Jména velikonočních dní

Autor: Jiří Glet

    Velikonoce jsou nejvýznamnější křesťanské svátky spojené s ukřižováním a následným vzkříšením Pána Ježíše Krista. Jsou to svátky pohyblivé, podle tradice se slaví po jarní rovnodennosti stanovené na 21. březen a to v neděli po prvním jarním úplňku. To tedy znamená, že Velikonoční neděle může být v době od 22. března do 25. dubna. Velikonocím předchází čtyřicetidenní půst, v jehož rámci je šest postních nedělí. Poslední, šestá neděle postní se nazývá Květnou nedělí a je dnem připomínajícím vjezd Ježíše Krista na oslu do Jeruzaléma. Svůj název nese neděle od květů, neboť přijíždějící Ježíš Kristus byl jeruzalémským lidem vítán palmovými ratolestmi. V jižních krajích se na paměť této události světily palmové listy, v naší zemi se světily větvičky jívy, nám dobře známé kočičky.

    Posvěcené kočičky se zastrkovaly za domácí kříž nebo svaté obrázky ve světnici, loňské staré kočičky se pálily. Po Květné neděli následuje Modré pondělí, pak Šedivé úterý a již přichází Škaredá středa, jejíž název pochází od toho, že se tento den Jidáš škaredil na Ježíše Krista. Podle lidové víry se tento den nesmí nikdo mračit, neboť by se škaredil po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek je dnem Poslední večeře Páně.

    Toho dne se jedla zelená zelenina jako špenát nebo zelí a má se za to, že právě tato zelenina dala čtvrtku název. Lidé vstávali časně a omývali se rosou, aby se tak chránili před kožními nemocemi. Biskupové a opati na Zelený čtvrtek umývali nohy 12 starcům nebo řeholním bratrům na paměť toho, že tak Ježíš Kristus stejně učinil i dvanácti apoštolům. Tento zvyk držel i rakousko-uherský císař František Josef I., který rovněž umýval nohy 12 starcům. Taky kostelní zvony zněly při mši na Zelený čtvrtek naposledy a pak umlkly až do Bílé soboty, neboť „odletěly do Říma“. Po vesnici chodili chlapci s řehtačkami, které nahradily zvuk zvonů, a tvrdilo se, že chlapci honí zrádného Jidáše.

Velký Pátek, den ukřižování Ježíše Krista

    Tento den je v katolické liturgii dnem hlubokého smutku, ale i dnem, kdy je třeba myslet na spásu. Mše se nekoná a bohoslužba je složena jen z čtení textu a zpěvu. Zároveň se uctíval svatý Kříž a později k nám jezuité přinesli taky zvyk, že věřící rozjímali u Božího hrobu se sochou nebo obrazem Ježíše Krista a monstrancí zakrytou rouškou. Lidé se na Velký Pátek ráno myli v potoce, aby se uchránili před nemocemi. Podle lidové víry se tento den otvírala země, aby vydala své poklady. Tak ke starým hradům a skalám chodilo mnoho hledačů pokladu, kteří se měli orientovat podle různých znamení, například podle rozkvetlého kapradí.

O Bílé sobotě se nesloužily žádné mše

    Před kostely byly zapalovány ohně a od nich věřící zapálili svíce, které vnášeli do kostela a tím jej rozsvítili. Z Božího hrobu byla vyzvednuta monstrance s Nejsvětější svátostí a Kristova socha, popřípadě obraz. Noc ze soboty na neděli je Velkou nocí, která dala svátkům jméno a kterou začíná oslava Kristova vzkříšení. Na Velikonoční neděli pak připadá Boží hod velikonoční, opět se odhalují oltáře, předtím na znamení smutku zastřené, a konají se slavnostní bohoslužby.

Velikonoční beránek – symbol Kristovy oběti

    Na slavnostním stole nesměl chybět velikonoční beránek – symbol Kristovy oběti. Děvčata chodívala po vsi se stromkem zdobeným barevnými stuhami, které přinášely radost a zdraví. A následuje Velikonoční pondělí, nebo taky Červené pondělí, ke kterému se sice nějaké významné liturgické úkony neváží, ale je to den pomlázky a tato tradice se dodnes udržuje. Chlapci a muži chodí s pomlázkami, obyčejně zhotovených z vrbového proutí, opatřených pestrými stuhami, a šlehají jimi dívky a ženy, za což dostávají malovaná vajíčka, kraslice.

Převzato ze Šťastné ženy