Přátelé básníci: Eduard Petiška čeká na tebe

 Autor: Mgr. Patrick Ungermann  

    Už nebyl takový mladík, měl třicet osm let. Za „Oči vzlétajícího času“ obdržel cenu z fondu Otakara Theera. Jeho „Pražské orchestry“ zvítězily v jubilejní soutěži. Následovalo „Slunce“ a „Okamžiky“. To všechno byly verše. „Než uzrají muži“ byl ale román a hned s cenou nakladatele.

    Eduard Petiška projevil lásku i k dětem: „Jak se Martínek ztratil“, „Pohádkový dědeček“, „Birlibán“ a hlavně „Staré řecké báje a pověsti“. Hned několik titulů do dětského pokojíčku. To celé stihl jako kus poctivé nadané práce plus překlady „Písní a satyr“ od Georga Weertha, překlady z Heinricha Heina a G. E. Leasinga.

    A až potom, v osmatřiceti, „Čekám na tebe“. Zase básničky, určené Aleně, ale i zedníkům, co čtou z novin války a na rozdíl od klidné stařenky v parku nejsou nevidomí. Dynamika těch veršů je taková, že pokaždé poodhalí něco z místnosti (jitro, psací stroj, hřebínek do vlasů, střelbu mýdlové pěny, vírné tance záclon…) a taky něco zvenčí, z osudí světa (pogromy, třídní svár, drobné a zas větší křivdy, nadhled, a to i z podhledu…).

    Nepravidelná zastavení námi otřesou v bodě, kde nám má dojít ryzí podstata života: Život odchází od věčného vojáka, který se po něm neptal dřív, a stačilo by zeptat se o jedno zaměstnání dřív! Hrozí, že peníze snědí chléb a že nás postřílejí! Anebo je ve vzduchu, že se nám přihodí to, co ptákovi, jenž si z neopatrnosti uzavřel cestu ke štěstí vlastními perutěmi!

    Jakou poezii črtá tahle sbírka? Komorní nebo veřejnou a angažovanou, kterou smí čtenář komorně prožít? Její autor věří na básníky. Tu víru předal v jednom z tisíci pětiset výtisků knížky i mě. Noviny pokaždé přivanou pochybnosti o míru, zatímco zedníci co nevidět dokončí zídku a zamilovaný muž zjistí, že zrcadlo neudrželo podobiznu té inspirativní Aleny.

    Každý, kdo umřel umučený, odvrátil smrt i ode mě. Tím se mě jeho cesta dotýká: „Že všechny životy směřují ke všem životům,“ povídá osmatřicátník. Krvavá třicátá, krvavá čtyřicátá, krvavá padesátá i šedesátá léta jsou v jeho básních přičítána k bráně života, jako nějak hrozivě rezonující přežívající se glóbus, o kterém nechceme, ale musíme vědět, poněvadž nikdo se netrápí jen tak.

    Zedníci dozdili, což není dobře. Dobře udělají až vlaštovky a děti, co škvírami zdí prostrčí samy sebe – naději nás, zazděných. Ta naděje je věčná. Snad i čekání na Alenu nese stopy věčnosti, pokud ho neopouští čekající. Ale, je on věčný?  „Člověk nemá čas,/ nemůže přešlapovat,/ přemýšlí, jak horu přemístit za den,/ jak postavit svět,/ zbourat a vztyčit sebe/ v čistých barvách ohně a krve./ List se narodí listem,/ člověk se člověkem teprve stává.“