Evropa – dům s mnoha místnostmi

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

Rád bych se podělil o zdůvodnění názoru, že rychle rostoucí prostor spíš podnikatelsky než duchovně zaměřené Evropské unie je prostor uměle vytvořený a vývoj evropských národů a jejich civilizačních okruhů k němu v té technokratické podobě sjednocování, jakou zažíváme, nesměřuje. Z dějin lidských společenství a vůbec z evoluce našeho druhu jsem odpozoroval, že lidé se trvale sdružují na základě jistých přirozených předpokladů, nejčastěji podle dědičně, jazykově, myšlenkově, kulturně a nábožensky shodných vazeb. Rozrodem rodin vznikl rod, sdružováním příbuzných rodů kmen a později národ. S rostoucím počtem lidí ve společenství se rozvinula a zdokonalila rodná řeč (mateřština), rozvětvily se, zažily se a zpevnily vzájemné mezilidské vazby uvnitř obecně a dlouhodobě přijatého společenství. Vznikla kmenová či národní kultura, tvoří se její dějiny, národní zájmy a zájmy civilizačních okruhů, které se nezřídka kříží, a proto mají tu a tam snahu se vzájemně popírat, jejich hranice proto stále bývají ostře hmatatelné. Dějiny lidstva jsou očividně i dějinami jednotlivých společenství se zřetelným pojítkem příbuznosti, ať už pokrevní, jazykové, kulturní, historické nebo z hlediska společných očekávání a východisek. Evropský světadíl je přímo ukázkou toho, jak přirozeně fungujícím organismem zůstává národní stát a jak přežil dosavadní globalizující kolosy. Samozřejmě souběžně s řečeným existuje všelidský prostor, a já věřím, že jeho cena spočívá v pěstování vztahu s Pánem Bohem, neboli s věčnou láskou.

Marně hledám vývojovou dráhou evropských národů opodstatněné důvody k náhlému vzniku a trvalejší funkčnosti tak rozlehlého soustátí, jakým chce nyní být ta Evropská unie, jejíž duchovní rozměr se definuje spíš frázemi než podprahovými souvztažnostmi. Velmi nedávné, a proto stále živé nesrovnalosti mezi evropskými národy a státy hovoří pro nenucenost a uvolněné tempo případného integračního procesu. Neboli, rozhodujme se pro něj postupně a hlavně dobrovolně, nevyhecovaní propagačními polopravdami. Postupné změny ve státotvorbě se mají strávit postupně, jinak dojde k šokové reakci, k živelné vzpouře, co chaoticky smete nejen všechno špatné, ale i ledasco dobré. Podívejme se pro příklad sami na sebe a kolem sebe: Z hlediska jazykové melodiky máme my, Čechové, blíž k Peršanům než k Němcům a Angličanům. Naší příbuznou rodinou jsou národy slovanské včetně Rusů, vůči jejichž Rusku se ledaskteří naši političtí představitelé tak kriticky vyhraňují. Co se týče Němců, po staletí to spolu bereme za špatný konec. Sousední národy by spolu měly bez vypočítavosti úzce spolupracovat a ne se z vůle zlostných lidí na obou stranách nenávidět, ať otevřeně, ať skrytě. Ostatně, tou samou zátěží stále trpí i vztahy česko-rakouské. O česko-britských vztazích často hovoříme v souvislosti s našimi letci, kteří za druhé světové války nasazovali životy v bitvě o Anglii. Snad, kdyby Británie podepsáním Mnichovské dohody nezradila demokratické Československo, nemuselo by k bitvě o Anglii vůbec dojít. Česko-francouzské spojenectví je záležitost velmi nedávná. Francie jím na úrovni politického konání sledovala posílení svého hlasu ve střední Evropě a také ona, když šlo do tuhého, podpisem Mnichovské dohody toto spojenectví zradila. Česko-andorská, česko-belgická, česko-dánská, česko-finská, česko-irská, česko-italská, česko-lichtenštejnská, česko-lucemburská, česko-monacká, česko-nizozemská, česko-portugalská, česko-san marinská, česko-španělská a česko-švédská vzájemnost se, krom výbojů v oblasti umění, krom spolupráce specialistů a krom zdvořilostních diplomatických styků konala na širší občanské základně zřídkakdy. V letech 1938 a 1968, kdy jsme směrem na Západ křičeli o pomoc, odtamtud žádná pomoc nepřišla. Naději na oduševnělou spolupráci se zbytkem Evropy skýtá výměna zkušeností na poli vzdělání, skutečného umění, vědy a techniky. Tedy na poli ducha, které jediné dává záruky skutečnému pokroku lidstva. Ale, pro pána Jána, kvůli tomu se přece nemusíme zříkat ani tisícileté státnosti, ani stabilní měny!

Svého času francouzský prezident a bývalý protinacistický bojovník Charles de Gaulle se snažil Evropu vymezit jako bílou a křesťanskou a na těchto základech stavěl její civilizační jednotu. Šlo sice o výměr umělý, protože v obou směrech neúplný, nepřesný, a proto ne zcela pravdivý a navíc bez podrobnější výpovědní hodnoty, přesto se dal alespoň pro západ Evropy mnoho set let používat jako výstižný. Lidé v něm plynule vrůstali do tradic, většinou bez krkolomných rozdílů mezi osobními a společnými očekáváními, a ke změnám, ledaskdy i nemilosrdným, docházelo takříkajíc zevnitř, kdy se znesvářené strany utkávaly v rámci daného kulturního okruhu, a proto se změně v jistém kraji víceméně rozumělo. Nemuseli jste s ní souhlasit, ale alespoň vám byly jasné její souvislosti, a tedy i pravděpodobné výhledy do budoucna, nebo i cesta víceméně úspěšného vzdoru. V době, kdy se u nás horempádem zabydlují názorové proudy z USA, kdy ve Velké Británii usedle žijí miliony muslimů v naději, že jejich principy na ostrově zvítězí, kdy k podobnému jevu dochází díky alžírským Arabům ve Francii a v Německu zásluhou ne zas tak malého německého Turecka, v době, kdy má snad každý stát Evropské unie svou malou Čínu a svůj malý africký uprchlický tábor a kdy se o indoevropskosti většiny Evropy mluvit nedoporučuje, přestalo platit i poněkud nepřesné de Gaullovo vymezení pojmu Evropan. Kdo je tedy dnes Evropan – můj bratr a Evropanka – má sestra? My nevíme. My skutečně nevíme. Chybí tolik podstatné vymezení nosných evropských tradic, evropského myšlení a konání. Víme jen tolik, že až „nový Evropan“ dorazí, bude se chtít, abychom až příliš paušálně řekli: „Vítej, nový bratře, podělíme se s tebou.“ Třeba vůbec neporozumí, co mu to sdělíme za zvěst. Snad proto, že pochází z dalekých zemí, kde ještě platí odvěký zákon, že výhody si člověk musí nějak zasloužit a odměny si nějak odpracovat. Třeba si ho okamžitě znepřátelíme, až ho, nic zlého netuše, občerstvíme něčím, co jeho víra, jeho civilizační okruh zakazuje. Třeba nás za tu „urážku“ dá někým vyprovokovaná vláda do vězení. Bude i odtamtud znít: „Vítej, nový bratře, vítej, nový Evropane!“?

Čistě z hlediska dočasné ideologie, která je navíc spíš záležitostí reklamy než upřímného vyznání a která se prý hospodářsky vyplácí, aniž to mohou potvrdit zkušenosti střednědobého rázu, rušíme tradiční obecně srozumitelné významy pojmu Evropan, ale i pojmu Slovan a Čech. My ovšem nevytváříme nového Evropana, Slovana a Čecha. Na místě zrušeného ponecháváme chaos a hrozivě nezvladatelný prostor, který ti, kdo se chtějí přizpůsobit blednoucím evropským pořádkům, mohou využít stejně tak, jako ti, kdo je chtějí pohřbít a pohřbít i tradiční rovnováhu sil v Evropě. Opravte mě, jestli se mýlím, když řeknu, že Evropa do výstupu Adolfa Hitlera nepoznala tak úzce silový tlak, co by jí přikazoval stát se Novou Evropou. Vznikaly a zanikaly účelové aliance, pakty a mnohonárodní státní celky, které nakonec většina národů pochopila spíš jako své žaláře než jako ochránkyně míru a volnosti, která má být pod zákonem. Až Adolf Hitler začal s intenzivní stavbou i dnes tolik žádaných mezistátních dálnic, které měly jeho Novou Evropu sešněrovat jako nerozborný, a třeba proti vůli všech nerozborný, celek. Snad právě pod vlivem hrůzy z tehdejší rasistické Nové Evropy, i když se domýšlím, že dnes jsou v tom víc spekulace euroglobalizátorů, se obchodničtí a političtí tvůrci Nové Evropy nového století snaží jakoukoli národní integritu přehlížet, zeslabovat ji a její projevy snad už i trestat. A nedělají dobře. Oni vlastně zabíjejí evropskost Evropy. To prostřednictvím národních identit se v Evropě děje zdravá míra soutěživosti, které ve zúženém smyslu slova říkáme konkurenční klání, kterým samozřejmě nemyslíme válečné štvanice, jichž se můžeme vyvarovat na základě celoevropsky platných a dodržovaných dohod o míru a netřeba k tomu gumovat státní hranice, rušit státní svrchovanosti.

Dá se říct, že jsem po usilovném přemítání přece jen objevil jedno ideální pojítko, které by mělo být skutečným Evropanům vlastní, a to smysl pro svobodomyslnost a nedůvěra k totalitám, k něčemu, co bych po americku nazval „simple plan“. A právě v tomto smyslu nemá z hlediska údržby a dokonce prohloubení důstojnosti života jednotlivce, jeho rodiny, národa a civilizace smysl bažit po nafukovací euroamerické říši. Vždyť ideál důstojného

života v našem pojetí spočívá v možnosti pokojné svobodné tvůrčí seberealizace, a to ve všech oblastech mírumilovného konání. Moci vstoupit do názorové mnohosti a přesto uspořádanosti v umění, v hospodaření, v politice, v oblasti náboženství, výchovy a v oblasti společenských vazeb, to je onen ideál, tak výstižně vyjádřený poučkou: „Pod zákonem volnost“. Ideál čistě lidský, stejně tak jako čistě evropský, ideál athénské civilizace, zejména v časech Periklových, ideál, kterému T. G. Masaryk říká bytostný demokratismus. Je ohromné, jak takový ideál prostupoval boží děti prvních křesťanských církví tváří v tvář hrozbě ohavného mučednického umírání. Je spodivem, jak moderně jím dýchaly první muslimské občiny – ještě za prorokova života. Je nádherné ho spatřit v buddhistických klášterech vysoko v horách, kde se vztah mistra a žáka zakládá na dobrovolné, duchovně náročné a nadčasové spolupráci obou. Bylo jistě úchvatné nalézat demokratický ideál opravdického spolurozhodování v kruzích indiánských rad starších, než byly tyto barovými pistolníky a kavaleristy vystřílené. Tak, jako říká dějinami poučený Tomáš Garrigue Masaryk, že komunismus je možný jen v úzkém okruhu přátel, měli bychom se i my nechat poučit dějinami a ujasnit si, že demokratizaci společnosti může plně uskutečňovat jen taková společnost, která už nemusí zápasit o základy životaschopnosti, společnost, kde nehrozí vnitřní rozvrat a kde naopak společná dějinná očekávání, společné národní zájmy, společný dorozumívací prostředek, společně dosažený jistý stupeň kultury a civilizace zaručují rozhodující míru vnitřní sounáležitosti, řekl bych souručenství při společné práci na pokročilosti duchovní i hmotné, ale především duchovní úrovně těch bytostí, kterým říkáme občané státu. Můžeme dnes takovou míru souhry nalézt v prostoru, jemuž jsme si zvykli říkat Evropská unie?

Nezažité, ne-li vnucené mnohonárodnostní, mnohonáboženské, mnohocivilizační, zkrátka mnohozájmové celky si vlastně zatím přílišnou demokratizaci ani nemohou dovolit, aby je to vnitřně a podle pravdy „svůj k svému“ nerozvrátilo. Místo toho mívají jistý „simple plan“, úřednickým kolosem navozované pořádky, co slouží k tomu, aby se nás všechny ovládalo zjednodušenými, a tak ledaskdy úzkoprsými mechanismy, z hlediska vývoje člověka záměrně průměrnými, aby se mnohotvará nafukovací říše nerozsypala z nepochopení pravidel a naopak si dostatečným množstvím trestů a jednosměrných motivací dostatečně pohlídala, abychom dostatečně ( tak říkajíc v každé chaloupce pod horami) plnili plán jejích výbojů za novými, dosud nesvázanými trhy či prostě, abychom si hleděli něčeho jiného než svého. Pro takový způsob olygopolního až monopolního vládnutí je ovšem demokratizace poměrů smrtelné nebezpečí, které pokaždé v dějinách hrozí umělý, nejprve nezažitý, později nenáviděný velkostát roztrhat. Nakonec nejkřiklavější památkou na vzestup a pád velkostátu nebývá kulturní pokročilost lidských mas, ale masové hroby světových válek a příšerné šrámy na duši nedobrovolně romanizovaných, christianizovaných či islamizovaných, reformovaných či protireformovaných, nacifikovaných, komunizovaných a dnes evropeizovaných, ale spíš amerikanizovaných. Žádný Sargón, Alexandr, César, žádný Karel Veliký, Habsburk, Bonaparte, žádný Hitler, Stalin nebo Bush nespolkl celý celičký svět, byť si to každý z nich alespoň chvíli nakrásně myslel. Svět se spolknout nedá a my už od počátku dějin máme na vybranou: Buď budeme následovat, podporovat a platit politiku imperiální, a to až do bitvy armagedonské, nebo budeme sami v sobě, v lidech okolo a ve svých národech usilovat o obnovu neroztahovačného moudrého srdce člověka, který neškodí a škůdců se neleká ani za cenu ztráty zaměstnání, majetku a volnosti, ba ani za cenu smrti. Mít věčný život, to totiž, kromě jiného, znamená umět dát průchod takovým hodnotám, které lidským i nelidským tvorům zaručí důstojné, plnokrevné vedení života, a to tím spíš v časech, kdy proti sobě máme tak mocného dočasného protivníka, jakým je konzumní živoření v okovech tržní komerce a její rádoby všehoschopný „simple plan“.