Neznám pozitivní diskriminaci

Napsal: Patrick Ungermann

Hluboce věřím, že neexistuje institucemi nařízené kladné znevýhodňování, každé je záporné, poněvadž každé je zdrojem nespravedlivého přerozdělení majetku a moci. Nedávná minulost nabízí mnoho výmluvných příkladů diskriminační nelidskosti. Vždyť i Adolf Hitler prováděl vyhlazováním Židů, Slovanů, Cikánů a politické opozice ze svého úhlu pohledu pozitivní diskriminaci, jejímž cílem bylo vyvýšit vše, co ctil a miloval. Činil tak, aby podle něj nevhodné, negativní jednou provždy uprázdnilo životní prostor jen tomu, co považoval za vhodné, pozitivní.

S jinou pozitivní diskriminací přišli po únorové revoluci komunističtí vítězové: Povýšili na rychle a snadno vysokoškolsky vystudované dělnické a rolnické kádry, a naopak tak zvané buržoazní inteligenci studia a zúročení vzdělání v socialistické zemi znemožnili. Cítím, a rád bych, abychom všichni cítili, že není možné ošklivit si hitlerismus či stalinismus a zároveň se pokoušet o nějakou pozitivní diskriminaci. Každá je negativní. Na podkladě každého nespravedlivého (nezaslouženého) přerozdělení majetku a moci roste spravedlivý hněv, až nepřejícná nenávist. S předsudky lze bojovat, odhalíme-li jejich neopodstatněnost, rozkryjeme-li jejich neslučitelnost se skutečností. Jak ale čelit spravedlivému (opodstatněnému) hněvu? Citlivě a rozumně čelit nelze. Tady lze čelit jen brutalitou policejních zásahů, třeba i na pozadí války (případ hitlerismu) či revoluce (případ konce komunistického panování v Evropě).

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo program podpory sociálně znevýhodněných romských žáků. V rámci programu jim daňoví poplatníci hradí úplaty za školské služby, úplaty za školní stravování a ubytování, úhradu nákladů žáka na cestovné v prostředcích hromadné dopravy při dojíždění žáka mimo obec. Dále jim platí úhradu sešitů, školních potřeb a učebních materiálů (může to být i počítač, šicí stroj, psací stroj), platí úhradu pracovních oděvů a pomůcek potřebných k praktickému vyučování.

Romský školák v zařazení sociálně znevýhodněných může po dobu středoškolské docházky od státu pobírat tisíce až desetitisíce korun. To, že dítě nemůže za chudobu své rodiny nebo vůbec za svou rodinu, je názor, který nám umožňuje chápat, že dětem v sociální tísni máme pomáhat. Pak by ale nemělo být cílem naší pomoci jen romské dítě, nýbrž všechny chudé děti u nás, ze kterých ze všech se stanou občané České republiky.

Plaťme školy všem potřebným dětem a ty romské se do tak široké skupiny samozřejmě vejdou. Ve svého druhu multikulturním prostředí jsem se setkal s maminkou dvou dětí. První bylo, jak se dnes říká, Rom. Když otec přestal plnit manželské povinnosti, paní se rozvedla a znovu vdala. Druhé dítě byla Češka. Bratr a sestra, ale jen jeden ze sourozenců bude mít v tíživé existenční situaci rodiny nárok na státem zaplacené školy. Co si ti sourozenci pomyslí? Že, zatímco jednoho před zákonem barva pleti vyvyšuje, druhého barva pleti znevýhodnila – ponížila. A co si pomyslí maminka, která musí národnostně šovinistickou politiku vlády hradit z daní a jistě má ráda obě své děti?

Varuji před takzvanou pozitivní diskriminací, byť je docela možné, že to s ní myslí úředníci z ministerstva školství dobře: Vzdělaní Romové s perspektivou dobrého zaměstnání se pravděpodobně nebudou držet těch stereotypů, často patrných ve vyloučených, ale i vylučujících se lokalitách, které my z domorodé většinové společnosti pokládáme za společensky nepřínosné až nežádoucí.

Ti úředníci předpokládají, že dovzdělaní Romové, co se snadno uplatní na trhu práce, přestanou být chudí a rozdíl mezi jejich post-kočovnou situací a tou naší usedlou a budující hodnoty hmotné kultury se jednoduše setře. Já bych si přesto dovolil položit otázku, zda se všechny zvýhodňované děti, až dostudují, spokojí s tím, čeho dosáhly. Co když si jich hodně, při současném vývoji romské otázky směrem k nekritizovatelnosti, bude chtít čistě z pohodlnosti vykřičet, vydemonstrovat další zvýhodňování?

Kdyby se dopad pozitivní diskriminace zvrhl tímhle směrem, mohl by balvan sociální zátěže naše hospodářství rozdrtit, jelikož, aby hospodářství fungovalo, nejdřív se musí pracovat a až pak vyplácet. Maminka romského žáka mi opakovaně předkládala k proplacení jízdenky, na něž žák do školy nedojel, protože prostě toho dne chyběl. Mezi jízdenkami se vyskytovaly i ty sobotní a v sobotu u nás do škol opravdu nejezdíme. Maminka své dítě ke vzdělání nemá, spíš hořekuje, že se ještě učí a nenosí domů peníze. Na druhou stranu, a k mé pochopitelné kantorské radosti, učím i takové romské dorostence, kteří jsou přirozeně zvídaví, pilní, a tak dosahují vynikajících výsledků. Ti jistě nepochází z podnětově chudého prostředí nějaké sociální divočiny. Kolik je mezi Romy výše popsaných maminek a kolik rodičů, kteří si počínají moudře, nelze doložit. Mnoho ukazatelů míry skutečné sociokulturní adaptace Romů na poměry a potřeby českého státu není možné statisticky vyhodnotit jen proto, že se statistiky tohoto druhu vlastně nemají provádět!

Varuji před takzvanou pozitivní diskriminací. Praděda, jako legionář od Zborova, pomáhal vyhrát založení Československé republiky. Děda ji před Duklou bránil před nacismem. Tatínek se „za komunistů“ dostal za protirežimní nálady k jednotce pomocných technických praporů, já musel po roce 1989 opustit gymnázium, jelikož jsem se na Broumovsku výrazně zapojil do revolučního dění a změny holt šly v pohraničí pomaleji než v Praze. Nikdy by mě nenapadlo žádat pro své děti výhody za příkladné občanské, řekněme rovnou vlastenecké postoje předků. Také by mě ale ve snu nenapadlo, že v případě, že přijdu o zaměstnání nebo přinesu rodině minimální mzdu, by se mé děti měly mít hůř než jejich romský stejně postižený spolužák jen proto, že mé děti jsou v Čechách Čechové!

„Nemůžeme si dovolit další dítě,“ řekla mi žena, „nevíš, jak na tom budeš s prací.“ Uvědomme si, že děti přinášejí světu obecné veselí a zcela konkrétní naději. My Čechové si porodnost musíme hlídat, jestli své děti nechceme ochudit o dobré dětství, o placenou kvalitní zdravotní péči a o zaplacené vzdělání. Proč by Romové neměli nést za své děti stejný díl zodpovědnosti? Proč dělat z Romů věčné nedospělce a myslet si, že se nedokáží podívat do očí pravdě o rodinném rozpočtu? Romové nepotřebují zlo opičí lásky a rozhořčení poctivých lidí. Potřebují dobro lásky lidské a toleranci, která se nedá naporoučet, ale snadno k ní docházíme na základě toho, že si někoho pro něco vážíme. Na druhou stranu, postavíme-li v jednom státě vedle sebe několik národů, z nichž jenom jednomu zaplatíme starost o děti, kdy se ty ostatní, znevýhodněné národy postaví na odpor, budou-li chtít do budoucna na úrovni přežít?

Romové, táhněme, prosím, za jeden provaz. Jednotně přimějme vládu, aby v zemi, kam před nacismem utíkali pokrokoví němečtí umělci, nezaváděla národnostně šovinistická, v širším smyslu rasistická opatření už proto, že podobné inženýrování společnosti ruší klid a mír, šíří hrozbu pogromů a občanských válek. Jinými slovy: V občanské společnosti měřme jedním metrem a pomožme úplně všem znevýhodněným dětem najít si v naší zemi šťastné místo pod sluncem. Romové, když se ve chvíli, kdy nám stát bere mnoho sociálních peněz, společně s námi přihlásíte k občanskému pojetí státnosti, které nezná vyvýšené a ponížené národy, budeme si téhle vaší statečnosti nesmírně vážit.