Má to smysl, J. X. Doležale. Reakce na text ve věci podpory kultury

Již před nějakým časem jsem se zařekl psát cokoliv o politice. Je to velice ošidné téma a vždy bude lid rozdělovat na dva tábory. V současné době se však v České republice konají demonstrace a podepisují petice ohledně problému, ke kterému se z pozice kulturního člověka, básníka, literárního kritika a člena Slovanského kulturního institutu, musím vyjádřit. Jedná se o problém financování živé kultury. O tomto problému jsem se veřejně nevyjadřoval, ovšem po přečtení článku J. X. Doležala na webu reflex.cz „Proč mám sakra dotovat živou kulturu?“ již mlčet nemohu. Výpady tohoto, zřejmě díky marihuaně duševně velmi nevyrovnaného člověka, jsou natolik urážlivé a zcela „mimo mísu“, že reagovat zkrátka musím.

Na začátku textu je důležité říci, že jsem jedním z těch, kdo připojili podpis pod petici za zachování živé kultury. Rozpočtový balíček ministerstva kultury počítal totiž s polovinou podpory živé kultury, než jak tomu bylo v letech minulých. A že ta podpora je i tak rok od roku krušnější a krušnější. Toto jejich plánované opatření by znamenalo likvidaci odborných kulturních časopisů, různých festivalů, literárních čtení, sdružení a tak dále. Velice zjednodušeně řečeno, bychom mohli říci, že se jedná o „likvidaci inteligence“. To už tady také jednou bylo. Tenkrát to byl přímý úmysl komunistické strany, tentokrát za vše mohou finance. Kapitalismus je tvrdý ořech. Podle dnešního rozdělení, a podle rétoriky našich politických špiček a spousty dalších lidí, kteří jejich názor ihned vzali za svůj, co si na sebe není schopno vydělat, může zaniknout. Neúprosná ruka kapitalistického trhu. Mozek se mění v bankomat.

Článkům dlouholetého redaktora časopisu Reflex se snažím již léta poměrně úspěšně vyhýbat. Z několika stran se však tento text ke mně přesto dostal. Doležal se snaží čtenáře utlouct zběsilou argumentací, v které se však sám zjevně nevyzná. Populární (!) pisálek shrnul požadavky „kulturní fronty“ na grantovou podporu pro tzv. živé umění „z peněz daňových poplatníků“ jako „naprosto nehorázné“ a „drzé“. Dále pak v textu pokračuje ve výčtu argumentů, proč tomu tak je.

Ti, co o tuto grantovou podporu Ministerstvo kultury žádají, jsou podle něho „pseudointelektuální levicoví snobové“, kteří trpí „komplexem nadřazenosti“. Dle mého rozumového základu, nemůžu souhlasit a říkám, že granty jsou potřeba. Bez nich to zkrátka v současné době nelze. V České republice neexistuje žádný jiný prostředek, který by granty nahradil. Mecenáši kultury takřka neexistují, a tudíž by měl vždy pomoci stát. Jelikož se však tak nehodím Doležalovi do krabičky „toho dobrého“ stal jsem se proti své vůli levičákem, který se povyšuje.

Oni „levičáci“ a „pseudointelektuálové“ (k nimž se po vyjádření J. X. Doležala musím tedy také počítat) dle něho rozdělují kulturu na „‚komerční – populární, prázdnou a mrtvou (rozuměj to, co si na sebe vydělá) a kulturu ‚živou‘, noblesní, žádoucí intelektuální jev, která se sice neuživí (rozuměj nikoho nezajímá), ale kterou jsou povinni dotovat ti úspěšní.“ Dále je ve svém textu ochoten zajít natolik daleko, že kompletní grantovou politiku odmítá, jako nepotřebný jev pro společnost. Normální tvůrce/umělec je totiž schopný přijít k penězům poctivou prací. Zde vyvstává jednoznačná otázka, zda opravdu myslí vážně tvrzení, že umění není poctivou prací. Umělce tak hází do jednoho koše společně s různými výtržníky, zloději, bankovními lupiči a tak dále. Doležal dále tvrdí, že když se chce umělec věnovat něčemu, co je ztrátové má tak činit ve svém volném čase, formou „koníčku“.

Vůbec nejhorší jsou podle něho „literární periodika“. Neváhá sám sebe označit za člověka znalého situace, protože sám pracuje v „životaschopném, intelektuálním a vydělávajícím časopise“, a když jde na záchod, potkává „tři významné spisovatele a pět významných výtvarníků“ - včetně sebe sama v zrcadle. Na rozdíl od „levicové kulturní fronty“ tito lidé nežádají, aby „neživotaschopné umění, které nikoho nezajímá,“ platil stát „na úkor důchodců, dětí z ghett a invalidů“. V této části se viditelně Doležal přiblížil více k nám, levičákům, když se také začal povyšovat. Což o několik řádků předtím kritizoval. Následně sám sebe označí za „umělce pracujícího v intelektuálním časopise“ a i přesto je schopen vydělávat peníze.  

Ve svém nekompromisním textu, který zacílil na morálku všech, co žádají na živé umění jakoukoliv státní podporu, však prokazuje neznalost celé problematiky. Už samotná definice pojmu „živé umění“ mu nic neříká. Neví, co se pod tím všechno skrývá.  Nepovažuje za důležité podívat se, komu a jak mají být ty „milióny“ korun rozdělovány, neví, že většina z grantů nejde na honoráře pro umělce. Nemá zřejmě ponětí, jak a proč je dotováno vydávání určitých knih, ale i třeba jejich překlady, a také provoz nekomerčních profesionálních divadel, galerií, taneční a hudební projekty, odborná ediční, teoretická a další práce atd. atp., zkrátka vše, co pod pojem „živé umění“ spadá.

Pane Doležale, Váš text považuji za zbytečný, protože morální apel nefunguje, když jste se sám neobtěžoval seznámit ani se základními informacemi o problému. To že Vy konkrétně k životu nepotřebujete „vysoké umění“, protože jste spokojený s tím, co děláte, co čtete a na co se díváte, je samozřejmě v pořádku. Ale skutečností je také to, že jsou mezi námi i ti, kterým to jedno naopak není, a doslova vyžadují právě něco jiného, než je obklopuje.

Kde však spatřuji největší problém textu? Ve Vašem obrovském sebevědomí, které doslova šplíchá z každé věty a díky kterému si nejste schopen připustit, že existuje tvorba a profesionální (poctivá!) práce, přesahujíc Vás, a která je potřebná.

Abych v tomto článku nespílal jenom na jednotlivce, i když hlavně díky tomu vznikl, je důležité také sdělení, že celkový obraz o situaci nijak nevylepšují ani naše nejznámější, nejčtenější a nejsledovanější média.

V Čechách se nenaplňuje smysluplná koncepce podpory nekomerční kultury. Jako příklad za mnohé může sloužit řada nakladatelství a kulturních časopisů, které se už řadu let pohybují na samotné hraně existence, s trvalou hrozbou, že ze dne na den skončí, protože těm, kdo je drží při životě, nedojdou jen prostředky, ale také síly. Něco takového by za normálních okolností v civilizovaném evropském státě na počátku třetího tisíciletí nemělo vést jen k občasným poznámkám, ale k setrvalému mediálnímu zájmu, a to nikoli pouze těch, kdo píší o kultuře, ale i politických komentátorů – protože je to otázka kulturní politiky státu, ve kterém žijeme.

J. X. Doležal na konci svého nesmlouvavého článku sahá po revolveru. V diskuzi pod článkem si můžete přečíst názory, že i ten revolver je málo. Z tohoto příkladu lze jasně odvodit pro jakou skupiny lidí, jsou jeho články určeny.

Jménem nás, „socialistických vyžírků“ se tímto s panem Doležalem loučím. Jsem rád, že jsem si tento text mohl přečíst. Opět mě totiž přesvědčil o tom, že článkům tohoto autora se mám vyhýbat velkým obloukem.

P.S.: J. X. Doležale, raději už vážně tolik nehulte. Ministr zdravotnictví přece varuje, že to zabíjí mozkové buňky.                                          

Jan Hübsch, místopředseda Slovanského kulturního institutu

(s přispěním Adama Drdy)