Podzimní štědrý sad
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Mě vždycky mrazilo takovým tajemným způsobem, jako když se ke stolu nese štědrovečerní ryba, když se četlo o království, které z rozličných důvodů natotata zkamenělo. Tak tedy na hradním cimbuří stojí zkamenělá stráž s kamennou tváří, což ještě nevypadá tak vyzývavě, jako když v přírodě postává kvůli zahradním slavnostem zkamenělý číšník s mosaznou konvicí na víno v levé ruce a se stříbrným tácem se zvěřinou v ruce pravé. A král s královnou zkameněle sedí na seslích, ruce natahují, jak mohou, a není Boha, aby jim v nich přistála pe-čínka. Ptáčkové zpívají, bzunící čmelák upíjí z vína, od řeky přivandrovalý tulák rozkrádá pečínku a kamenné sochy panských psů na to hledí, ani se neolíznou. Čas, který zkoprněl, děj, který se do zrušení kletby nehne z místa. Živé neživé obrazy posledních pohyblivých okolností. Rád jsem slýchal o takových divech a přiznám se bez obalu, úloha občerstvujícího se tuláka mi byla neskonale blízká. Jen aby to stihl ve zdraví, než princ zasáhne a kletba se zhroutí. To by ho, pane, ti panští psi prohnali!
Jaký byl můj údiv, jakmile jsem si uvědomil, že mám rodný dům v samé blízkosti jedné takové zkamenělé události. Poslední rozpohybované okolnosti se mohly dít asi takhle: Za Králem, který se po nedorozumění s Královnou ocitá na okraji výjevu, přichází Papaláš, snad vysoký duchovní, tajný vyslanec odjinud a intrikán v jedné osobě. „Nuže, jak jsme se ráčili vyspat a zdali vaše blahorodí přišlo na chuť tomu výhodnému spojenectví, které vašemu veličenstvu nabízím?“ „Lživý a úlisný jazyk toho hada nemíním poslouchat!“ rozhorleně opouští síň Královna, jejíž choť už už usebírá síly k cholerickému běsnění, ale cestu mu zastoupí místní staršina, mudrc a svatý muž, rozložitá postava, před níž jeho veličenstvo mimoděk couvne. Její veličenstvo se teď ocitá zády k paláci, čelem k zástupu měšťanů a radních, z nichž se konečně osmělí Starosta se Starostovou, a hořekují a dovolávají se citu své paní, že prý to spojenectví zavání válkou se sousedem a kdo by to na daních utáhl a prin-ceznička, jediné královské dítě, že si beztak toho vychloubačného škarohlída po vůli nevezme a co by to také bylo za nesmysl: „Vědí, milostpaní, jak se tam na severu trpí a jak je tam náležitě těžké živobytí?“ K tomu natahují z dálky slechy dělníci od Cukrovarského komínu a princezna? Tu za sebe do hlubokého hvozdu schovali dřevorubci a ona se vám tam líbá se zahradníkem! Vždyť jsou z nich hotoví Milenci! Král se nadechuje k rozhodnému slovu, slovo přijde pod jazyk i Královně, Papaláš zasrší úlisnou radou, Starosta zatne pěst a vtom bác, všichni natotata zkamení! Kdo je kdo, to ví každé malé dítě z podhradí, ba vědí to i davy výletníků. Panorama adršpašských skal tvoří Královu, Královninu a Starostovu skupinu, Milenci vykukují z hvozdu zpoza Cukrovarského komínu. Jen pamlskůchtivého tuláka nahradili dobrodružní i slávychtiví horolezci. Jinak tu zpívají ptáčkové a bzuní čmeláci jako v každé pohádce.
Příroda se přeoděla podzimně. Jeden rok nám sad shazuje jablka, druhý rok jen žluté listí. Včely je třeba zazimovat každý rok. Potok podemílá stoleté zdivo a do jiných meandrů střádá naplavené švestky, modré jako soumrak sám. Nemohu přijít na kloub tomu, kam se poděli šníčci z těch ulit, které zejí prázdnotou. Jako jediný z rodiny o tom zatím nesmím vědět. Podzim, to přece není žádná smrt, a tak poslední rozpohybovaný děj tohoto října je babiččina poslední práce na zahrádce. Chvála Bohu mi ten výjev v paměti navždy zkameněl. Podzimní lidé jsou lidé starších ročníků. Jejich ruka je ještě autoritativní, přitom ale už prosebná, což oni ještě nepřiznají. Chtějí mít čas. Místo toho za nimi chodíme každý den s něčím, a těch potíží a změn, co přinášíme! Podzimní lidé shazují ovoce rádi, vždyť konečně dozrálo. A my, časně letní, baštíme a baštíme a tohle, jako by zkamenělo, se bude opakovat, co svět světem bude. A on bude, to mi věřte!
