Podumání o demokracii

Autor: Patrick Ungermann

    Jedna agrese pochází od křiklounů, druhá od držení huby.

    Má mě policie chránit jen před násilím nebo i před názorem?

    Demokracie je lidská spoluvláda. Neboli, jak praví ústava České republiky, „Lid je zdrojem veškeré státní moci.“ Demokracie nemůže být zastupitelská, dělaná v zastoupení něčím jiným. V okamžiku, kdy za sebe zvolím mordu na billboardu, přestal být lid zdrojem veškeré státní moci.

    Demokracie může k výkonu stěžejní funkce povolat i osla. Nakonec, ve starém Řecku si lidé v jednom případě skutečně čtvernožce do sněmu zvolili.

    Kdo zaručí, že ve skutečné demokracii nebudu nikomu křivě usilovat o ztrátu dobrého jména a o život? Když už jsem v sobě poznal božího synka, tak za to mohu s nezměrnou pomocí Ducha svatého ručit já. Když ještě nevím, kdo jsem a odkud kam mám namířeno, musím se narodit z lásky a do lásky, aby mi láska mohla v pravý čas položit ruku na rameno a pošeptat: Počkej, dvakrát si polkni, napočítej do desíti a až pak mluv a konej.“

    Čím více zakážeme lidem vtipkovat, o to blíž budou mít k noži.

    Nejsem zdaleka první, zdaleka ne poslední, kdo touží mít ve své zemi úplnou, tedy spolehlivou svobodu slova, i když uznávám, že něco tak daleko­sáhlého nelze zařídit ze dne na den. Však ani nemluvím o nějakém několi­kadenním ultimátu. Karel Havlíček Borovský před více než sto padesáti lety napsal: „Vlastně by mělo býti svobodno o všem mínění své přednésti, všechno posuzovati a za pouhé mínění své neměl by nikdo trestům podléhati jiným, než opět mínění veřejnému.“ A Platón před dvěma tisíci a třemi sty lety vyjádřil názor, že pravda se nejpravděpodobněji vyjeví v rozpravě. V listopadu před dvaceti pěti lety většina národa dveře do myšleného světa svobodné rozpravy značně pootevřela. Jenže právě s pootevřenými dveřmi se to má tak, že je silnější průvan buďto otevře dokořán, nebo znovu přibouchne. Záleží na tom, z které strany průvan zavane.

    Obávám se, že pojem občanská společnost je s významem pojmu demokracie slučovaný poněkud neprávem. Ve své civilní a technické podobě je občanská společnost byrokratický celek s politickými i trestními pojistkami nejen proti „nepřijatelným“ ideám, ale i proti vůli lidí nést spoluvládu nad mocí, kterou si hradíme z daní.

    Víceméně bez zmatků se lidé dohodnou ve společenství, které cítí jako své vrozené, nenucené. Přirozeně žijeme v nenarušené rodině, v obci, v opravdu prospěšném zaměstnání, ve víře a v důvěře. Národy nemohou být pouhým substrátem občanské společnosti, jenom tou kasičkou, cílem konzumu a zásobárnou žoldnéřů. V národech je třeba zas a znovu zažehat étos – nadšení z dobré pospolitosti, co posiluje společnou kulturní bytost. Tvůrčí možnosti a hranice národa, které se na svém prahu setkají bez obav a vřele se sousedem, to je cesta ke světu bez dlouhorukých velmocí, které se, přímo úměrně své roztažitelnosti, vnitřně trhají a zeslabují.