O moudré i nemoudré toleranci
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Žebříček hodnot se pozměňuje. Dnes dramatičtěji než ve staletích klidu. On se nám také zeštíhluje – optimalizuje, řeklo by se. To ovšem znamená, že ze staletími prověřených hodnot ve všelidské, v kulturní a v civilizační rovině tolik nevycházíme. Hodnotovou soustavu seškrtáváme nebo si ji ohýbáme podle situační a často úzkoprsé potřeby. Takzvaně nepraktické a tuze závazné články z ní vypouštíme a vzniklé mezery jsme ochotni zatmelit mlhavými pojmy. Jindy se hodnotou stane pravidlo protlačené do zákonů země úzkým okruhem lobbistů. Když vznikne nesoulad něčeho s něčím nebo někoho s někým, nevolá se už tolik po tradici nebo principech, ale po toleranci.
Nutnost jednostranně tolerovat něco zlé budí odpor a odpor vzbuzuje násilí. Foto - archiv Č.t.
Na druhou stranu sami cítíme i víme, že jenom tolerance nestačí. Tolerancí rozumíme snášenlivost. Její měrou je to, co ještě snesu, unesu, přenesu přes srdce, zkrátka strpím. Bude-li se chtít, abych hodně strpěl, mohu tím za čas hodně trpět. Trpící hrozí společnosti tím, že se jednoho dne na své útrapy naštvou, vzbouří se a budou metat blesky. Proto je daleko pevnějším stavem mysli i společnosti moudrost.
Jistě, jistá, zvolna rostoucí dávka tolerance je v životě lidí nezbytná a má co dělat s postupným zráním osobnosti, kultury, civilizace. Příkladně – dnes už čarodějnice neupalujeme. Zrání jednotlivce i kultur mohou ovšem kdykoli pozastavit nebo vychýlit krize. Nejzávažnější jsou zřejmě krize identity. U dětí přicházejí s obdobím prvního vzdoru, v pubertě, my dospělci projdeme krizí středního věku, krizí manželskou, rodinnou, krizí spojenou se ztrátou produktivity nebo prestiže, a tak podobně. Vlastně je život naditý krizemi zrovna tak, jako očekáváními a vůbec není hladký, ba je spíš kostrbatý jako pila, a tady si spolu s renesančním sochařem povíme, že „rány dávají tvar“.
Dějiny národa a státu podávají obraz té samé zubaté pily, jako životopis jednotlivce. Pro oba případy je zdrcující oslabovat v kritické situaci identitu nerozvážným seškrtáváním hodnot a vzniklé mezery látat tuze abstraktními pojmy a pravidly, která ve skutečném životě mimo pracovny úřadů neustojí na nohou. Tehdy se nejspíš dostaví krize identity.
Předejděme jí zachováním správné posloupnosti v mezilidských vztazích. Nejdřív se naučme žít vedle sebe, a až pak spolu. Opačné pořadí může končit rozchodem ve zlém i násilím. Teď není čas bořit civilizace a po bok krajního feminismu stavět ostrý výklad islámského práva šaríja a mezi tím, jako v lisu, přikazovat lidem utrpení v podobě tolerance. Jediné smysluplné nakládání se souborem zažitých hodnot je v proměnách času jej reformovat v závislosti na skutečných potřebách lidí v dané civilizaci a kultuře. Udržujme své civilizace jejich postupným vývojem a rozvojem. Pak samovolně vyzáříme moudrou snášenlivost, závislou na míře dozrávání a spokojenosti. Vyzáříme ji v podobě lásky jako jedinci i jako národy a státy, a bude lépe na zemi. Ano, láska je skutečně nejhodnotnější kvalitou života. Je to hodnota číslo jedna.
