Naše dnešní schizma a odkaz Mistra Jana Husa

Autor: Tomáš Koloc

    Vypadá to, že mezi Čechy v těchto dnech zuří stejné napětí, jaké bylo ve vzduchu naposledy před šesti sty lety po smrti Jana Husa. Sám jsem před prvními přímými prezidentskými volbami přišel o několik celoživotních přátel jen proto, že jsem nepokládal variantu Miloš Zeman za větší národní pohromu, nežli variantu Karel Schwarzenberg – a když jsem se loni při červenokaretnických bouřích v jedné pražské kavárně vyjádřil, že s touto aktivitou sice vřele souhlasím, ale že s bouřemi proti tunelářským a kolaborantským prezidentům mají nejméně patnáctileté zpoždění, dostal jsem hned na místě červené karty od dvou zazobaných pražských redakcí.     

    Rusko-ukrajinský (potažmo americko-ruský) konflikt v tomto pnutí zafungoval jako dobře vyrobený kvásek. Tak, jak by před pětatřiceti lety, za dob zahnívající vlády Josipa Broze-Tita a Leonida Iljiče Brežněva, nikdo nepředpokládal, že Srb a Chorvat nebo Rus a Ukrajinec po sobě někdy vystřelí (už proto, že oběma vládcům kolovala v žilách obojí krev), v době nadšení ze Sametové revoluce by asi nikdo nehádal, že za čtvrt století budou příslušníci proamerického establishmentu dávat dohromady seznamy „proruských aktivistů a zaprodanců Kremlu“ – a v obou skupinách budou zastoupeni jak bývalí chartisté, tak bývalí normalizátoři.   

    Jedním z prvních, kteří ve věci seznamů přispěli se svou troškou do mlýna, byl webový analytik Josef Šlerka, který na sociální síti Facebook zcela veřejně vyvěsil hned několik analýz provázanosti tak zvaných „proruských webových stránek“, jejichž přídomek později korektně upravil, za což ho v Britských listech poměrně ostře zkritizoval Jan Čulík. Neskromně se domnívám, že podíl na tom, že Josef Šlerka (alespoň na chvíli…) změnil titul svých analýz na „antisystémové“, měl možná i jeho předchozí dialog se mnou. Myslím, že v tuto chvíli víc než Jan Čulík pochopil, že mezi táborem „proruským“ a „proamerickým“ je tu ještě jedna (nemalá) skupina, a to jsou lidé, kteří poukazují na to, že obě strany jsou jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, a že Vladimir Putin je pro ně jen křivé zrcadlo, odrážející svými zločiny zločiny Západu (a nyní je tomu i naopak - a generátor války se nám roztáčí). Tento nestranný aktivistický postoj, navazující na okřídlené recesistické heslo 60. let 20. století: „Dobře bude, až bude poslední wallstreetský intrikán viset na střevech posledního kremelského byrokrata“, je ale taktikům typu Jana Čulíka nebo Karla Dolejšího naprosto neviditelný. Jejich „fotbalově-fanouškovsko-konstruktivní“ myšlení prostě vylučuje (či vytěsňuje?), že by takový nestranný postoj mohl vůbec existovat. A tak je pro ně každý, kdo nestojí na stráži s puškou či perem explicitně namířeným proti Moskvě (přičemž charakter této explicitnosti stanovují jmenovaní „soudci“ sami), „proruským elementem“, jejž bez vyslechnutí protiargumentů usvědčují z neznalosti ruského prostředí či sympatií k tamnímu režimu, o němž dnes snad už každé české malé dítě (snad s výjimkou českého mediálního mainstreamu) ví, že jde o režim nejméně stejně asociální, jako je ten, který panuje ve Spojených státech amerických. 

    Rusko-ukrajinská krize se pro Čulíka, Dolejšího a řadu dalších stala týmž činitelem, jakým byla pro Havla krize jugoslávská; z lidí, kteří se do té doby profilovali jako nestranní obránci základních hodnot lidství, učinila jasné zastánce jedné strany oboustranně zločinného konfliktu.

    Nedávno mi můj přítel-učitel vyprávěl, jak se studenty v předmětu Dějiny umění narazil na téma schizmatu a reformace, a jakou mu to dalo práci, než studentům svým líčením přiblížil ducha tehdejší doby. Myslím, že pokud by se jeho studenti zajímali o současnou politickou situaci v České republice, vysvětlil bych jim dobu schizmatu velmi rychle na základě historických analogií. Tehdejším římským a avignonským papežům, kteří z obou stolců uplatňovali nárok na naše zemské církevní statky, včetně lidských duší, jsou dnes podobny velmoci se zkratkami USA a ČLR, které mají v Praze ambasády, jejichž představitelé chodí na Hrad tu za naším prezidentem, tu za ministrem zahraničí, aby jim důrazně připomněli, že česká svrchovanost měla vždy svou hranici, jíž bylo místo číšníka u papežova a císařova stolu. (Třetího, pisánského papeže a jeho vel-moc nám zatím připomíná Kremlu velmi blízký ruský filosof Alexandr Dugin, který o slovanských státech Střední Evropy píše jako o „spřáteleném prostoru, který byl vždy součástí velkého Slovanského Ruska“).

    Dalších podobností, jako že kněží se tehdy (místo Synem božím požadované chudoby a kontemplace) zhusta zabývali prodejem odpustků a provozováním nevěstinců, že král se namísto aristotelských mudrců obklopoval velkospekulanty s majetkem, a že příznivci ideologie kořistného masového vraždění zastřešovali své zločiny quasi náboženskými idejemi a své soldatesky institucionalizovali jako náboženské řády, by si už studenti možná všimli sami. Stejně jako okolnosti, že zatímco tehdejší Evropa se zmítala v krizi z naprosto zdeformovaně až převráceně aplikovaných idejí evangelia, iberskou a balkánskou cestou do ní zatím proudila tehdy mladá, ani ne osm set let stará kultura islámská, která byla tehdy kupodivu mnohem liberálnější než kultura křesťanská a jejíž vzdělanostní a technologická úroveň byla tehdy ve většině měřítek nadřazena té naší.

    Jeden pozorný historik si také všiml faktu, že islámská kultura (která, stejně jako ta naše, počíná svůj letopočet v okamžiku vzniku svého náboženství) se právě nachází v roce 1393, což byl v případě našeho letopočtu sám předvečer reformace. Je možné, že islám (který se v 19. století po nálezu ložisek ropy zradikalizoval následkem stálého drancování svých zemí ze strany Západu), v těchto dnech čeká na svého Mistra Jana Husa, který by se znovu začetl do své Svaté knihy a nezávisle na okolních světských tlacích by v ní začal znovu hledat zřídlo pravdy, kterou, spíše než kázat, je dnes nutno žít. Je možné i to, že takový islámský duchovní už žije. Možná v některé ze zemí, v nichž naší civilizací přiznaně zpravodajsky podporované „Arabské jaro“ způsobilo naprostý kolaps civilizace, možná v některé evropské zemi, možná je to příbuzný muslimského prodavače v pařížském obchodě, který svým tělem chránil židovského kolegu při útoku fundamentalistů vlastní víry, nebo je to příbuzný zastřeleného muslimského policisty, který stíhal své „souvěrce“, když provedli útok na redakci týdeníku Charlie Hebdo.

    Pro nás by ale mělo být podstatné, že v onom našem novém schizmatu potřebujeme Husa především my sami, Středoevropané, Češi. A že by po těch šesti stech perných letech zkušeností ani nemusel být znovu upálen pro naši dostatečnou pozornost věnovanou jeho myšlenkám duchovní i politické nezávislosti na vnější moci. A že bychom ony myšlenky dokonce tentokrát mohli pochopit i líp, nežli to (jistě nejlépe jak uměli) učinili Jan Žižka a Prokop Holý. 

    Pro případ, že se žádný nový Hus nenarodí, by nám po všech stránkách mohl stačit i ten starý, jehož spisy se přece (při troše inteligence a překladu tehdejších reálií do dnešních) dosud dají vzít do ruky a číst. Však proto, aby nám to od ruky šlo líp, začal Mistr Jan Hus jako první učenec psát po našem a upravil nám pravopis…

S laskavým svolením autora, převzato z týdeníku www.kulturni-noviny.cz