Kdo je PhDr. VORÁČEK Emil, DrSc.?

Pobyt sovětských vojsk na území Československa v roce 1945

PhDr. Emil Voráček, DrSc.

Po osvobození Československa, ukončení vojenských operací na jeho území, se zde nacházely početné oddíly zejména Rudé armády a americké armády, současně také rumunské a polské. Hlavní pozornost byla zaměřena na pobyt sovětských a amerických vojsk, která byla od sebe rozdělena demarkační čárou vedoucí několik km západně od Karlových Var, západně od Rokycan a dále do jižních Čech, západně a jižně od Českých Budějovic. Pobyt spojeneckých vojsk byl velkým politikem, tím spíše, že vztahy spojenců se rozhodně nelepšily.

Příchod spojeneckých vojsk, která se po skončení bojových operací postupně přemístila převážně mimo velká města, přinášel pochopitelně velkou zátěž počínaje zásobováním početných jednotek. Charakter chování a přístupu příslušníků spojeneckých armád byl pochopitelně velice odlišný. Vojáci přicházeli z rozdílného kulturního prostředí, američtí byli dobře zásobeni, vybaveni, měli pravidelný přísun potravin, kvalitní infrastrukturu a servis vojenské a dopravní techniky. To se nedalo říci o sovětských jednotkách, jejichž zásobování často vázlo a potraviny získávaly především z místních zdrojů, což byla velká zátěž zejména pro oblasti na východní Slovensku. Přesto však bylo možno pozorovat rozdíly v chování sovětských jednotek podle toho, pod který front náležely. Zejména jednotek 4. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského, které byly dislokovány zejména na Moravě a pak 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva, které byly zejména v Čechách. I když později ve vládních jednáních zazněla slova zjevně zmirňující důsledky pobytu jednotek, skutečnost se zjevně lišila.[1]

Stalin upozornil prezidenta E. Beneše za jeho posledního pobytu v Moskvě při setkání v Kremlu 28. března 1945, že je nutno chápat, že sovětští vojáci nejsou žádní andílkové. Po řadě přípitků na počest sovětských vojsk, pronesl přípitek s přáním: „Všichni chválí naši Rudou armádu. Ano, zasloužila si to. Ale přál bych si, aby se okouzlení našich hostů, nezměnilo později v rozčarování. Jde o to, že Rudá armáda má nyní kolem 12 milionů lidí.  Tito lidé nejsou zdaleka anděly. Mnoho z nich prošlo boji na 2000 km: od Stalingradu až do středu Československa. Na své pouti zhlédli mnoho hoře a zvěrstev. Nedivte se proto, když někteří z našich lidí se nebudou chovat tak, jak je potřeba. Víme, že někteří vojáci s nízkou úrovní svědomí otravují a urážejí děvčata a ženy, chovají se nepřístojně. Ať to naši českoslovenští přátelé ví teď, proto, aby se okouzlení naší Rudou armádou nezměnilo v rozčarování.“[2] Byl si vědom možných negativních souvislostí propagandistického projektu osvoboditelské mise Rudé armády a současně pohledu domácího obyvatelstva na chování sovětských jednotek na osvobozených územích.

Ještě před vstupem na území spojeneckého Československa řadoví vojáci prošli různými agitačními školeními. Byli poučeni, mj., že: „např. než vejde do domu, sluší se zaklepat, sluší se také pozdravit, nesmí se nic ukrást, atp.“[3] Byly vydány též písemné směrnice pro velitele, v nichž bylo výslovně uvedeno:

„1. Vysvětlit všemu mužstvu, že Československo je naším spojencem. K obyvatelstvu osvobozených území Československé republiky i k povstaleckým jednotkám se Rudá armáda chová přátelsky.

 2. Zakázat svévolnou konfiskaci automobilů, koní, skotu, obchodů i dalšího majetku.

 3. Při ubytování vojska v obydlených místech respektovat zájmy místního obyvatelstva.

 4. Vše, co budu naše vojska potřebovat, získávat jen prostřednictvím orgánů občanské správy nebo za účasti velení československých povstaleckých jednotek.

 5. Osoby, které neuposlechnou tento rozkaz, povolat k nejpřísnější odpovědnosti.“[4]

I přes tyto strohé příkazy, hrozící nejvyšším trestem, většinou okamžitě vykonaným nebylo možno zabránit řadě excesů vojáků. Realita pobytu sovětských jednotek byla často velice nepříjemná místnímu obyvatelstvu. Proto, ještě před zahájením poslední, pražské operace Rudé armády, 6. května 1945, vydala politická správa 1. ukrajinského frontu další směrnici vojenským radám armád a všem svazkům frontu, která jim mimo jiné přikazovala „varovat všechny vojáky a důstojníky, že je nepřípustné vměšovat se do vnitřních záležitostí státních orgánů Československé republiky“, […] nepřipouštět netaktní chování k národním a náboženským tradicím, obřadům atd.“, jakož i „kategoricky zakázat jakékoli konfiskování majetku občanů a institucí […].“[5] Rozkaz byl opět nicméně jednou stránkou věci, realita druhou. Skutečností je, že zjištěné kriminální činy sovětských vojáků byly tvrdě, rychle postihovány.

Situace bude zřejmější z několika konkrétních případů měst, která se nacházela v linii postupu jednotek 4. ukrajinského frontu pod velením maršála Malinovského. Jednalo se o situaci již po osvobození, v oblasti severní Moravy a Východních Čech. Hlavní proud vojsk 4. ukrajinského frontu procházel po trase od Ostravy, přes Olomouc, Svitavy, Poličku a dále hlouběji do Čech směrem k Pardubicím a Kolínu.

Zpráva např. ze Svitav, která byla datována 3. červnem 1945, nám přibližuje atmosféru, která převládla po prvním nadšení davů vítajících osvoboditele: „Obchody vydrancovány do posledního kusu zboží, sklady zpustošeny, domácnosti vyrabovány, zařízení ukradeno a nesmyslně rozbito a poškozeno, na vesnicích hospodářství bez drůbeže, dobytka atd. Armády považovaly území zdejšího okresu za území německé, a proto dovolovaly svému vojsku vše.“[6] Představitelé národního výboru, jednotliví pověřenci pro průmysl, jednali o situaci s vojenským velitelem města majorem Malajcem, došlo k dohodám, ale“ „vždy bezvýsledně, poněvadž ani jednou nebylo splněno to, co bylo eventuálně dojednáno a všechno zůstává při starém.“[7] Sovětské jednotky, které byly umístěny ve Svitavách, prováděly „rekvizice všeho možného, co se jim zdá pro ně potřebné.“ V závěru zprávy bylo konstatováno: „Dosud stávající zásoby potravin, dobytka, ostatního zvířectva, polotovarů, tovaru a surovin (i zařízení strojní z továren, topné zařízení, armatury), jsou vymáhány takovým hrubým způsobem, že jakýkoliv odpor proti tomu by byl měl za následek nebezpečí života.“

                Podobné zprávy docházely z jiných měst a míst, ze zpráv zněla obava o propad zásobování potravinami, tak jako např. v Poličce 24. května 1945: „Dobytek je v městě i okolí rekvírován a odváděn je při tom chovný i plemenný dobytek, takže dobytkářství v našem kraji tak důležité, je ohroženo. […] Volně pobíhající vojenští koně, kterých bylo přes 3 000 a ještě jich zbývá tu asi 150 spásají nejen louky, ale i metající již obilí, čímž je vážně ohrožen výsledek žní. Povozy hospodářů, koně, auta i kola, v domech i po osobách byly v některých případech vojáky zabaveny a neplatí často ani ověření vydané Národním výborem v jazyce českém a ruském.“[8] Sovětské velení sice řadu případů krádeží osobních předmětů tvrdě trestalo, přesto se situace příliš rychle nezlepšovala.[9]

                Sotva utvořené orgány samosprávy a státní správy, místní národní výbory a okresní národní výbory, obdržely stovky stížností, dopisů, sdělení popisujících drobnou kriminální činnost, zabavování majetku (jako typické zabavování kol, hodinek apod.) vandalismus, krádeže na polích a v zahradách. Docházelo i ke znásilňování.[10] Možnosti jejich působení byly omezené. Proto byla důležitá spolupráce bezpečnostních složek se sovětskou armádou. Pokles disciplíny byl ovšem typický pro bezprostředně poválečnou atmosféru, které zneužívaly i kriminální živly, často i v převlečení za rudoarmejce.[11] Vzhledem k tomu se justiční orgány Rudé armády byly ochotny zabývat jen těmi „udáními, v nichž bylo konkrétně dokázáno, že se jedná o rudoarmejce a nikoliv jen osoby v jejích stejnokrojích.“[12] Do konce října Ministerstvo spravedlnosti ČSR evidovalo na dva tisíce jedno sto spisů z celého území státu, kdy nebylo jasné, zda zločin spáchal příslušník Rudé armády nebo jen osoba v její uniformě. „Vzhledem k tomu, zločiny páchali příslušníci někdy jen projíždějících jednotek, tak se vyšetření dané události stávalo nemožným a stíhání bylo prakticky zrušeno.“[13]

                S mimořádnými problémy se pochopitelně musely vypořádávat policejní orgány. Ty byly zasaženy rekonstrukcí policejních sborů z bývalého Protektorátu. Jejich reorganizace vedla k ustavení nově koncipovaného Sboru národní bezpečnosti v průběhu druhé poloviny roku 1945. V hlavním městě v Praze, kde krátkou dobu pobývaly početné jednotky Rudé armády byla situace značně nepřehledná. Obyvatelstvo zřejmě trpce vnímalo tuto činnost, když blíže poznávalo vojáky slavné osvoboditelské armády. Ne všude však panovala tato tíživá atmosféra, mnohé záviselo na bezprostředních nadřízených. I v tomto prostředí se potvrdilo, že „československým složkám vyhovují v jejich žádostech o zákrok či podporu sovětští důstojníci s hodností od majora výše, kdežto nižší důstojníci bývali přinejmenším laxní.“[14] Proto musela být situace řešena operativně, byť, značně opožděně. V hlavním městě v Praze a tam, kde si to situace vyžadovala, byly na podzim 1945 ustaveny tzv. „létající“ (tedy pohotovostní) oddíly, které byly zformovány z příslušníků československé armády a SNB.  Měly pravomoc provádět kontrolu osob, vozidel a zneškodňování kriminálních band. Podstatné bylo, že tyto oddíly měly též pravomoc „kontrolovat a prohlížet jednotlivé příslušníky a vozidla Rudé armády, ale i celé její autokolony.“[15] Dále všechny sovětské jednotky dostaly rozkaz „poskytnouti na požádání pomoc a podporu československým vojenským jednotkám a civilním orgánům pro boj s rušiteli vojenské kázně.“[16] I když po odchodu sovětských vojsk kriminalita rychle poklesla, přesto byli sovětští vojenští zběhové v Praze zadržováni a eskortováni sovětským orgánům ještě v roce 1947. Tyto osoby pak byly předávány podle meziministerské dohody z října 1945 orgány SNB Posádkovému velitelství Velké Prahy (VVP), tj. jeho „rudoarmejskému“ oddělní, kde působil sovětský zmocněnec.[17] Po odchodu jednotek Rudé armády byli zadržení eskortováni k vojenské prokuratuře Rudé armády v Badenu, kde bylo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk pod velením maršála Koněva.[18]

                K některým excesům docházelo i v americké zóně, jednalo se však o nesrovnatelně menší počet případů, který nebyl motivován ziskem nějakého zboží pro osobní potřebu. Komunisté motivovaní svými politickými cíli pochopitelně usilovali o to, aby se americké jednotky rychle stáhly z československého území, Náměstek předsedy vlády Kl. Gottwald na jednom z prvních zasedání první vlády, 14. května 1945 přednesl návrh, že by se mělo začít jednat o odchodu americké armády. Zdůvodňoval to vzhledem k „nežádoucímu postupu amerických vojsk“, „která nadržují Němcům v republice,“ brání jejich odsunu do Německa, „umožňují jim, aby odvlekli nejrůznější majetkové hodnoty, neuznávají tamější národní výbory, nýbrž zavádějí v ČSR správu podle předpisů o okupační armádě v Německu.“[19] Tyto argumenty sice zapůsobily, přesto si vláda vyhradila zatím čas, kdy učiní rozhodnutí.

Stížnostmi na chování vojáků Rudé armády, které přicházely od prvních dnů osvobození prakticky neustále, takže československá vláda byla nucena se jimi zabývat. Již při prvním zasedání vlády v Košicích 5. května 1945 o nich informoval předseda vlády Zdeněk Fierlinger: „Sděluje podstatné body, které byly projednány a zdůrazňuje zejména, že jsou vzájemné stížnosti obyvatelstva i příslušníků Rudé armády, že však celkem nejde o vážné zjevy většího rozsahu. Doporučuje se, aby ministr informací vhodnými výzvami pobízel místní obyvatelstvo, které se dostává do styku s příslušníky Rudé armády, aby jim všemožně vyhovovalo, aby úkony pro ně neprovádělo jen na komerční bázi, aby v rámci možností pro ně pořádalo rozhlasová vysílání v jazyce ruském, zejména pokud jde o ruská válečná komuniké, dále kulturní podniky, divadelní představení, koncerty a přednášky. …tyto věci mají veliký politický význam.“[20] Nešlo ovšem jen o kulturní podniky, důležitý byl vztah vojáků obou zatím ještě spojeneckých mocností k osvobozenému prostředí.         

                Situace na osvobozeném území byla nejednoduchá, ale ani ne černobílá. Velení Rudé armády vnímalo těžkou zásobovací situaci obyvatelstva a snažilo se pomoci. Tam, kde sovětské jednotky byly schopny poskytnout pomoc, poskytly, ať na základě žádostí z československé strany, nebo samo spontánně. V prvních dvou měsících osvobozování Československa Rudá armáda poskytla obyvatelstvu ze svých zásob přes 4000 tun obilí. To pochopitelně nestačilo i přes další dodávky.11. května 1945, proběhlo v Praze setkání velitele vojsk 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva s představiteli vlády, aby zde byly diskutovány a řešeny první praktické otázky poskytnutí pomoci obyvatelstvu Prahy a celé republiky. Vládě ČSR bylo již v Košicích dáno k dispozici na 100 nákladních automobilů, 25 tun paliva a více než 50 tun papíru. Obyvatelstvu Prahy bylo postupně vydáno 9000 t chleba, díky čemuž bylo možno už 4. června zvýšit zásobovací normy Pražanů u chlebu, ale také krup a soli.[21]

Ministerstvo výživy, které se snažilo co nejrychleji stabilizovat tíživou zásobovací situaci, svolalo na 28. května 1945 poradu za účasti zástupců Rudé armády. Výsledkem bylo skytnutí dalších dodávek obilovin a jiných potravinářských produktů.

Celkem bylo československým úřadům předáno do žní na 17.878 tun obilí a mlýnských výrobků, 975 tun soli, 950 tun cukru pro zásobování velkých měst, tedy Ostravy, Prahy, Brna a Bratislavy. Díky této pomoci bylo zajištěno základní zásobení do žní a bylo možno zvýšit příděly obyvatelstvu.[22] Dlouhou dobu se ovšem nedařilo zlepšit zásobovací situaci zejména na středním a východním Slovensku. Jestliže porovnáme zprávy se stížnostmi obyvatelstva na rekvírování potravin oddíly Rudé armády v řadě míst a na druhé straně rozhodnutí a pomoc potravinami v dalších místech, vidíme, že zde panoval částečný chaos, jehož příčiny byly ovšem různé.

Sovětské velení také předalo Československu 5 polních vojenských nemocnic s kapacitou 500 lůžek s kompletním vybavením a lékařským personálem. Nesmíme také zapomenout, že sovětské velení pomáhalo při posledních válečných operacích na území ČSR i jiným způsobem. V závěrečných útočných operacích volilo velení směry útoků tak, aby se velká průmyslová centra obešla bez větších ztrát, často i za cenu ztrát vlastních čelních sovětských i československých jednotek. Bylo tomu tak zejména při ostravské útočné operaci.[23] Kromě toho ženijní jednotky Rudé armády, pochopitelně i v zájmu vlastním, těsně po skončení bojů rekonstruovaly desítky kilometrů zničených komunikací, železnic a mostů. Přes Dunaj v Bratislavě byl v rekordním čase 5,5 měsíce postaven provizorní most o délce 460 metrů, který sloužil desítky let, namísto starého mostu, který wehrmacht při ústupu vyhodil do vzduchu.[24]

Paradoxy vztahů obyvatelstva vůči osvoboditelům

Výstižně složitou situaci ve vztahu k osvoboditelům na obou stranách hodnotil spojovací čs. důstojník u americké 3. armády major dr. I. Ducháček.  Podle vzpomínek bývalého ministra financí v londýnské exilové vládě Ladislavu K. Feierabendovi v rozhovoru 5. června situaci vylíčil následovně: „Hospodářská situace doma je lepší, než si původně v Londýně mysleli, ale nyní se rychle zhoršuje v důsledku okupace Rudou armádou, která si nic nepřivezla a žije ze zdrojů v republice. Hromadně vybíjí hospodářská zvířata, zejména dojnic, a kdyby to tak pokračovalo, zakrátko nebude maso ani mléko. Sovětští vojáci občas lidem něco dají a komunisté s tím dělají velkou reklamu, jakoby Rudá armáda zajišťovala výživu v českých zemích. Americké vojsko naproti tomu má vše v takovém množství, že to štědře rozdává místnímu obyvatelstvu, ale není oblíbené, poněvadž chrání Němce. Poměry jsou tedy bizarní, neboť v americkém pásmu si lidé přejí, aby přišli Rusové a skončila ochrana Němců. V sovětské zóně zase obyvatelstvo touží po příchodu Američanů, aby se zbavilo loupeživé Rudé armády.“[25] Když došlo 24. června 1945 k incidentu se zastavením a důkladnou kontrolou automobilu v němž cestoval místopředseda vlády Viliam Široký do jižních Čech, ozbrojenou hlídkou americké armády, byl to vhodný podpůrný argument pro požadavek urychleného stažení amerických vojsk z Československa, který ve vládě přednesli komunisté.[26]

V pozůstalosti prezidenta E. Beneše byla nalezena řada dokumentů, popisujících poměry v obou zónách pobytu spojeneckých vojsk. Podle hlášení 2. odd. hlavního štábu ministerstva národní obrany (dále MNO) z 27. června 1945 Vojenské kanceláři prezidenta republiky: „Přítomnost amerických vojsk v západních Čechách je na překážku konsolidace poměrů ve smyslu vládního programu a vydaných nařízení. Příčina je v tom, že američtí vojáci se stykem s německými ženami dostávají do styku s Němci, kteří z toho těží a Američany ovlivňují. Kromě toho mají Němci v západních Čechách výhodu v kompaktním osídlení, čehož využívají jako argumentaci v podrývání […] proti opatřením z naší strany.“[27] Pozdější zprávy byly svým způsobem ještě kritičtější vůči pobytu amerických vojenských jednotek. V zprávě z 5. července 1945 bylo uvedeno, že „Američané nerozumějí našim poměrům a problému česko–německému, přehmaty, ke kterým došlo v době revolučního kvasu ze strany některých příslušníků RG (revolučních gard – ev) a partyzánů roztrpčily Američany a je nyní velmi obtížné přesvědčovat je o tom, že jednotky, které dnes do pohraničí přišly, jsou jednotkami řádné armády, zvláště, když jsou tyto jednotky velmi různorodě oblečeny a tak se svým zevnějškem nijak neliší od bývalých revolučních jednotek. To je jedna příčina neshod mezi našimi a americkými veliteli, druhou příčinou je někdy přílišná horlivost našich jednotek při násilném vypovídání Němců, konání domovních prohlídek a pátrání po zbraních. […].[28]

Geopolitický zájem zejména obou klíčových vítězných velmocí o střední Evropu, USA a SSSR byl nepopiratelný. Sovětská strana ovšem postupovala direktněji ve svém úsilí o vytěsnění USA z tohoto geopolitického bazénu. Iniciátory kroků, které měly vést k urychlenému odchodu amerických vojsk, byli komunisté. 22. května 1945 se do procesu stahování  vojsk z Československa vložil sovětský velvyslanec Valerian A. Zorin. Státnímu tajemníkovi V. Clementisovi sdělil, že sovětská vláda doporučuje, aby Praha začala přímo jednat s generálem Bradleym, případně s příslušným spojeneckým velitelstvím, aby se americké vojsko stáhlo za hranice republiky, přičemž vyklizené území by obsadila československá armáda, zatímco sovětské jednotky by do této oblasti nevstoupily.[29] Tento krok byl ovšem koordinovaný a vycházel ze šířeji koncipovaných úmyslů Sovětského svazu ve střední Evropě, „kteří zároveň usilovali o to, aby co nejrychleji dostali Američany ven ze svého okupačního pásma v Německu, a zabraňovali vstupu vojenských misí západních spojenců do Rakouska, dokud zde nebudou také jasně vymezeny okupační oblasti pro jednotlivé mocnosti.“[30]

Vláda se otázkou přesunu amerických vojsk opakovaně zabývala; nepřekvapí, že se premiér Fierlinger se osobně zasazoval o odchod amerických vojsk. V bodu VII jednání vlády 7. června 1945 uvedl: „upozorňuje na hospodářské a finanční nevýhody, které plynou z okolnosti, že část území republiky je obsazena americkou armádou a druhá sovětskou armádou, takže je zde demarkační čára. Ministerský předseda zdůrazňuje, že sovětské vojenské jednotky vycházejí nám mnohem více vstříc, zejména pokud jde o odsun Němců. Souhlasí zásadně s tímto odsunem a žádají jen, aby se dál organizovaně a tak, aby nevznikly obtíže. Naproti tomu je stanovisko v této věci nejasné. Američané také nezajišťují naše státní hranice a v území jimi obsazeném se volně pohybují jednotky Vlasovců a západních Poláků. V této souvislosti uvádějí konkrétní fakta o nežádoucím stavu též náměstek předsedy vlády Gottwald, ministr Václav Nosek a ministr financí Dr. Vavro Šrobár poukazuje na ohrožení měny, vyplývající z dosud volného oběhu marky v tomto území. […], dodává ještě, že nyní dojde v krátké době ke schůzce Stalina, Churchilla a Trumana a že proto nutno jednat rychle. S Američany nemáme spojenecké smlouvy pro dobu mírovou a nebyli vlastně ani oprávněni okupovat naše území, nýbrž měli se zastaviti na hranicích. […] Ministr dr. J. Stránský se domnívá, že – pro případ, že Američané území nevyklidí a budou trvat na tom, že půjdou teprve, až půjdou Rusové – by se měly alespoň projednat vzniklé obtíže.“[31] Kromě problémů s pobytem spojeneckých vojsk, existence demarkační čáry na styku US a sovětské armády, byly používány také argumenty o obsazení hranice vlastní československou armádou, jak si to žádá suverenita státu.[32]

                Zatímco vláda jako celek přijala téhož dne usnesení, že bude požadovat diplomatickou cestou od Američanů odchod z československého území, prezident Beneš tuto otázku nahlížel jinak. Byl toho názoru, že odchod jednotek by měl být synchronizován, tj. že by odcházeli časově shodně se sovětskými vojsky. Sdělil to jak americkému představiteli v Praze a prostřednictvím Vlado Clementisem i vládě.[33] Clementis prezidentovo stanovisko sdělil vládě na zasedání 19. června 1945. Tentokrát ministr Stránský vystoupil ovšem s názorem, že odklad odchodu amerických vojsk by mohl vyvolat zdání, že nóta byla podána pod vlivem Moskvy. V nastalé ostřejší diskusi byl posléze schválen návrh, poslat americkému velvyslanectví v Praze nótu, která by žádala neprodlené odevzdání civilní správy v americkém pásmu československým orgánům.[34]

O pobytu spojeneckých vojsk se hovořilo i při jednání vládní delegace v čele se  Fierlingerem v Moskvě se sovětským vedením ve dnech 25.- 30. června 1945.[35] Pro československou stranu se jednalo o velice citlivou záležitost, která přímo souvisela se špatným stavem zásobování v republice. Když se Stalin na moskevském jednání s československou delegací blíže seznámil se situací, měl prohlásit, že: „se dnem 5. července 1945 počet sovětského vojska sníží na méně než třetinu,“ což by odpovídalo původním požadavkům sovětských vojenských orgánů, které v polovině června žádaly na druhou polovinu roku 1945 600.000 dávek denně.[36] Podle ministra národní obrany Ludvíka Svobody pak sovětské posádky neměly již být nikde ve městech „posádky a že celkový počet sovětského vojska na čs. území bude činiti 9 divizí, což jest asi 50 – 60.000 mužů,“ což byl poněkud optimistický údaj.

                V říjnu 1945 však sovětská armáda požadovala pro své jednotky potraviny v objemu 300 000 denních dávek. Tento počet ovšem, jak mylně uvádí řada historiků, neznamená pouze stávající počet příslušníků Rudé armády na československém území; jednalo se o celkový počet osob, jimž Rudá armáda zajišťovala stravu, tedy i váleční repatrianti, kteří směřovali domů, do východní Evropy  a další civilní osoby (mj. jen v táboře v Berouně pobývalo v létě 1945 průměrně kolem 40 000 osob). Zásobovací situace v Československu byla tedy nadále složitá, stát byl nucen zajišťovat dodatečný dovoz potravin (maso) ze zahraničí.[37]

Podle Dohody o hrazení nákladů na armády, Československo neslo náklady za pobyt sovětské armády na československém území „až do konce války“ (tj. do dne, kdy mírová smlouva s Německem nabude působnosti.“ Odtud dr. Václav Rejholec z ministerstva zahraničních věcí v materiálu pro jednání s maršálem Žukovem resumoval, že : „Máme tedy zájem na tom, aby, když samu mírovou smlouvu uspíšit nemůžeme a když maršál Žukov ovšem není kompetentní k autentickému výkladu slov citované Dohody – po celou dobu trvání války.

1. aspoň byly co možná nejrychleji zmenšovány početní stavy Rudé armády na našem území,
2. aby Rudá armáda repatriaci civilních osob a válečných zajatců svých z Německa vedla pokud možno mimo naše území a nehromadila je zde v „karanténních stanicích“ (Beroun – 40 000 repatriantů).“[38]

Expert ministerstva zahraničních věcí, Dr. Rejholec v uvedeném materiálu uvedl i výsledek jednání meziministerské komise na ministerstvu národní obrany 2. srpna. Ta se vyslovila pro to, že by náklady „na civilní a vojenské repatrianty sovětské neměly postihovati nás. Avšak je těžké odloučit ty náklady od skutečných nákladů na sovětské jednotky, když orgány Rudé armády vyžadují si prostředky na vydržování Rudé armády kvanty zaokrouhlenými […] bez jakékoli specifikace.“[39]

                Prezidenta Beneše tyto problémy, ale dále též i politické souvislosti pobytu sovětských vojsk vedly k úvahám o tom, že požádá zástupce všech čtyř vítězných velmocí, aby zaručili evakuaci zahraničních vojsk z republiky.[40] K tomu však nedošlo, protože Američané sami rychle zareagovali, neboť již zahájili demobilizaci. Prezident Truman zaslal Stalinovi osobní poselství, v němž generalissimovi navrhl, aby odchod amerických sovětských jednotek byl proveden paralelně.[41] Stalin k otázce odchodu sovětských vojsk z Československa přistoupil bez většího čekání a souhlasil. Do konce listopadu 1945 spojenecké jednotky Československo opustily.[42] Ze sovětských vojenských jednotek zde zůstala jediná, a sice strážní oddíl, který střežil jáchymovské uranové doly ještě určitou dobu.[43] Kromě toho menší strážné jednotky Rudé armády střežily trezory v řadě československých bank a to i po oficiálním odchodu Rudé armády, až do zásadní řešení této části otázky válečné kořisti SSSR v Československu o více než rok později. Československo se tak stalo jedinou zemí ve střední a jihovýchodní Evropě (opět s výjimkou Jugoslávie), kde již sovětská vojska nebyla umístěna. Vzhledem ke stálým přesunům Střední skupiny sovětských vojsk přes československé území ze sovětské okupační zóny Německa do sovětské okupační v Rakousku v průběhu roku 1945–1946 se však téměř stále nacházely menší jednotky Rudé armády také na československém území.