Lípa. Fejeton o tom, co by se s námi nemělo dít
Napsal: Mgr. Patrick Ungermann
Povídá se, že Japonci ovládají umění, jak z velkých věcí dělat malé. Říkají tomu bonsaj. Můj bývalý přítel je na zámku v Hořovicích zahradníkem. Mezi barokním a prvorepublikovým křídlem komnat až k zadní brance se železným sluncem ve mřížích šumí a kvete dílo jeho rukou, zámecký park. Naposledy mě tudy provázel navečerní kaštanovou alejí a mezi nahodilou řečí roztržitě pohvizdoval, přitom se tvářil, jak se tváří, když se chce někomu s něčím pochlubit. Pohazoval svazkem klíčů, než jsme se nazuli do galoší. Jídelnou a přijímacím salónem jsme vklouzli do stále pobořené části paláce, odkryli fošny pod lešením a obezřetně klesali do podzemí do hraběcích lázní s tajným zahradnickým pavilónem. Takového směšnohrdinství nikdo jaktěživa neviděl. Titěrné mnohaleté obtloustlé kmínky sekvojí, jedlí, palem a bříz dosahovaly neuvěřitelné výšky dvaceticentimetrového pravítka. Bonsaje. Zakrslá tenata připomínají panáčkující pacinky štěňat, které by přerostla vesnická tráva.
foto - autor
Zdá se, že největším úspěchem přítelova umu je bujarý trpaslík, co paroduje květy obsypanou lípu. Už jeho minulost stojí za řeč: Otcové pradědů vysadili stromek v roce 1848 na zadní mez hospodářství. O sto let později se pole scelilo s jinými lány a vyvrácená lípa putovala do parku. Čtyřicet let ji „ošetřovatelé“ proměňovali. Předně ořezali spoustu samorostlých větví, které by prý celému parku bránily v rozkvětu. Ostatně, takhle oklestili všechny okolo stojící dřeviny. V osmdesátém devátém roce se lípy ujal nastupující zahradník. Přes dvě desetiletí se snaží z ještě velké věci udělat malou. Jde to ztuha, lípa je prý nejodolnější materiál. „Nejdřív musíš sestříhat a spoutat kořeny, odebrat mnoho živin a vláhy. Materiál by neměl zůstávat v parku mezi ostatními. Novou společnost najde v zaprcatělých dřevinách v pavilónku a nový domov v úmyslně těsném květináči. V umělém prostředí se udržuje v naději, že roste. Růst samozřejmě nesmí, leda tak tloustnout.“
Nedalo mi, abych si nepřivoněl ke korunce. Pod víčky se mi rozkošatěla obrovitá křídla stromu se zvučícím národem pilných včel. Lípa kvete! Města, lidé a prapory prolétli oduševnělou trestí a bzukot otevíral chorály. Žadonil jsem, aby mi přítel (duchem prťavější než jeho výtvory) bonsaj prodal. Je dost drahá, ale složím se s mnoha lidmi. Je známo, že v lipách se soustřeďuje síla. Koupím a vysadím zohavený kmínek a budu léta odpovídat jeho prosbám, možná, že znova sto let, než se zmátoží. Pak ho včlením do družiny bratří v zámeckém parku v Hořovicích. Až pokvete, nikoho nenapadne, jak byl strom týraný.
