Letní léta u vody

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

    "Pardie kopyto!," lekla se chytrá kmotra liška a úprkem pelášila k lesu, kde měla své skrýše. Skrýš, kam dával řezník kýtu, a strom, odkud se telefonovalo. Byl to také můj les: Skrýš, která vás modrou štolou dovede po proudu svatojanské stružky do podzemí skřítků a jeskyní, skrýš, která chvílemi slouží jako automobil, chvílemi jako zoologická zahrada. Za pokosy mléčně vonící trávy je červená střecha našeho domu, pod střechou na prahu sedí děda a s dědou se dal do řeči večer. Je po večerníčku. Babička se dnes tváří vážně jako vychládající kamna. Má bolesti. Nevím, co jsou to bolesti. Nasedám na dvorku do železných necek a plavím se po zelené trávě. Za naší loukou je statkové pole. Je tak rozlehlé, že by za ním klidně mohli odvádět mládence na vojnu s Turky a děda povídal, že v mezi je díra do pekla, u které pijí čerti pivo. Kvůli pivu jsem tu díru hledal, ale polekala mě černá myš a pak už se na hledání zapomnělo, jelikož bylo na čase se chystat do Jugoslávie. Ve čtyři ráno odjezd. Ve čtyři ráno se cesty a silnice podobají peří černých slepic. A nebude se babičce stýskat? Však jsme za čtrnáct dní doma. Za dva týdny se mi od moříčka nechtělo. „Já bez moře nemohu žít!“, zvolal jsem při odchodu z nudistické pláže, která se jmenovala ef-ká-ká. Tehdy začala má léta u vody a za rok znovu. Zbývalo podržet si v zubech vysvědčení, abych se u čilimníku mohl v klidu vyčůrat, úprkem pelášit domů a volat: „Mami, mami, mám jen tři dvojky, pojedu do Bulharska!“ A v šestnácti letech s rodiči zatím naposled. Přišla revoluce, nebyly peníze, a když byly, neměli rodiče čas. Ostatně, s podnikáním jsem jim po čase pomáhal i já. Nezbývalo, než aby se mým mořem stalo jezero, zatopený pískovcový lom. K jezeru jsem chodíval s maminkou, s chůvou babičkou Kamilou, s tatínkem a s představou, že na ostrůvku sídlí vzácné paní, starší víly, znalkyně devatera věd. O svatojanské noci je navštěvuje královna matka, devítisetletá žena zakletá do stébla, jejíž proměna v bytost v černém se odehraje o půlnoci. Tehdy se chrám z pískovcových skal změní v okouzlené místo lesních žen, jezinek a skřítků daleko z dosahu lidského vlivu. Svět vyšších nadpřirozených bytostí a sil stále pociťuji jako ten, který je mi přátelsky nakloněný.

    Poledne zvoní i pod smeknutou čepicí. Zmije, změněné v uhrančivé paže, by vás mohly utancovat. Musíte být ostražití. Všímat si, zdali ty paže voní po zmijovci a jsou-li chladné, věčně zebavé. Vás neutancují. Nad vámi drží ochrannou dlaň stařeček domovníček, včelí dědeček. Chodí polem a z jeho síly vyrůstá chléb. Z chlévů vyhání hejna much a vám z hlavy černé myšlenky. Poprosil jsem svou milou, abychom měli svatbu v létě a v pravé poledne. Na zámku budeme pod ochranou paní spisovatelky Boženy Němcové a zdejší mlynář má sílu od vody. Voda je živel běhutý i klidný. Člověk jí odevzdává úpal a přijme chladivou vláhu. Člověk je vodě dlužen. Nad vodou kmitají závoje vážek a tvrdí chrousti slaví na obou březích svatební den. U vody přijaly slast tisíce rostlin. Jsme modrá planeta, kapička vody široko daleko jediná a máme z toho stesk. Koho jsme si tím zavázali, že dáváme vesmíru pít? Jedině Bůh si nás tím zavázal na netušené časy. Je jistě vylhané tesknit nad tím, že jako jediní nabízíme v ohromných prostorách možnosti života. Života je tam všude přehršel, zatím ale jeho projevy neumíme vnímat. A nejen to, my leckdy nevnímáme životní potřeby svých blízkých na zemi.

    V lukách pod Ozvěnou, teď jsou to opět naše louky, je ode dávna Mořské oko, tajemné jezírko tvaru kapky, jehož ostrohy obrůstá krvavec toten. Ač vypadá nanejvýš metr hluboké, v zimě Mořské oko nezamrzá. Prý pohřbilo nesčetně neopatrných a snad i kupce s párem volů. Staří vypravují, že je spojeno s mořem a jiní říkají, že je oko s teplými prameny radioaktivní. Zřídla probublávají sypkým hliněným dnem, měsíční krajinou bez života pohrouženou do mrtvé vody. Kdysi jsem v rozloze oka uviděl hořet světýlka. Poděsilo mě jejich svatodušně památeční plápolání a vím, že mi tehdy děda pověděl příběh: "Hordy nepřátel vyhnaly stepní lid do lesů. Do lesů tak hustých a neprostupných, že se v nich nezdržovala žádná zvěř. Lidé bloudili a hladověli, strachem šílení silní napadali své slabší bratry a obírali je o poslední zásoby potravin. Vůdce, kteří nevěděli kudy kam, přestaly mít rozhádané zástupy v úctě a nijak nepomáhalo, že se každý den snažil vést lidi někdo jiný, někdo, komu se ještě jakž takž věřilo. Les se nerozestupoval, jeho obruče nepovolily. Den ode dne řidl zástup bojůvkami a zabíjením. Nakonec lidé zabloudili do suchého lesa s trny a bez kapky vody. Tehdy bylo nejhůře. Tehdy se o slovo přihlásil chlapec sotva třináctiletý, Danylko se jmenoval, že prý lidem ukáže cestu. Tito na smrt znavení tonoucí se chytli stébla a nechali se Danylkem vést. Šli den, štrachali se v trní celý další den a třetího dne bezvýsledného pátrání po konci lesa se jim chlapec znelíbil tak, jako všichni předchozí hledači správného směru. Kdo prý dovolil hochovi ještě nedospělému zahrávat si s osudem lidstva? A je-li on vůdce, ať skončí jako ti předešlí, nechť je obětován mocným silám. Danylka tnulo do živého, jak ho jeho malomyslní souputníci zrazují. A pak se stalo, že si z hloubi živého chlapec vyrýpl srdce, zvedl je nad hlavu a ono krvavě rudým světlem klestilo obrovský les. Cesta teď byla na dva vozy široká, šlo se pohodlně a lze říci, že radostně. Do večera zástup dorazil do mlází a do otevřených luk. Lidé založili tábor o tisíci stanech, jali se křepčit a vzdávat úctu milosrdným silám. Na Danylka si nikdo nevzpomenul, nikdo se po něm nesháněl. Chlapec cítil, že se jeho hodinka kvapem blíží. Klesl do vřesu a kapradí, kde v míru zesnul, zatímco jeho vyňaté srdce ještě poblikávalo modrým hořením. Když místo míjela horda tančících, kopl kdosi do srdce, které lidem vrátilo cestu, a ono se rozletělo na sta oharků a ty se při dopadu do luční soumrakové vláhy rozplápolaly na věčnou památku nejvyšší oběti a na věčnou připomínku lidského nevděku." Mechorosty, vřes a hlavně krvavec toten se u Mořského oka drží již věky, vlastně kam až lidská paměť sahá. Nedaleko odtud končí náš hluboký les. Počítáme ho do své země už patnáct století, prostupujeme jím volně a učíme se jej chránit jako přítele. Se soumrakem se zjeví bludičky, šplhají po diviznách a nad jejich srdčitou korunkou neslyšně mávají křídly hejna sov.

    V pohádkách se dítě velmi zvláštním způsobem setká se světem dospělých. I v pohádkách se po čase napáchá jistý souhrn zla a špatných skutků. Jenže ode všeho nedobrého je v pohádce nakonec pomoženo. V okamžiku před zazněním zvonu, který ohlásí její konec, je princ jaksi jasnozřivě silnější než lítá saň a dobru je umožněno vejít do srdce doufajícího člověka. V pohádce se dospělý velmi zvláštním způsobem setká s životem v pravdě. Je to setkání na celý život. Uvažte, že jediný hřích pohádkových čertů spočívá v tom, že pijí pivo a mastí karty. Čertisko zde v žádném případě není ďábel v rouše spasitele, nýbrž nemotorný chlupáč k zulíbání, z jehož kožichu dovede rázná vdova vyhnat téměř všechny neplechy. Uvažte, že pravý pohádkový čert bere ve spojení s nebesy do pekla hříšné lidi a nám doufajícím tu ponechává lidi věrné a spravedlivé. Rodiče bývají, a moji rodiče jsou, zosobněnou pohádkou o lidech laskavých a moudrých. A voda teče dál. Propíjí se ke své věčné barvě, kterou je nebeská modř. Když si dva mravenečci vzájemně přidržují kapku rosy a pijí, je to jako když obrovská přehrada napájí řetězce měst. Obojí je to veskrze pozemské. Jsme modrá planeta. Našimi nejběžnějšími pocity jsou hlad a žízeň. Naše možnosti jsou mravenčí. Naše cíle se rovnají východu slunce. Naše poslání je kdovíjaké. Mořské oko se s mořem samozřejmě nikdy nespojí. Spojitosti se většinou jen naznačují, jsou cítit ve vzduchu. Stavíme si z nich vzdušné zámky a odhodlaně věříme snům. Sny dobré nás povyšují, sny zlé nás trestají. Bezesné prázdnoty se děsíme již od pradávna. Není se čeho bát. Každá voda je vroubena břehy. Kdekoli na světě se ocitáme na plavbě kolem světa a jak stárneme, stávají se z nás mořští vlci. Naše oči se postupně lépe zaostřují na dálku. Miléťané došli k názoru, že původ-ním prostředím člověka byla vodní říše. Je spočítáno, že každý z nás je z osmdesáti procent z vody. Dotýkat se vody znamená splynout se zrcadlem vesmíru. Leč pozor! Mořské stvůry existují, jen mezi námi jich je plný svět.