Národní zájmy 2.0

    Touha ztvárnit a divákům přiblížit velkolepost Starověkých impérií (říkáme civilizací) se na americké filmové scéně prosazuje v šedesátých i sedmdesátých letech pompézními velkofilmy. Přirozeně je v nich i něco z touhy otroků, podobnost s dějinami USA devatenáctého století je nabíledni a v lidech stále zní.

    První starobylé kultury zřejmě bývaly původní a s Bohem i s dalšími duchovními bytostmi vedly osobitý rozhovor. Až časem je střídalo překrytí jedněch druhými, to, čemu v Evropě říkáme helénismus a šířeji eklekticismus i epigonství. Prostě nápodoba vyvážená armádami stejně tak, jako potřebami mezinárodního obchodu zajistit klid a řád všude tam, kde hrozila vzpoura. Vzpoura hrozila často, poněvadž imperiální řád si sice zajistil držení pusy (dílem koupené, dílem vydobyté), nejevil ovšem starost o vize místních lidí, aniž by před nimi otevíral a zpracovával téma lidskosti.

    Lesk takzvaných božích synů z masa a kosti, lesk davu kněží, přileb a podivuhodně propojeného bankovnictví jistě padal na symboly troufalých „osvícených“. „Osvícených“, jejichž velkolepým a přímoúměrně povrchním výrazem byla babylonská věž – dnes hromádka kamení.

    Zdá se, že v tomto bodě jsme přímo před branami studie Petra Robejška, nezávislého analytika a poradce. Petr Robejšek se specializuje na analýzy a prognózy hospodářského a politického vývoje, poradenství pro podnikatele a politiky. Úryvek Robejškova zamyšlení, které nese název: Národní zájmy 2.0, čtenářům rádi zprostředkujeme.

Mgr. Patrick Ungermann

Národní zájmy 2.0

Autor: Petr Robejšek

    Národní zájmy byly donedávna považovány za přežitek minulosti. Politici a analytici znali pouze strategická partnerství, hospodářskou spolupráci a závaznost smluv. Anexe Krymu však ukončila éru zahraničněpolitické naivity a volby do Evropského parlamentu přinesly v nejdůležitějších evropských zemích úspěch stranám, které upřednostňují národní perspektivu. Národní zájmy se vrací na scénu.

Kyvadlo dějin

    Národní zájmy ztělesňují skutečnost, že se každý národ vždy nachází někde mezi rozkvětem a zánikem. Proto také existují „jen“ dva národní zájmy, bezpečnost a blahobyt. Jelikož se ale státy liší polohou, velikostí, nerostným bohatstvím a hospodářskou vyspělostí tak se musí o svou bezpečnost a blahobyt starat rozdílnými způsoby. Národy jdou za svými zájmy, někdy proti sobě, někdy společně, někdy jen vedle sebe, ale vždy vlastní cestou.
    To, že se každý národ nachází někde mezi rozkvětem a zánikem vědí dnes Ukrajinci nejlépe ze všech Evropanů. Podobné je to i v Pobaltí, v Polsku ale i v Rusku. A také v západní Evropě hrají národní zájmy určující roli. Za neochotou Německa potrestat Rusko kvůli anexi Krymu vězí zájem o udržení vlastního blahobytu a bezpečnosti. O totéž jde i Řekům a Španělům, když na EU žádají finanční podporu, ale i Francouzům a Britům, když se staví proti přistěhovalcům a poručníkování zvenčí.
    V Evropě dosud vládlo přesvědčení, že chceme-li všichni blahobyt a mír tak je dobré se sjednotit v multikulturální společnosti a nadnárodním spolku, které přinesou mír a zapojit se do globalizovaného hospodářství, kde dělba práce zajistí všeobecný blahobyt. Ale místo slibovaného svátku pestrosti a harmonické spolupráce přišlo probuzení do nevlídného rána. Globalizace se vyplácí jen pro konkurenceschopné, nadnárodní spolek chce ovládat vlády a multikulturální společnost je v krizi, protože teprve více přizpůsobivosti příchozích posílí toleranci domácích. A globální dělba práce? Ta přesouvá pracovní místa tam, kde jsou levnější.
    Kde byla chyba? V představě, že základ shody a spolupráce je skutečnost, že všichni chceme totéž. Ano, chceme blahobyt a bezpečnost, ale toho po čem všichni toužíme není pro všechny dost. To znamená, že mnohdy bereme jiným, abychom získali sami. A v posledních letech přibývá i v Evropě zemí, ve kterých již není kde brát. Není proto divu, že mnohde národní zájmy působí v jejich prapůvodním významu. Hledání výhody pro vlastní kmen.

Jak se ti vede?

    Diagnóza toho, zdali je země blíže rozkvětu nebo rozpadu se skládá se statisíců a milionů odpovědí na prostou otázku: „Jak se ti vede?“ Národní zájmy jsou shrnutím nadějí a obav právě žijících generací. Úlohou vlád je této diagnóze stavu jejich společnosti naslouchat, porozumět a „přetlumočit“ ji co nejpřesněji do politických rozhodnutí. Vycházejíce z dneška směřují tato rozhodnutí do budoucnosti a každá generace tak má výsadu a odpovědnost spolutvářet historii národa.
    Nové je, že evropské národy do tohoto rozhodování chtějí více mluvit. A když se zavedené politické strany zdráhají vzít jejich hlas na vědomí tak musí přihlížet, jak moc získávají jiní. Ne náhodou uspěly ve volbách do Evropského parlamentu strany upřednostňující národní perspektivu. Amatérský pokus politických a mediálních elit odradit voliče negativní nálepkou „pravicoví populisté“ působil zřejmě spíše jako doporučení.
    Pouze někteří voliči protestních stran umí všechny své důvody vyjmenovat, ale většina kritizuje celoevropskou hospodářskou politiku; desetiletí zanedbávanou konkurenceneschopnost evropského Jihu, chybnou reakci na bankovní krizi a záchranu eura za každou cenu.
    Ale to není všechno. Rostoucí podpora národně zaměřené politiky je také protest proti rozmělňování společenského pořádku. Mnozí lidé se cítí v libovolnosti moderního světa stísněně; neví si rady s tolerantností k čemukoliv a se ztrátou kontur vlastní identity. Nezaměnitelnost řeči, historie, zvyků a geografie je tudíž o to cennější.
    Národ dává možnost se nepochybně ztotožnit. V osudových okamžicích a to není jen hokejové utkání Česko - Švédsko, ale i válečný konflikt u sousedů a hospodářská krize, ožívá pocit národní sounáležitosti, zakořeněný v prastarém pocitu soudržnosti s vlastním kmenem. Také proto je hlavním nedostatkem evropské integrace skutečnost, že nedala Evropanům šanci ke ztotožnění. Evropská integrace probíhá přes půl stoIetí a přesto chybí byť i náznak evropského vlastenectví.
    Nedivme se proto, že ztotožnění se s vlastním národem někdy nevoní po růžích. Přesto je to reálný jev, který lze vykázat z literární kavárny, ale nikoliv ze života společnosti. Elity se jak známo často vznášejí nad vodami všednodennosti, ale „obyčejní“ lidé jsou podstatně praktičtější. Proto chtějí na svých vládách politicky nekorektní samozřejmost. Omezit přistěhovalectví na hospodářsky prospěšné a kulturně slučitelné. A k úloze elit patří porozumět i téhle nepohodlné časti odpovědi na otázku „Jak se ti vede?“ …

Více na blogu Petra Robejška