Kultura jaksepatří
Napsal: Mgr. Patrick Ungermann
Všichni jsme myslící tvorové a máme v těle cit. To bych považoval za definici života na Zemi. Pravda je, že čím větší důraz klade bytost na svůj intelekt, tím složitěji žije. Jako by si společnosti, co se odkazují hlavně na intelekt, zapřádaly „zbytečně“ složité překážkové dráhy a jejich civilizace postupem času jako by vytvářely až nedýchatelné, životu nebezpečné prostředí. Proč to? Poněvadž nás intelekt přetechnizovává. Je proti tomuhle nebezpečí lék? Ano, je. Lékem je KULTURA.
Kulturní stavby mají ducha - foto autor.
Takzvaná euroamerická civilizace velice vážně trpí tím velikášstvím, že chce být mírou všech věcí na světě. Roztáhla se doširoka, ale poztrácela hloubku a při vstřebávání toho, nad čím panuje, se zbavila kultury. Kultura je při své hloubce samozřejmě velmi ohraničeným okruhem prožívání, chování i jednání a do plánu globalizace nezapadá. Nicméně po několikatisícileté cestě, kterou lidské společnosti urazily na poli společného jazyka a jeho skrytých významů, na poli náboženského cítění i vědění, na poli společných historických zájmů, a tak dále, po téhle několikatisícileté cestě se zdá, že kultura už je přirozená, má své teritoriální hranice, které odpovídají hranicím v lidech a zkušenost říká i varuje, že civilizaci udržíme jedině potud, pokud je obhajitelná z kultury. Samotná technická stránka civilizací není nic víc než jakési zvládnutí kanalizační soustavy. A i do těchhle technických úkonů musí pronikat paprsek kultury, aby byly nějak sdělné pro potomstvo.
Co ale je KULTURA? Snad i ledasco, vlastně všechno, co nás zušlechťuje, neboli posouvá závaží naší duše ve prospěch ducha. Duch se má k intelektu jako moudrost k chytrosti, jako významy věcí k jejich technické stránce. Duch stojí nad intelektem, moudrost nad chytrostí, významy nad provedením. Když povím dvě izolovaná slůvka, je to technická stránka jazyka. Jakmile si ale uvědomím poetiku těch slov, jejich mnohovýznamovost, spojím si je se svým lidským zázemím, vytanou mi v souvislosti s dílem ve vědě, v literatuře, v kinematografii, pak už jsem zakotvený v kultuře jazyka. A když jde o můj mateřský jazyk, utkvím s jeho pomocí ve své národní nebo v pomístní nářeční kultuře a jsem zase nějak konkrétněji doma a stavím ten domov při procesu výchovy i pro své děti a oni to udělají zrovna tak a naše kultura bude žít, dokut my budeme žít v ní a budeme ji obnovovat.
Světu se kultura ukazuje v zažitých projevech společenského života. Někdy se zdá, že do své kultury složitě vrůstáme v průběhu učení. Jindy je patrné, že se k ní rodíme už s vlohami k určité mentalitě – nátuře. Pro růst kultury je nesmírně cenný přínos těch jedinců, kteří se inspirovali i odjinud a zároveň pochopili i uchopili svou kulturu. Nejpřesvědčivější svědectví o jisté kultuře ale nehledejme v individuálních tvůrčích výkonech. Spíš se obraťme na lidovou tvorbu. Tady se kultura ukazuje plynule, jako vědomá i podvědomá řeka moudrosti a zhodnocených zkušeností. A podvědomí, někdo by ho nazval řadou instinktů, jiný řadou vnuknutí a vzpomínek, podvědomí sehrává v našich životních postřezích a projevech ohromující úlohu.
Myslím si, že obecně lidskou tvář kultur začneme vnímat v okamžiku, kdy kulturám přisoudíme jedinečný svéráz. Vezměme pohádky nebo i obrazy z celého světa a třeba nás to i překvapí, jak jsme si podobní. Nakonec jsme jeden druh, ale v mnoha varietách. Umíme si být i rozdílní na způsob jednoty v mnohosti. Proto si také myslím, že úspěšný, neboli mírumilovný rozhovor kultur se má dít mimo globalizaci. Globalizace je vlastně také násilí.Ona nás všechny zaměstná v jednom podniku, všem nám nastaví shodné životní podmínky, a komu nevyhovují, ten ztrácí nárok na slyšení. Technické globalizující civilizace spravují pracovní a spotřební tábor Svět, zatímco duchaplný bohabojný rozhovor mezi kulturami snižuje míru nebezpečí.
