Na okraj Dobiášova vydání Rukopisů

Napsal: Ing. Jiří Urban

Je to zhruba měsíc, co se v prodeji objevilo dlouho ohlašované vydání Rukopisů z projektu České knižnice. Jde o vydání, které se od jiných v mnohém ohledu liší.
Krom Alšovy kresby na obalu není vybaveno žádnými ilustracemi. A také není zařazena žádná fotografie. Vlastní text Rukopisů je podán v převodu Kamila Bednáře a v interpretaci Václava Hanky. K Endersově čtení přihlédnuto není. Zato značný rozsah publikace zabírá komentář PhDr. Dalibora Dobiáše.

Tato glosa je vyvolána vzpomínkovými akcemi, které nedávno proběhly u příležitosti výročí narození Františka Palackého. K zevrubnějšímu komentáři Dobiášova textu snad přistoupím později.

Nás přirozeně značně zajímá, jak je v knize podáno nazírání našich velikánů Palackého a Šafaříka, k jejichž odkazu se dnešní Česká společnost rukopisná hlásí. Na straně 243 zaujme tento text:

„ Z dopisů P.J. Šafaříka z konce 50. let, krátce před učencovou smrtí, jsou patrny sílící pochyby tohoto učence, který byl pro výklad zvláštností jazyka RK formuloval dokonce jazykové zákony (totiž změnu í > jé), zvláště o EJ, resp. i RZjakož i jeho kritika paleografických znalostí F.Palackého. V přednášce Výměsky o dědičném právu v Čechách roku 1859 (vyšla posmrtně roku 1864 v Časopise Muzea Království českého) hovoří Šafařík o právní realitě RZna základě nového vědního poznání, hledaje zároveň doklady proti tomuto svému tvrzení, takto (str. 4-5):

„Panující ve knihách a na katedrách učení jest to, že v Němcích za starodávna, ovšem v první polovici středního věku (5. – 10. stol.), po otci dědili synové a dcery zároveň a že dědičné právo prvorozenectví teprve v 14. století se začalo a v 15. století na vrch vzešlo [.....]. Jestliže to nevyvratná pravda, nachází se skladatel Básně zelenohorské ve zjevném odporu s historií a nemůže do staré doby náležeti”.

F. Palacký zůstal slespoň navenek a ve společenské rovině obhájcem RKZ do své smrti roku 1876. ....

Tolik tedy Dobiáš: Šafařík pochyboval a Palacký zůstal obhájcem navenek.

Dobiáš necituje, kde Šafařík kritizuje paleografické znalosti Palackého. A pokud zde cituje, činí tak velice zvláštním způsobem. V uvedeném citátu je vynechána delší pasáž, v níž Šafařík vyslovuje naopak pochybnosti o učení, které vládlo v knihách a na katedrách, která začíná: „Z jiné strany se však zdá, že věc ta ještě dostatečně a všestranně vyšetřena není, a že jsou nezáporné sledy práva prvorozenství v oné staré době aspoňu některých větví germánského kmene. Uvedu zde toho některé příklady .....“
Šafařík pak skutečně uvádí řadu dokumentů, svědčících proti uvedenému učení v knihách a na katedrách. Je tedy Dobiášův text příkladem moderní mystifikační činnosti.

Palacký měl v mládí stran Rukopisů jisté pochybnosti a nejasnosti, ale hlubším studiem se jich zbavil. Jeho publikační činnost o tom vydává jasné svědectví. Nepatřil k lidem, kteří konají jinak než cítí a myslí. Tací se zovou auguři a v souvislosti s Rukopisy se s tím termínem operovalo už dávno. Jestliže autor objevil nějaké důkazy pro zařazení Palackého do této kategorie, neměl si je nechat pro sebe. Neobtěžoval se tím svého času také Podiven, když bez důkazu tvrdil, že Palacký Rukopisy „licoměrně hájil“. Snad autor nečerpá své vědomosti odtud.

Autor je jednatelem České společnosti rukopisné.