Přes tektonické změny v Evropě nezvedejme válku

Autor: Patrick Ungermann

Naši krajané na Krymu mají po tuhých mrazech plné ruce práce se sadem a na poli. Většinou jsou od politiky na hony vzdálení. Takhle kdyby žili všichni boží lidé, jistě by nedokázali uskutečnit velkolepé říše a jistě by nestrádali v jejich stínu. Naši na Krymu se vyjadřují rusky, tak jako skoro všichni, kteří si říkají krymský národ. Nakonec, při slavnostech Čechoameričanů čeština rovněž téměř nezní. Mnozí krajani anexi Krymu Ruskou federací schvalují a dokonce se na ni těší, vnímají ji jako cestu k vyšší životní úrovni a k pořádku v jakkoli širokém smyslu slova. To celé v časech, kdy se jejich krajané v české vlasti, jako profesionální vojáci, dílem chystají na plnou pohotovost.

Na Krymu žije, zaokrouhleno, dva miliony sedm set tisíc duší. Rusů je 63%, Ukrajinců čtvrtina, Tatarů je na Krymu 13%. Krym je od antických dob strategické území, území, o něž se vede spor. Tataři nežili na Krymu od nepaměti. Vpadli sem léta Páně 1243 a od roku 1475 zastávali vazalské postavení vůči Osmanské říši. Od těch časů prodali krymští Tataři při takzvaném sklízení stepí do Osmanské říše do otroctví na tři miliony Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a Poláků. Carevna Kateřina Veliká Krym anektovala v roce 1783. Tak přestal existovat Krymský chanát se sídlem v Bachčisaraji. Po roce 1921, kdy protibolševické hnutí na poloostrově vykrvácelo, se stal Krym součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky. J. V. Stalin nechal v roce 1944 vyvézt z Krymu hlavně do Uzbekistánu na 220 000 Tatarů a na 70 000 Řeků. Tatary zrušil jako národ. Při deportacích tisíce lidí zahynuly. Poloviční Ukrajinec Nikita Chruščov věnoval území v roce 1954 Ukrajině u příležitosti třístého výročí připojení Ukrajiny k Rusku. Po pravdě, předseda nejvyššího prezidia s rozpadem Sovětského svazu nepočítal. Po rozpadu Sovětského svazu žádali většinoví Rusové připojení poloostrova k Ruské federaci. Nakonec na Krymu vznikla rozšířená autonomní správa, kterou Ukrajina uznala. Autonomní republika Krym a město Sevastopol oznámily 11. března 2014 sjednocení správy do Republiky Krym. Ta požádala o vstup do Ruské federace.

Rok 2014 je na výročí bohatý. Před rovnými sto lety naši odvedenci do víru první světové války sborem zpívali: „Červený šátečku kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč“. Cítění slovanské vzájemnosti, které budovalo naše národní obrození, nedovolilo budoucím legionářům střílet do Rusů, byť se jejich pluky později musely prostřílet Rudou armádou. Podle zpráv, které médii neprošly, chystají naši profesionální vojáci, plnou pohotovost. Současné vojsko, my to dobře víme, nesehrává úlohu obrany vlasti. Už i naši státní představitelé se nechávají slyšet, že po vstupu do vojenského spolku NATO se význam našeho ministerstva vnitra podobá významu ministerstva zahraničí. Žoldnéři neboli profesionální armáda České republiky se po boku jiných žoldnéřských formací NATO zapojují do vyvážení války do zemí, které nám nikdy nic zlého neprovedly a často o naší státnosti ani nic nevědí. Rok 2014 je na výročí bohatý. Někteří lidé oslaví 15 let od vstupu České republiky do paktu NATO. Jiní si připomenou 15 let od útoku vojsk NATO na Jugoslávii. Tehdy přesiloví válečníci ze zemí Evropské unie a z USA umožnili albánským teroristům z UČK zabrat srbské státnosti dvě srbská území, Kosovo a Metohii. Žádné výrazné médium tenkrát nic o protiprávním narušení hranic a rovnováhy sil v Evropě nehlásalo. Přitom lidé z kosovsko-albánských ozbrojených bojůvek vyvražďovali Srby a jim nepohodlné Albánce, ale i Cikány ještě nedávno, velký pogrom se uskutečnil v roce 2004.

U nás jsme hned věděli, že do Ukrajinských demonstrantů z února 2014 střílí jednotky Berkut. Kterak ozbrojení demonstranti polovojenského ražení řežou a střílí do Berkutu, se teprve proslýchá. Víc a víc se proslýchá, jak tihle zvláštní demonstranti podpalovali autobusy s pro-prezidentskými demonstranty, a jak je doháněli a stříleli po lesích. Proslýchá se, jak někteří majdanští demonstranti vypichovali svým zajatcům oči a jak je nechali zavřené vykrvácet.

I k nám byli dovezeni na léčení poranění majdanští demonstranti. Osobně bych byl rád, aby nešlo o vrahy a vypichovače očí. Pomáhat a myslet charitativně patří mezi křesťanské ctnosti. Ovšem tyhle ctnosti končí tam, kde z pomoci uděláme rozmáchlé politické gesto. Vzpomínám na autobusy kosovskách Albánců. Tihle utečenci se u nás rovněž zotavovali. Někteří se slzami v očích, jiní ukazovali kolemjdoucím výmluvný posuněk podříznutého hrdla. Proč se k nám nemohli na léčení a na zotavenou uchýlit albánskými teroristy na Kosovu týraní Srbové, Židé a Cikáni? Proč média nepořádají humanitární sbírky na pomoc dětem, kterým zlí lidé pozabíjeli srbské rodiče?

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov pronesl, že v Evropě se odehrávají tektonické zlomy, které se na proměně hranic mohou podepsat. Lavrov samozřejmě hovoří v zájmu ruské vládní politiky, na druhou stranu má pravdu, možná i netušeného významu. Moldávie se obává, že k Rusku pospíší Podněsterská republika, co si na Moldávii vybojovala nezávislost v krátké válce z roku 1992. Ale také Benátky žádají nezávislost na Itálii. Katalánci nechtějí být s Kastilci v jednom Španělsku. Skotsko zvažuje odpoutání se od Velké Británie. Ne všem Korsičanům jde pod vousy Francie.

Řeknete, je směšné drobit svazové země Evropské unie, vždyť nakonec získají leda tak nějaký způsob autonomie. Omyl! Síla Evropské unie spočívá v ochotě voličů volit si centralizující politiky. S případným pohybem směrem k pronárodním i pronárodnostním činovníkům se jistě posune vyznění mediální propagace a propagandy.

Dnes se potichu chystá další zásah do tektonických změn v Evropě. Předsedkyně německé vlády zodpovědně prohlašuje, že nové dobré Německo zahraje v tónech, co odpovídají jeho hospodářské síle. Jinými slovy se Německo začne chovat jako velmoc a zarachotí státními zájmy, které přesáhnou hranice Německa, a posílí úlohu německého vojska ve vyvážených válkách. Bílý Dům v USA je s tím srozuměný a nic nenamítá.

Najednou je patrné, že strach z Ruska prozatím zůstává něčím vzdálenějším, zatímco se nám u nosu děje neklidná proměna Evropy. Osobně bych nerad, aby se Evropská unie, byť i při zachování unijní rétoriky, rozlomila do několika unií. Tichá obnova hranic Svaté říše římské národa německého by pro nás, kteří už teď obchodujeme hlavně s Německem, byla, věřím, cestou zpátky. My především chtějme zůstat sami sebou. Už jen k tomuhle cíli nás čeká daleká a neklidná cesta.

Svou představu tektonicky klidné Evropy stavím na obnově národních států a co největší míry jejich soběstačnosti, aby země nemusely dělat malomyslnou politiku pod pohrůžkou narušení obchodních styků.

Adolf Hitler popisuje dva způsoby, jak se velmocensky uplatnit: Zabrat někomu území nebo zabrat světové trhy. Říšský vůdce volil první možnost, čili okamžitou válku. Dnes víme, že souboj o světové trhy vede k surovým surovinovým válkám a k boji o energovody. Rád se s vámi podělím o jeden mírový způsob expanze: Jde o expanzi vnitřní. Při ní se obracíme ke skutečným potřebám lidí u nás doma. Snažíme se o co největší míru hospodářské soběstačnosti a politické férovosti. Státní pokladnu nerozkrádáme, obchodujeme, ale nešidíme. Držíme si vojsko, ale nevyvážíme válku, ani hrozby. Jsme vtažení do dějin kultury a jejího umění. Jinými slovy vyzařujeme sociální vstřícnost, mírovou neohroženost a dbáme o duchovní rozvoj. Tehdy se, podle mého nejlepšího mínění, naše otázka stane světovou otázkou a my, s Boží pomocí, můžeme světu účinně pomáhat.