Neklidná omladina
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
V zimě před 122 lety probíhal v Praze před zemským soudem jeden z největších politických soudních procesů novější doby, proces s takzvanou Omladinou.
Po válce v roce 1866 citelně klesla životní úroveň. Celá šedesátá léta se nesla ve víru svobodnějšího ovzduší. Střádalo se na kapličku národa – na Národní divadlo v Praze, po roce 1870 začalo knižně vycházet Havlíčkovo dílo, úspěch slavila krásná čeština v prózách Boženy Němcové, Nerudovy vytříbené fejetony nás učily čtveračivě se smát i se chytnout za nos. Česká společnost duševně vyzrála k tomu, aby u sebe doma převzala moc. Jenže se nic takového nekonalo. Iluzi rychlého podnikatelského úspěchu a výrazného autonomismu poopravila léta sedmdesátá, normalizační roky. Žádný federalistický austroslavismus, žádné ekonomické vyvázání ze závislosti na Vídni. Poslední etapa národního obrození (probuzení) se neuvěřitelně zpomalila. A s chudobou dělnické třídy a drobnějšího rolnictva také nešlo hnout. Sedláci se vystěhovávají z vlasti. Proudí na ukrajinskou Volyň, do rumunského Banátu, do Kanady a do Spojených států amerických. Snad ještě ve větším počtu opouštějí výrobci chleba Slovensko. Dělníky vhání bída a šikanózní vykořisťování na demonstrace nejdřív ve Vídni, pak i v Praze (na památný Žižkaperk). Solí v očích vlády se stává nedávno se ustanovivší Sociální demokracie. V roce 1874 se zástupci českých dělnických spolků zúčastnili zakládání celorakouské Sociálně demokratické strany. Čtyři roky nato vzniká samostatná Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Mladí lidé v Čechách zakládají takzvané party, studentské a dělnické dorostenecké debatní kroužky se sympatiemi ke straně Mladočechů.
Pohybujeme se ve druhé polovině osmdesátých let. Mladočeši byli členové Národní strany svobodomyslné. Byli to vlastenečtí liberálové. V roce 1918 strana přechází do České státoprávní demokracie. Mladočeši a Staročeši vznikli jako dvě podskupiny Národní strany. Staročeši se spokojovali s takřečenou pasivní resistencí, tedy nejezdili do říšského sněmu ve Vídni, byť měli poslanecké mandáty. Když sedm mladých poslanců pasivní resistenci porušilo a přijelo jednat do sněmu, psal se rok 1874 a ještě téhož roku v prosinci tihle činorodí Mladočeši zakládají Národní stranu svobodomyslnou.
Být radikál, znamená snažit se uchopit věc přímo za kořeny, bez ohledu na překážky a okolnosti, které vyrůstají kolem a nějak s věcí souvisí. Radikální je mít na jazyku přesně to, co na srdci, radikální je jít k cíli nejkratší možnou cestou a nabídnout sebeobětování, třeba i v krajním smyslu slova. Mocenské struktury v defenzivě se bojí zejména radikálů, poněvadž hlavně radikálové bývají nebojácní a neúprosní (neúplatní). Chtějí měnit, ne vyjednávat.
Party, ve kterých se spojovaly síly a možnosti dělnické mládeže se studenty, představovaly pro plánovače jednoznačných zítřků komplikaci. Byly to kavárenské kroužky, nic oficiálního, nic, o čem bychom dnes hovořili jako o právnické osobě. Nedalo se to rozpustit, když to nic nebylo. Nešlo na to zaútočit. Tak, co s tím?
Ve vládních kruzích se zrodil plán úplně si vymyslet spolek, co překročil mez zákona, je proorganizovaný, mnohočetný a páchá ohavnosti druhu hanobení státních symbolů a hrubě uráží mocnáře a mocnářství. Kdo ale existenci takového sdružení a celou jeho nebezpečnou činnost odsvědčí?
Chlévská mrva je směsice tuhých výkalů, moči a podestýlky. Jako taková opouští stáj, aby zúrodnila vyčerpané pole. Do Mrvy s velkým em se dá v Čechách lidem vynadat. Proč? Poněvadž Rudolf Mrva byl nejen rukavičkář, ale i hlavní policejní svědek v případu s takzvanou Omladinou. Přitom úřady ho nevedly jako konfidenta, ani jako agenta – provokatéra. Narodil se v sedmdesátém třetím roce. „Byl mrzák na těle,“ píše se v dobovém tisku. Měl hrb a své tělesné znevýhodnění nesl těžce. Rád snil o dobrodružství, kde on je hlavním hrdinou, co spřádá plány, organizuje. S pokrokovou socialistickou mládeží se Rudolf Mrva stýkal. Snažil se vystupovat jako vlastenec, znalec umění. Když si ho policejní komisař vyhlédl pro spolupráci na kauze s nepolapitelným, protože neexistujícím mládežnickým sdružením, propadl Mrva komplexu méněcennosti a rekovné představivosti naplno. Na všechny pokrokáře, které znal, pověděl všechno, čeho si byl vědom, a i to, co mohl říct jedině on, jelikož si toho nebetyčně navymýšlel. Samotného vyvrcholení monstrprocesu se korunní svědek rukavičkář Mrva nedožil. O Štědrém dnu 1893 ho dva radikálové zavraždili.
V únoru následujícího roku si z očí do očí hledělo šedesát osm obžalovaných studentů a dělníků. Zadržení našli ubytování ve vazbě c.k. trestního soudu na Karlově náměstí v Praze. Jestli si celou Omladinu ministerští a policejní úředníci vymyslili, tak ke konci procesu už opravdu existovala. Vazba a nesvoboda mladé lidi stmelily. Politický proces se vyvinul tak bouřlivě, že jeho vyvrcholení proběhlo dokonce bez účasti obviněných.
Rozsudky vyměřily tresty odnětí svobody od několika týdnů do osmi let. Mezi odsouzenými stáli i Antonín Hajn, pozdější říšský poslanec a za První republiky člen národního shromáždění; Alois Rašín, prvorepublikový ministr financí, a Stanislav Kostka Neumann, vynikající básník a novinář, anarchistický buřič, později spoluzakladatel Komunistické strany Československa a kritik jejího gottwaldovského vedení. Jak vidno, šlo o nesourodou skupinu, ze které učinily společnost až vazební vězení a touha po demokratizaci poměrů v zemi.
Do mocenských plánů, jako do domečku z karet, odjakživa foukají mladí radikálové. Nemám na mysli chuligány z nudy. Mé naděje směřují k synům a dcerám, ke studentům, kteří se na středních školách učí být nějak principiální a ke své společnosti zodpovědní, a pak už jen reagují na nezodpovědné, bezprincipiální jednání vládních úředníků. Správná Omladina vůbec nedělá rodičům ostudu. Naopak, dobojovává za ně pokrokovou cestu k pevnějším mezilidským vztahům, jejichž pojítkem už nemusí být strach, anebo předhozená vidina společného nepřítele.
