Nic než vývoj
Autor: Mgr.Patrick Ungermann
Loni jsem poprvé v životě nemohl dát ve volbách hlas. Čtyřicetiletý člověk si prostě uvědomil, že hlas může pozvednout, nebo ho brousit, a potom pozvednout, ne ale dát. To bych byl najednou bezhlasý. A jako bezhlasý jsem si po volbách často připadal. Jestli samotný Bůh nežádá po lidech oběť, proč by ji měla žádat, a jakým právem, názorová či projektová skupina politiků?
Moji současníci jsou až moc zvyklí zbavovat se hlasu a nežádat protihodnotu. Stačí foto neznámého a pás slov na konto „dáme zemi do pořádku“, aby si lidé zvolili neznámé vyhlídky. A stejně bez pohnutí veřejnost snese, když hoši zpanikaří a běží k bydlům o délku dřív než spolustraníci, kteří je za předčasný běh ke skladišti výhod plísní. „Mravné“ je, rozumí se, spížovat stejným tempem. Nejbytelnější imunitu prvních mezi rovnými buduje naše netečnost. A proti ní pozvedám hlas ve tvaru krátké úvahy:
Pořád schvalujeme, že podléháme vývoji. Vývoji hmoty i ducha, a ducha především. Zastaví-li se vývoj, zanikne řeč nebo zemře národ, rozpadne se kultura, rozpráší se civilizace, vypaří se smysl geniálního tvoření. Proto je přímo humanitní povinností lidí dbát o pokrok, o neustálé proudění v rámci vývoje, starat se o mýcení překážek, které řeku nebezpečně vězní ve stojatých vodách přežívajících se stereotypů. Přitom vývoj, to není dělat za každou cenu všechno od základů nově. Vývoj je cesta, směřující přirozeným způsobem od vžitých tradic k zakládání nových tradic.
Dávno v nedohlednu překážela vývoji mocenská struktura v podobě pravěké tlupy se stejně nevybíravými způsoby, jaké jsme zvyklí vídat dnes. Byla to tlupa loupežníků, kteří si podmanili pastevce i zemědělce, ba i první řemeslníky. Byla to tlupa, která měla možnost přiučit se zvládnout rostlinnou i živočišnou výrobu. Ti lidé se mohli zdokonalit, ale oni místo toho opanovali jen několik různých tlup, jež na svých rychlých koních přepadali, dokud se ztrápené oběti neodstěhovaly za devatero hor.
Poslouchejte, co na konto hesla „ano, bude líp“ povím: Otevřená společnost, to není donucovací nástroj imperátora, a ani to neznamená otevřeně vysávat větší zbytek světa. V otevřené lidské společnosti se pouze s větším zbytkem světa učíme a smíme jen doufat, že nás to posune k vytříbenější lidskosti. Je dost možné, že před zmíněnou pravěkou tlupou rostla na zemi civilizace, o jejímž pokroku a technologiích se nám zatím ani nezdá. Jak vypadala Atlantida? Kdy a jakým způsobem narazila ona a jí podobné mocnosti na strop svého vývoje, že se ty báječné světy musely rozpadnout v prach? Třeba se všechno, otázky i odpovědi, opakuje a evoluce je taková pomalu stoupající spirála, která se občas hroutí, miliónkrát si prověřuje tytéž okolnosti, pokaždé s trochu jinými lidmi, a po špetkách do nich sype změnu. Nachytá nás vývoj po miliónté na těch samých švestkách? A když nenachytá, přisype změnu a řeka poteče dál: jeden krok dopředu - jeden krok zpátky; jeden krok dopředu - dva kroky zpátky; dva kroky dopředu - jeden krok zpátky. Bůh má dost času. A my? Umíme s časem hospodařit my?
