Krycí název: „Akce P“

Neslavné výročí prešovského sněmu z 28. dubna 1950 nám připomíná pokus o likvidaci řeckokatolické církve v Československu. Pod krycím názvem Akce P se skrýval přesný postup, podle kterého se měli řeckokatoličtí kněží i věřící včlenit do pravoslavné církve loajální k režimu.
Likvidace řeckokatolické církve, která byla tradičně rozšířena především mezi Rusíny na východním Slovensku, zapadala do celkového kontextu vztahu komunistického státu k církvím. Současně s likvidací klášterů probíhala akce označená šifrou P, která naznačovala způsob likvidace řeckokatolické církve. Měl se jí stát „návrat“ řeckých katolíků do církve pravoslavné.

                      

Kdo jsou řečtí katolíci
Tvůrci plánu nevzali na vědomí, že řečtí katolíci tvoří s římskými katolíky jednu církev. Mají stejnou věrouku, uznávají papeže za nejvyššího představitele. Protože tvoří s Římem unii, říkalo se jim také „uniaté“. Liší se byzantsko-slovanskou liturgií sv. Jana Zlatoústého a Basila Velikého, při obřadech se většinou užívá staroslověnština. Mají také svůj vlastní kodex církevního práva. Nápadnou odlišností je, že uniatští kněží s výjimkou řeholníků nemají povinný celibát. Řečtí katolíci na území prvorepublikového Československa náleželi pod pravomoc mukačevského, později užhorodského biskupa-eparchy. Samostatná diecéze (eparchie) v Prešově byla zřízena v roce 1816. Řečtí katolíci žili především na východním Slovensku, nejpočetnější skupinu tvořili Rusíni a Ukrajinci. V českých zemích se k řeckokatolické církvi hlásili většinou přistěhovalci ze Slovenska, etničtí Rusíni. Začátkem roku 1950 bylo v Československu 315 000 řeckých katolíků. V jejich čele stáli dva biskupové – Pavel Gojdič a Vasiľ Hopko, 264 kněží, 241 farností s 1059 filiálkami a 416 kostely. Zatímco pravoslavní měli přibližně 30 000 věřících, jednoho biskupa, 17 kněží a pouze sedmnáct kostelů.

JAK VZNIKLA ŘECKOKATOLICKÁ CÍRKEV  
Pravoslavná rusínská církev na západní Ukrajině roku 1596 na základě Brest-Litevské unie obnovila jednotu s římskou církví. Jednání o unii inicioval metropolita kyjevský Michal Rahoz. Řeckokatolická církev si však nadále zachovala dosavadní byzantskou liturgii a ostatní zvyklosti. Papež Klement VIII. podepsal Apoštolskou konstituci o unii 23. 12. 1595. Představení a členové sjednocené církve byli zbaveni klatby, která na ně byla uvalena po schizmatu v roce 1054. Oblasti bývalého Rakouska-Uherska se k unii připojily až 24. dubna 1646 na sněmu v Užhorodu. Dalším významným krokem bylo ustanovení eparchie v Prešově roku 1818. Papeži Piovi VII. byli řeckokatoličtí věřící poddáni i po vzniku samostatného Československa. Pro řecké katolíky v Čechách, na Moravě a Slezsku byla v prosinci roku 1933 zřízena v Praze ústřední farnost s kostelem sv. Klimenta. Prvním pražským farářem se stal pozdější světící biskup prešovský ThDr. Vasil Hopko. Apoštolský exarchát pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu v České republice vyhlásil papež Jan Pavel II. bulou ze dne 15. 3.1996. Na rozdíl od roku 1950, kdy bylo v Československu 315 tisíc řeckých katolíků, se podle sčítání v roce 2001 k církvi v České republice hlásilo 7704 věřících a na Slovensku 219 831. Více viz www.exarchat.cz

Prešovský lžisobor
Od roku 1948 se součástí oficiální církevní politiky stalo úsilí o definitivní likvidaci řeckokatolické církve, považované za reakční a příliš katolickou. Proces dostal krycí název Akce P – jako pravoslaví. Odstartovala ji velká vysvětlovací kampaň a zakládání akčních výborů, tzv. návratových, které přesvědčovaly duchovní a laiky k návratu k pravoslaví, považovanému komunisty za loajální s režimem. Vzorem se stala církevní politika Sovětského svazu. Archivy odhalily, že se na likvidaci řeckokatolické církve začal domlouvat už prezident Edvard Beneš s předsedou Rady pro ruskou pravoslavnou církev při Radě ministrů SSSR. Podrobně popisuje likvidaci řeckokatolické církve Václav Vaško ve druhém díle knižní trilogie Dům na skále. Byl vypracován přesný postup, jak vést tlak na kněze a věřící, aby přestoupili do pravoslavné církve. V plánu bylo uspořádat dva sněmy, tzv. sobory. První se měl konat koncem dubna 1950 a měl zvolit ústřední orgán a vydat výzvu kněžím a věřícím pro návrat k pravoslaví. Druhý na konci června měl celou akci dokončit zrušením Užhorodské unie. Na nátlak „návratových výborů“ byl časový plán Akce P soustředěn do jediného sněmu, který se sešel 28. dubna 1950 v Prešově, a stal se tak zlomovou událostí. S církevním shromážděním řeckokatolické církve, za které byl prohlašován, však neměl nic společného. Církev ho nesvolala, dva její biskupové byli blokováni StB. Za předsednickým stolem seděli představitelé světské moci a komunistické strany. Soboru se zúčastnilo 820 delegátů, z nichž bylo jen 73 duchovních. Všechny projevy a diskusní příspěvky, které na sněmu zazněly, „odhalovaly“ Řím jako největšího nepřítele všeho pokroku, líčily unii jako jařmo navlečené Římem a oslavovaly „vlastenecké“ pravoslaví. Nad přednesenými návrhy neproběhla žádná diskuse. Shromáždění jednomyslně odhlasovalo zrušení unie, přerušení svazku s Římem a návrat k pravoslavné víře. Patriarcha Moskvy a celé Rusi Alexej byl požádán o přijetí navrátilců pod svou pravomoc. P. Marián Potaš v knize vzpomínek píše: „Parodie na církevní sněm skončila zazpíváním československé státní hymny. Tedy takový to byl „sobor“! Kratší (trval jen dvě hodiny), podlejší a lživější si snad ani nelze představit.“

Zůstali věrní
Řeckokatolická církev v ČSR byla tedy 28. dubna 1950 násilně zrušena, a tím postavena mimo zákon. Věřící byli úředně přiřazeni k pravoslavné církvi, na kterou byl převeden i veškerý církevní majetek. Na dvě stě kněží manifest nepodepsalo a odmítlo složit slib do rukou pravoslavných biskupů. Ti byli vězněni, internováni a vysídleni většinou do bývalých Sudet. Předpoklad, že řeckokatoličtí faráři budou radši volit přestup na pravoslaví, protože jsou ženatí a mají početné rodiny, byl mylný. Například Pavla Kompéra, faráře v Humenském Rokytově, otce tří dětí, navštívil církevní tajemník kvůli přestupu na pravoslavnou víru čtrnáctkrát. Nepodepsal, a tak byl 14. září 1950 zatčen, krátce vězněn v Prešově, pak internován v „soustřeďovacích klášterech“ v Hlohovci a Podolinci. Nakonec byl s manželkou a dětmi vykázán ze Slovenska. V Ostravici v Beskydech dostala pětičlenná rodina pokoj s kuchyňkou bez sociálního zařízení, pracoval jako skladník ve Frýdlantu nad Ostravicí. V roce 1962 onemocněl tuberkulózou a odešel do invalidního důchodu. Do pastorace v Rokytově se vrátil v roce 1968. O rok později byl na kněze vysvěcen jeho syn Pavel. Řeckokatolická církev, podobně jako zčásti římskokatolická, přešla do podzemí a žila dál svým životem. Kněží sloužili mše tajně po domech, vysluhovali svátosti, starali se o kněžský či řeholní dorost. Věřící je kryli a pomáhali jejich rodinám. Osmisvazková kniha, martyrologie Zostali verní – Osudy gréckokatolíckych kňazov, obsahuje na 250 životopisných medailonů, které dokumentují krutost a záludnost zkoušek, kterým byli řeckokatoličtí kněží vystaveni.

Doc. ThDr. RNDr. LADISLAV HUČKO, CSc., se narodil 16. února 1948 v Prešově v rodině řeckokatolického kněze a spolu s ním prožíval dobu pronásledování. Vystudoval experimentální fyziku na PřF UPJŠ v Košicích a věnoval se výzkumu těžby ropy a plynu. V letech 1990–1991 byl výkonným sekretářem Konference biskupů Slovenska a začal studovat teologii na Lateránské univerzitě v Římě. Kněžské svěcení přijal r. 1996 z rukou Mons. Slavomira Miklovše, biskupa Křiževacké eparchie v Chorvatsku. Poté vyučoval dogmatickou teologii na Teologickém institutu v Košicích, vykonával duchovní službu v Geriatrickém centru sv. Lukáše v Košicích, působil i jako spirituál v Kněžském semináři sv. Karla Boromejského v Košicích. V roce 1997 vydal knihu úvah a zamyšlení Život je vzťah. Biskupem-exarchou pro katolíky byzantského obřadu v České republice jej papež jmenoval r. 2003. Od roku 2005 je generálním sekretářem České biskupské konference.                

                                                                                                       

Mučedníci byli blahořečeni
Nejvýznamnějšími řeckokatolickými vězni byli vladyka Pavel Gojdič a profesor teologie Ján Mastiliak, kteří byli odsouzeni k doživotním trestům. Pavel Gojdič zemřel v roce 1960 ve věznici v Leopoldově. Pomocný biskup Vasiľ Hopko byl odsouzen na patnáct let a po propuštění byl držen v internaci v Oseku u Duchcova. Z izolace se dostal teprve v roce 1968, když byli uniaté vládním nařízením opět legalizováni. Plné svobody se řeckokatolická církev dočkala až v roce 1989. Jan Pavel II. při své první návštěvě Československa v roce 1990 konstatoval, že „řeckokatolické společenství vyšlo ze zkoušky obnovené a zesílené také díky svědectví a krvi četných mučedníků“. Biskupa Pavla Gojdiče a kněze redemptoristu Metoda Dominika Trčku 4. listopadu 2001 blahořečil na Svatopetrském náměstí v Římě. O dva roky později v Bratislavě blahořečil biskupa Vasiľa Hopka spolu s řeholní sestrou Zdenkou Cecilií Schelingovou jako zářivé příklady věrnosti z doby tvrdého a nemilosrdného pronásledování. A jak hodnotí dobu komunistické diktatury současný apoštolský exarcha řeckokatolické církve na území ČR Ladislav Hučko, který jako syn řeckokatolického faráře dobu pronásledování sám zakusil? „Doba komunistické diktatury řeckokatolickou církev poškodila materiálně i co do počtu věřících. Pro ty, kdo vytrvali, byla příležitostí k upevnění postojů a osvědčení víry. Nám dnes nejde o to, abychom si připomínali křivdy a volali po odplatě. Chceme odpustit i těm, kteří o odpuštění nikdy nežádali a ani to nemají v úmyslu. Ale jde o to, aby se minulost už neopakovala, abychom se všichni poučili. Nepravost škodí především tomu, kdo ji koná.“

Jana Šilhavá
Foto Miroslav Martinovský,
Jan Štěpančík a archiv 

Akce P

Akce namířená proti řeckokatolické církvi v ČSR

Počátek akce P (písmeno P označuje způsob likvidace řeckokatolické církve „návratem“ do Církve pravoslavné) lze datovat již do roku 1946. Nepočetná Církev pravoslavná právě od tohoto roku usilovala o rozšíření své působnosti na úkor mnohem početnější řeckokatolické církve, která v roce 1950 čítala přes 300 tisíc členů. V roce 1946 byly proti řeckokatolické církvi propagandisticky využity i kontakty řeckokatolíků s běženci Ukrajinské povstalecké armády (tzv. banderovci) směřujícími na Západ. V čele řeckokatolické církve v Československu stáli před zahájením akce P diecézní biskup Pavel Gojdič a pomocný biskup Vasiľ Hopko. Převážně na východním Slovensku sloužilo v 241 farnostech 264 kněží. Již 19. července 1948 byly domovním prohlídkám podrobeny řeckokatolické kláštery. Koncem srpna 1949 církevní komise ÚV KSČ doporučila pravoslavné církvi ve zvýšené míře zaměřit svou činnost na uniaty na východním Slovensku. Plán byl dokonce ze státních peněz podpořen částkou tří milionů korun.

Původně dlouhodoběji plánovaná akce nabrala na intenzitě v únoru 1950, kdy Československo navštívila pravoslavná delegace z Moskvy v čele s Nikolajem, metropolitou krutickým a kolomenským. Dne 27. února 1950 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ na návrh církevní šestky o okamžitém postupu, který povede k zániku řeckokatolické církve v ČSR. Došlo k vytváření „návratových“ výborů a ke kampani propagující pravoslaví. Plánována byla i internace obou biskupů. Na 28. dubna 1950 byl do Prešova nečekaně svolán Sobor, který pouhý den předtím naplánovali zástupci českého a slovenského SÚC, státní správy a KSS. Soboru, který měl původně být pracovní konferencí, se zpočátku účastnilo 820 delegátů, mezi nimi 73 duchovních. Postupně však byli do sálu nadelegováni členové KSS, a účast tak dosáhla počtu dvou tisíc lidí. Sobor nakonec schválil zrušení Užhorodské unie a vyhlásil „návrat“ do pravoslavné církve. Zároveň požádal patriarchu moskevského a celé Rusi o přijetí pod jeho církevní jurisdikci. Vzhledem k okolnostem, které vedly k náhlému prohlášení řeckokatolické pracovní konference Soborem, nechtěl původně SÚC prostřednictvím svého předsedy Z. Fierlingera uznat jeho legitimitu. Nakonec však 26. května 1950 k uznání došlo, čímž řeckokatolická církev v Československu přestala po právní stránce existovat. I přes tento fakt se většina řeckokatolických kněží odmítla rozhodnutí podřídit a došlo k jejich pronásledování: Internováno bylo 66 kněží, a to včetně obou biskupů. Později byli P. Gojdič a V. Hopko odsouzeni na doživotí, respektive k patnácti letům vězení.

Prameny:

• NA, f. SÚC 1949–1956, inv. č. 138, karton 118.

Literatura:

• BALÍK, Stanislav – HANUŠ, Jiří: Katolická církev v Československu 1945–1989. CDK, Brno 2007.
• BULÍNOVÁ, Marie – JANIŠOVÁ, Milena – KAPLAN, Karel (eds.): Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951. ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha-Brno 1994.
• FEDOR, Michal: Z dějin řeckokatolické církve 1945 – květen 1950. Byzanc, Košice 1993.
• KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha – Brno 1993.
• LETZ, Róbert (ed.): Dokumenty k procesu s katolickými biskupy Janem Vojtašákem, Michalem Buzalkou a Pavlem Gojdičem. ÚPN, Bratislava 2007.
• MLYNÁRIK, Ján: Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve. Libri, Praha 2005.
• PEŠEK, Jan – Barnovský, Michal: Státní moc a církve na Slovensku 1948–1953. VEDA, Bratislava 1997.
• VASIL, Cyril: Gréckokatolíci. Dějiny – Osudy – osobnosti. Košice 2000.
• VAŠKO, Václav: Dům na skále 2, Církev bojující 1950–květen 1960. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007.
• VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II. ZVON, Praha 1990.

• BOHÁČ, Zdeněk: Násilné zrušení řeckokatolické církve na počátku 50. let v Československu. In: HANUŠ, Jiří – STŘÍBRNÝ, Jan (eds.): Stát a Církev v roce 1950. CDK, Brno 2000, s. 86–97.

-jin-

Článek převzat z: https://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=908 a z: https://www.ustrcr.cz/cs/akce-p