O statečnosti
Autor: Miroslav Joukl
(Převzato z Českých listů)
Na první pohled by se mohlo zdát, že statečnost náleží předně těm, kdož svádějí zápas na nějakém bojišti či tváří v tvář nepříteli a smrtelnému ohrožení. Není náhodou, že se statečnost nejčastěji pojímala jako mužnost, ctnost zdobící muže, zvláště válečníka, rytíře, strážce a ochránce společenství, autorit či idejí. I dnes se setkáváme s pěstěním odvahy zejména u mladých chlapců a nejen otec trpí obavou, aby se jeho syn při nějaké příležitosti neukázal jako strašpytel a mámin mazlíček. Avšak statečnost provází po celé dějiny i ženy, i když je spíše pamatováno na ty z nich, které se podobaly mužům v chrabrosti a udatnosti. Pravda, vypjaté poměry, a zdaleka nejenom válečné, zavdaly k projevům statečnosti nejryzejších osobností, mužů a žen. Ale statečnost se týká všech vyzrálých lidí a dokonce i docela běžné lidské zkušenosti. Stačí, abychom byli vystaveni nějakému životnímu úskalí či zmaru, a museli vyvinout úsilí, dostačující na zvládnutí obtížné situace. Jindy nás ke statečnosti volá nutnost volby, v níž se sváří vědomí toho, co bychom měli konat, s tím, jak se takovému nároku, s ohledem na jiné okolnosti, raději vyhnout.
A není již statečností také schopnost přiznat sám sobě (jinak i nepohodlnou) pravdu nebo vyznat ji a popřípadě hájit před druhými? Statečnost rozhodně nemá nic společného se zbabělostí, malostí ducha, ale na druhé straně nelze za ni vydávat vyhledávání nebezpečí stůj co stůj, bezhlavou posedlost či bezohledné počínání. Jelikož je tato ctnost výrazem lidské svobody, nesmí být zajatcem bezmyšlenkovité poslušnosti nebo puzení jakkoli zvýznamnit vlastní veledůležitost. Třebaže může dosahovat podoby hrdinství, obětavých a sebeobětujících se činů, přesto by měla být slučitelná se skromností a pokorou. Jako morální zdatnost a ušlechtilost rozhodně tvoří součást lidského charakteru. Váže se proto k moudrosti, k vědomí o dobru a ke svědomí, k porozumění té či oné konkrétní záležitosti, jež si od člověka žádá nasazení jeho sil (citových, rozumových, duchovních nebo tělesných). Bývá spojována s pevnou vůlí, s odhodlaností uskutečnit vůli v konkrétních činech, tedy i s uměním přemáhat strach, slabost a rozličná vnitřní i vnější protivenství.
Neměli bychom ji ovšem chápat jen jako akt naléhavého okamžiku či pouhou připravenost k případnému jednání, jakkoli jsou její zmiňované stavy důležité. Domnívám se totiž, že nás stopuje celoživotně, jen její výzvy se mění v závislosti na konkrétních událostech a vztazích. Nelze se bez ní na cestě k sobě a k druhým lidem obejít. Vždyť kolikrát se v životě zardíme před vlastními chybami a selháními, které způsobujeme vlastní nestatečností. Kolikrát nás zaskočí omyly či zlá vůle jiných lidí, kterým z nedostatku statečnosti nejsme s to čelit. Nestává se přece zřídka, že musíme vystát újmy nebo bránit se příkořím, jež vznikají zásahy druhých lidí do našeho života, a naopak rozhodovat, zda se prosadí zlo páchané na druhých, a to i námi samotnými. Ba sám život se mnohdy hlásí ke slovu v podobě trýzně, aniž by jeho konkrétní lidský původce byl patrný. Což není statečné přemáhat i osudové rány, snášet žal a smysluplně ozřejmovat životní meze lidské situovanosti? A kolikrát jsme postaveni před úkol převzít na svá bedra rozličně velkou tíži života a usnadnit tak druhým lépe žít, ne-li žít vůbec?
Statečnost, ať již jako vzdor zlu nebo podpora dobra, se rozhodně staví proti lhostejnosti, nezájmu, rezignaci, krotí unáhlenou prudkost citů, nekontrolované vášně, přemáhá malověrnost a bolestínský egoismus, stejně jako násilné sebeprosazování. Životní těžkosti nás tedy spolu se statečností činí vnímavějšími, odolnějšími, cílevědomějšími a odpovědnějšími, více vytrvalými a trpělivými. Loď našeho života získává ve statečnosti nepostradatelného pomocníka, takže neztrácí svůj směr a rovnováhu, ačkoli plout se musí i s roztrhanými plachtami, v bezvětří i za bouří. (Ale cožpak loď vytažená na břeh je ještě lodí?) Ano, statečnost má na lidské pouti zmnožovat životní síly, podporovat smysl pro spravedlnost, plodit úctu k mravní velikosti, upevňovat důstojnost člověka i jeho opravdovost.
