Monokultura je neřád

Patrick Ungermann hovoří s Alešem Fojtíkem

Jakmile jsem slíbil, že neuvedu název městečka ani místní cukrárny, která je mimochodem velmi útulná, směl jsem se v ní sejít s někým, koho znám zatím jen ze statí a fejetonů. Vedl jsem milý a nad míru poučný rozhovor s vrstevníkem a bývalým kolegou, protože Aleš Fojtík donedávna vyučoval středoškoláky přírodopisu a němčině. Nicméně před rokem podal ze dne na den výpověď.

Tvrdí se, že není moudré bouchnout dveřmi a nemít jiné předem otevřené. Vy jste, Aleši, přesto dveřmi svého působiště halasně třískl a vykročil do prázdna, tedy směrem k pracovnímu úřadu. Co tomu předcházelo?

Původně jsem dítě vesnice, městečko to tu začalo být až nedávno. Les je pár kroků od návsi, totiž od náměstí (abych pány radní neurazil), a do kašny nám teče voda z potoka s lekníny. Zkoumat přírodu jsem začal ze zábavy v deseti, jedenácti letech ze staré maminčiny učebnice zoologie. Doporučovala-li kniha, abychom si opatřili ploštěnku mléčnou a její hlavou vedli podélný třímilimetrový řez, udělal jsem to. Samozřejmě jsem v souladu s učebnicí prožil dobrodružství schopnosti naprosté regenerace ploštěnců a podle návodu z padesátých let jsem vyrobil dvouhlavou průsvitnou obludu. Tehdy jsem byl v zápalu badatelství dalek toho, abych se zabýval otázkou: Co asi při mém pokusu prožila zmíněná ploštěnka mléčná, jak dlouho asi zápasila o život ve své nynější neforemné podobě. Na rozdíl od nechvalně proslulého doktora Mengeleho a leckterých soudobých genetických inženýrů mi po čase naštěstí došlo (vlastně jsem jaksi vycítil), že zasahovat do přírody z nenasytnosti a z vrtochů se hrubě nevyplácí. Stal jsem se učitelem přírodopisu.

Jenže se dostavily potíže. Máte, Aleši, své přesvědčení, které se ovšem nenosí, a jste si vědom své páteře, která se nerada kroutí:

Dvojité esovité prohnutí páteře je přirozená norma zdravých zad, ale, jak říkáte, co je nad to, je nemocné! Dříve byli rodiče a žáci před učiteli takhle malincí a bylo to zlé. Dnes jsme my, učitelé, takhle malincí před rodiči a jejich výlupky a je to znovu zlé. Já tomu říkám odezdikezdismus. Přijdete do hodiny a žák Mařátko pro vás přestal existovat, jelikož mu pan ředitel povolil dovolenou s rodiči. Žák Mařátko se vám na rekreaci v Alpách zmrzačí, ve špitále ho sešroubovávají dva měsíce, měsíc má naordinovanou rehabilitaci, měsíc máte vy naordinováno nechat ho v klidu a on už vám z latentního stavu nevybředne, zkrátka zakrní a zblbne dočista, ale pětky se mu dát nesmí, aby se škola neomočila v ostudě, ovšem na rekreaci jet může, aby se škola líbila a měla dostatečný přísun žactva i do budoucna a z toho plynoucí dostatečné státní dotace na platy učitelů. Takže, živi z něčeho být musíme a čím méně bude národ rodit, tím více hlupáků získá červené diplomy, jelikož nabídka škol již dokonale přesáhla poptávku po školách a kdo by si vyhodil slepici, která mu nese zlatá vejce. Jednou u maturit jsem musel jít pod cenu známky, aby mnou navrhovaná čtyřka z němčiny povýšila na pracovní trojku. „To ale zkazíte Archibaldové vyznamenání, kolego!“ Že je Archibaldová dutá jako štoudev a návdavkem i patřičně oprsklá (tyto dvě vlastnosti se ostatně rády snoubí), nikomu nevadilo. Výsledná chvalitebná z němčiny byla mou poslední prohrou ve školství. Následovala má okamžitá výpověď.

Zachránil jste si, Aleši, čest, bohužel ne naše kdysi výtečné a ještě donedávna velmi dobré školství. Stál jste na ulici, co dál?

Hlavně jsem nestál na ulici velkoměsta, tam by to bylo věru zlé. Vrátil jsem se domů, řekněme, že k mamince. Víte, to je maminčina cukrárna a já jsem zaměstnanec rodinného podniku.

Je to, Aleši, existence?

Je to, bývalý kolego, obživa. Existence je něco docela jiného. Zaměstnání nás živí, ale kdo má povolání, vědomí, že je k něčemu povolán, má i jistou existenci, existuje na nějaký způsob.

Lidé si o Alešovi občas povídají: „Jeho starosti bych chtěl mít.“ Nebo: „Je to idealista, ekolog.“ Ti starší mi tvrdí, že jste, Aleši, vlastenec, což já vím už šest let. Jaká je, bývalý kolego, vaše existence?

Dříve, když se ještě po polích sypalo DDT, voda v potoce, a tím pádem i v kašně, umřela. Maminka plakala kvůli leknínům, já kvůli zlaté rybce, která už nikdy nikomu nesplní žádné přání. Dnes, po letech, není na pláč kdy. Máme li, ne jako jednotlivci, ale jako druh ještě nějaký čas žít, je třeba si urychleně uvědomit, jak doslova souvisí všechno se vším. Jeden příklad za ostatní: Golfoví lidé sem zavlekli obrovský neřád, anglický trávník. Je to monokultura, co vám nikdy nevykvete. Koneckonců, k čemu je golfistům dobré luční kvítí? Brzdí to míčky, překrývá to jamky, a tak dál. Od golfistů se nekvetoucí monokultura dostala do rukou snobům a odtud je už jen krůček k městskému parku. Nikde žádné luční kvítí, a proto nikde žádný hmyz, který to kvítí opyluje, a proto nikde žádní ptáčci zpěváčci, kteří se hmyzem živí, a proto nikde žádný dravec, který lapá ptáčky zpěváčky. Jedním vrzem, jedním unáhleným zabedněným zákrokem umíme vyhladit hned několik živočišných druhů. Na co sáhneme, to se nám jednou vymstí. Monokultura je mor. Pár na člověku parazitujících druhů, přeživších ve velkém, jeden jediný lidský panárod brebentící hantýrkou jednoho jediného jazyka, jedno jediné oblíbené popové mečení, televizní střílečky na jedno jediné brdo. Velmi mi to připomíná Hitlerovo: "Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce". Monokultura je mor. Má existence je spjatá s těmi, kdo se snaží mor vykouřit.

Cukrárna Alešovy maminky je provoněná kávou a sedmi čaji. Trojramenný větráček u stropu je oblepený obrázky Karlštejna, Hluboké a Hradčan. Nad naším stolem je nad popínavou květinou zavěšen obraz Karla Havlíčka Borovského s nápisem: „Kéž se mu u nás líbí.“ No, nevím, nevím, povzdechnu si.

Proč myslíte? Naopak, on by se dnes cítil jako ryba ve vodě. To, co my děláme neuměle, zdlouhavě a nárazově, by on prováděl bravurně, ve vtipné novinářské zkratce a soustavně. Každé zlodějně, každému hlupáctví a podvraťáctví by tak nepříjemně nastavil zrcadlo, že by ho za to potrefení funkcionáři znovu zavřeli do Brixenu, ale nevadí. Ještě odtamtud by do nich bodal svým sarkastickým, ale od Boha spravedlivým ostřím.

Nato se dovídám neuvěřitelný příběh o vtipném vzdoru na malém městě. Pan starosta, zřejmě již znavený předvolebním kolotočem, povolil Alešovým kamarádům, místním i odjinud, shromáždění s tajemným názvem Jaro národů. Za kuropění (každé správné jaro začíná za kuropění) se hrstka lidí shromáždila na náměstí (totiž u kašny) a nad nimi všemi zněl tenký hlásek umíráčku. To z boční Sladkovského ulice nesli čtyři „černí havrani“ na ramenou otevřenou černočernou rakev. Aleš stál na ochozu kašny s plechovým trychtýřem s trochou petroleje. Za pobrukování Pochodu padlých revolucionářů byla jedním z pohřebáků do trychtýře vsoukána vlajka Evropské unie a v trychtýři na popel spálena. Popel byl vsypán do rakve, z níž byly bokem vytahovány a ukazovány zástavy všech v Evropské unii uzamčených národů. Opuštěná rakev skončila na golfovém hřišti, zatímco se pohřební hosté za zpěvu sokolských písní odebrali do hospůdky U Koblížků.

Pálit vlajku, byť oheň je síla očistná, to je ošemetná věc, na to jsme teď náramně citliví:

Jenže my jsme žádný národ nehanobili. My jsme všem národům, kterých se to týká, dost symbolicky, a právě proto i dost otevřeně naznačili, že zdravých zad se týká pouze dvojité esovité prohnutí páteře. Co je nad to, je nemocné!

No, a co strach, taková ta naše staletími přikrmovaná vlastnost, kterou pro její přemíru rádi schováváme za pojmy rozvaha, klidná hlava a opatrnost? Strach jste, Aleši, mít musel. Uvážíme-li, že nás pod perutě Unie nastrkala vláda všemi jí k tomu dostupnými prostředky, je unijní pohřeb, byť jakkoli symbolický, dost předčasnou záležitostí, záležitostí, za kterou se musí pykat, nebo ne?

Až teď, co si to rozebíráme, mám nepříjemný pocit nekrytých zad. Není to ale strach zásadní. Nejsou to obavy o život, jaké museli mít dva lidé převlečení za brouky potápky, když v roce 1940 na protest proti výročí německé okupace protestně křižovali Václavským náměstím. Dnes je, chvála Bohu, zaručeno, že svůj opoziční názor, budu-li postupovat obezřetně, mohu projevit. I když, časy se mění takřka před očima, to je pravda. Ostatně vzor vidím v alžírských Berberech, kteří nedávno kráčeli v zemi založené na arabském národním vědomí s nápisy: Nejsme Arabové! A myslím, že ani jim se nic neblahého nestalo. Víte, má nespokojenost s našimi vládami a jejich činy je dlouhodobou záležitostí a pramení z hlubokého rozčarování, které vystřídalo mou bezmeznou důvěru v lepší příští po listopadu 89. Takže v listopadu 2005 mi už bylo po čertech jasné, že nechceme-li být dál ožebračovaní prodělečností podniků mnohých našich státních vůdců (a anglické slovo leader, jímž se tak rádi oslovují, v překladu znamená vůdce), nechceme-li být ponižovaní jejich servilní drobečkovou politikou a snad i jejich dětinskými iluzemi a chceme-li si naopak vydobýt právo spolurozhodovat o všem, co musíme z daní platit, měli bychom si znovu obléci kabáty s trikolórou a zase trochu zabydlet poloprázdné ulice.

Čili revoluce?

Povězme, nezbytná náprava věcí tvých, lide český.

Povídání bylo čím dál tím plamennější a my jsme vám omládli o oněch polistopadových dvacet šest let. Do let čtyřicátníků nás vrátila až Alešova maminka slovy, že než jí tu v cukrárně založíme prozatímní vládu, měli bychom se posilnit pár zákusky a kakaem. A také, že bychom si už konečně mohli začít tykat. „Vždyť je to ostuda, kluci jako dvojčata a vyká si to jako dva jelimani.“

Dlužno dodat, že jsem z městečka odjížděl až pozdě k večeru, ne-li na noc a s bohatou sladkou nadílkou pro celou rodinu. Libušin les, Chlum a říčka Bělá uzavíraly výhled na kraj, který je, jak pravil básník, "chloubou a nadějí všeho, co v našich rukou zůstává".