských škol v Bulharsku částečně sponzorují zahraniční islámské nadace. Ve státních školách byla v roce 2001 celoplošně zavedena výuka náboženství jako nepovinný předmět.

Vnitřně segmentovaná romská komunita

    K velkým etnickým skupinám patří i bulharští Rómové. Podle sčítání lidu z roku 1992 je v Bulharsku asi tři sta tisíc Rómů, jejich počet je ale podle některých odhadů až dvakrát vyšší, nebo? ne všichni se přihlásili k romské národnosti. Ze 75% se bulharští Rómové hlásí k islámu. Není však pochyb o tom, že islám v romském pojetí má značná specifika a k ortodoxnímu islámu má hodně daleko. Romská komunita je vnitřně ostře segmentovaná podle náboženství, jazyka a v neposlední řadě podle druhu tradičního řemesla či výroby. Na sociální segmentaci má značný vliv i klanový systém nebo diferenciace na městské, polokočovné a kočovné skupiny.

    Stejně jako ostatní menšiny i Rómové byli vystaveni násilným asimilačním krokům komunistického režimu, bylo jim zakázáno kočování, případně změněna muslimská jména. Mezi Rómy panují značné ekonomické rozdíly a jejich ekonomická aktivita je velice rozmanitá. Na politické úrovni jsou jako celek poměrně aktivní. Ihned po roce 1989 založili několik politických stran, které v parlamentních volbách kandidují v koalici s poměrně velkou a silnou stranou Hnutí za práva a svobody. Centrem bulharských Rómů je oblast města Sliven, značný počet jich však žije v etnicky homogenních čtvrtích bulharských měst. Společenský život zejména některých skupin Rómů je pestrý a bohatý, zůstává ovšem vůči okolní společnosti značně uzavřený. Romská menšina zůstává velmi tradiční a neasimilovaná.

    Kromě těchto relativně velkých etnik existují v Bulharsku další, menší, etnické skupiny. Patří k nim také potomci dřívějších polonomádů, na Balkáně všeobecně zvaných Vlaši. Jednotlivé skupiny Vlachů se již v minulých dobách odlišovaly jazykově a nábožensky. Historický původ původních balkánských nomádů a polonomádů zůstává vzhledem k nedostatku pramenů nejasný. To umožnilo vytváření množství nejrůznějších teorií o jejich původu, poplatných příslušné národní historiografii nebo politickému programu. V Bulharsku dnes žijí příslušníci pouze dvou vlašských skupin, takzvaní Karakačani a Aromuni.

Grékofonní Karačani

    Do začátku 20. století žili Karakačani v polokočovných malých skupinách po celém Balkáně. Dnes žijí pouze v Bulharsku a Řecku. V Bulharsku se s nimi můžeme setkat v okolí staroplaninského hřebene a na severozápadě země. Netvoří kompaktní osídlení, žijí většinou ve městech, kde však v jednotlivých čtvrtích udržují semknutá sousedská společenství. Karakačani mezi sebou komunikují severořeckým dialektem moderní řečtiny. Jejich etnická identita vychází z vědomí o řeckém původu blízkých či vzdálených předků a z jazykových a kulturních specifik. Karakačani, stejně jako v minulosti, vyznávají ortodoxní křesťanství. Jejich náboženství však původně bylo, zejména v době kočovného způsobu života, synkrezí pravoslaví a pohanských kultů. Tradice vzešlé z tohoto spojení dodnes přispívají ke karakačanské kulturní specifičnosti. Karakačani byli historickými okolnostmi nuceni k postupnému usazování už od konce 19. století. Definitivní konec kočování znamenalo až vládní nařízení z roku 1954, podle kterého se museli usadit. Jako skutečné příkoří a definitivní změnu způsobu života však vnímali kolektivizaci svých početných stád koní a ovcí na konci padesátých let.

    Dnešní počet Karakačanů osciluje podle různých zdrojů od pěti do patnácti tisíc osob. V roce 1991 byla založena ve Slivenu Kulturní a vzdělávací Asociace Karakačanů. Podobná organizace existuje i v Řecku. Jedním z jejích prvních cílů byla snaha o náhradu konfiskované půdy a dobytka, která byla neúspěšná vzhledem k legislativním, ekonomickým a společenským podmínkám v Bulharsku v devadesátých letech. Kromě této aktivity se organizace orientovala na kulturní činnost, pořádání festivalů a konferencí, spolupráci s obdobnými řeckými kulturními organizacemi apod. Karakačanské kulturní organizace dnes mají ambice stát se kulturním mostem mezi Bulharskem a Řeckem.

Aromuni a jejich specifika

    Jinou skupinu původně polonomádského obyvatelstva představují Aromuni. Dnešní odhady počtu Aromunů se stejně jako v případě Karakačanů rozcházejí. Údaje z roku 1971 uváděly asi čtyřicet tisíc lidí, podle novějších je však Aromunů v Bulharsku jen asi deset tisíc. Podobně jako v případě Karakačanů se teorie o jejich historickém původu různí. Bývají označováni za potomky romanizovaného autochtonního thráckého a ilyrského obyvatelstva jižního Balkánu či za původní Dácké obyvatelstvo z oblasti severně od Dunaje. Jazykově a kulturně jsou silně spřízněni s Rumuny a aromunština bývá někdy dokonce považována za pouhý dialekt rumunštiny. Objektivní etnografie však považuje Aromuny za zvláštní národnost, nebo? prošli vlastním, od Rumunů zcela historicky odlišným a geograficky značně vzdáleným vývojem. Ekonomickými aktivitami Aromunů bylo po dlouhá staletí především polonomádské pastevectví a drobný i rozsáhlejší obchod. Měli již za vlády Osmanské říše vlastní intelektuální elity a aromuský tisk. Centrum Aromunů, Moskopolje v jižní Albánii, vzkvétalo zejména v druhé polovině 18. století. Aromuni se usazovali už během 19. století a v místech, kde se usadili, se zasloužili o rozvoj obchodu a řemesel. Ve dvacátých letech bylo asi 30 – 40 tisíc Aromunů přesídleno do Rumunska. Od té doby nastala v Bulharsku postupná asimilace tohoto etnika.

    Náboženstvím většiny Aromunů bylo vždy ortodoxní křesťanství bez významných rysů synkreze. Etnická identita Aromunů je založena na jazykové specifičnosti. Podle některých údajů jsou bulharští Aromuni dvojjazyční dodnes. Přesto však již nelze zastavit následky, které v tomto směru způsobila bulharizace uplatňovaná během komunistického režimu. Ve stejném duchu mimochodem proběhla i důsledná grecizace Aromunů v sousedním Řecku, kde jich podle údajů z roku 1987 žilo asi šedesát tisíc. Aromuni v Bulharsku dnes žijí na jihozápadě země, především ve městě Blagoevgrad a jednotlivé rodiny také rozptýleně v západních Rodopech.

Turkický původ Gagauzů

    Podél černomořského pobřeží Bulharska a zejména jeho severní části žijí Gagauzi, jiná početně nevelká etnická skupina. Gagauzi jsou turkického původu a vyznávající řeckoortodoxní křesťanský ritus. Jazykem Gagauzů je turečtina silně ovlivněná slovanskými, rumunskými a řeckými prvky. Podle bulharských historických teorií se jedná o poturčené křesťany řeckého či slovanského původu, podle jiných jsou Gagauzi původním turkickým kmenem ze střední Asie. Dnes tedy žijí v Dobrudži, v okolí Šumenu a Jambolu. Některé skupiny Gagauzů přesídlili v 18. a 19. století do Oděsy a Moldávie. Od přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století se v Moldávii pokoušejí vytvořit i vlastní správní útvar. Bulharští Gagauzi však takové snahy nemají.

Roztroušené komunity Makedonců

    Podle sčítáni lidu z roku 1992 se v Bulharsku hlásí 10.830 lidí k makedonskému etniku. Některé neoficiální zdroje však hovoří až o dvě stě padesáti tisících, tyto odhady jsou však značně pochybné. Makedonci žijí především na obou stranách pohoří Pirin a v jihozápadních oblastech Bulharska. Makedonské komunity však existují i v Plovdivu a černomořských přístavech a ve městech severovýchodního vnitrozemí.

    V období bezprostředně po druhé světové válce uznávala Bulharská komunistická strana zvláštní makedonskou národnost a v roce 1947 byly makedonština a historie povinné vyučovací předměty v pirinské oblasti. Zhoršení vztahů Bulharska a Jugoslávie v roce 1948 vedlo i k postupnému opuštění tohoto přístupu. V roce 1960 byli Makedonci v osobních dokumentech zapsáni jako Bulhaři a výuka makedonštiny byla zastavena. Aby se předešlo možným iredentistickým náladám, byli Makedonci přesídlováni z pirinského regionu a zároveň byla tato oblast posilována hospodářsky.

    Po roce 1989 bylo založeno několik makedonských politických stran, nejvýznamnější z nich je Sjednocená makedonská organizace – Ilinden – která nese název makedonského povstání proti osmanskému státu z roku 1903, jejímž prvotním cílem bylo získání statusu menšiny. V roce 1993 byla strana oficiálně zakázána, neboť odporovala článku 11 Ústavy, který zakazuje zakládat politické strany na náboženském a etnickém základě. Vznikla i strana VMRO (Vnitřní makedonská revoluční organizace), která navázala na dávné tradice své předchůdkyně založené na přelomu 19. a 20. století. Jedním z cílů staronové VMRO, stejně jako i některých činovníků z organizace Ilinden, bylo připojení pirinské oblasti k Makedonii a následné sjednocení s Bulharskem. V parlamentních volbách v roce 2001 kandidoval nový subjekt, koalice VMRO-Georgovden. Tato strana se těsně nedostala do parlamentu.

    Kromě výše popsaných etnických skupin žijí dodnes na území Bulharska i nepočetní příslušníci dalších etnik, z nichž někteří dříve představovali poměrně důležitou složku bulharské společnosti, dnes jsou však buď téměř asimilovaní, nebo většina jejich příslušníků z Bulharska odešla. To se týká například Řeků, Arménů, Židů, Nogajců, Rusů, Švábů a dalších.

Menšinová práva v bulharské ústavě

    Politické klima v Bulharsku se po odchodu komunistů normalizovalo, a pro postavení národnostních menšin, za předchozích režimů tolik perzekuovaných, to platí dvojnásob. Náboženských a kulturních svobod se lze nyní domáhat na základě nové bulharské ústavy, přijaté 12. července 1991. Ústava neobsahuje pojem národnostní menšina, neumožňuje vytvoření autonomních oblastí a nedovoluje vytváření politických stran na etnickém, rasovém či náboženském základě. Neobsahuje žádné ustanovení, které by mohlo být interpretováno jako kolektivní politická práva menšin. Garantuje však práva a svobody pro všechny etnické a náboženské skupiny. To, že ústava nezakotvuje kolektivní práva menšin, je často kritizováno z různých stran, například ze strany mezinárodních organizací zabývajících se monitorováním dodržování lidských práv. Je však třeba si uvědomit, jak citlivou otázkou jsou národnosti a hranice států na Balkáně a kam by mohly vést požadavky té které etnické skupiny například na autonomii určité oblasti. Menšinová práva tak, jak je garantuje bulharská ústava, jsou tak pro tento prostor velmi vhodně definována.

Převzato od www.europeum.org