Probuzené vlastenectví, čili fandím a nejsem Šmoula

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

Nedávno jsme zažili americký týden. Těžší válečná technika Spojených států neminula naši zemi a mnoho lidí plesalo. Znám paní, zklamanou z toho, že „ta výstava tanků“, jak příjezd amerického konvoje do Pardubic nazvala, nebude ve městě napořád. Vím, že hromadné sdělovací prostředky spolu s policií bděly, aby projevů nesympatií s průjezdem těžkých mašin bylo co nejméně. Přesto jsem se neubránil dojmu, že šlo pro mnohé z nás o přitakání jakémusi westernovému povyražení při dobré náladě, která se od nás nakonec vyžadovala.

Docela jiné ovzduší zavládlo při letošním domácím mistrovství světa v ledním hokeji. Pravda, odnesli jsme si bramborovou medaili. Nu, je to sport, tak zase za rok, chlapci. Když měla po naší porážce v klání zaznít z beden americká hymna, něco technicky zahaprovalo a v té chvíli mnozí naši fanoušci zajásali, veřejně a nahlas. Tady jsme se se svými hráči ztotožnili, bděl v nás duch národní pospolitosti. Nemyslím si, že šlo o škodolibé zajásání. Jistě jsme se stali svědky projevu sounáležitosti.

Pravda, jedno slůvko na mě při hokejovém nadšení působilo rušivě. Slůvko ČEŠI. Ne snad proto, že zní trochu jako věc: Hrnce, pokličky a ČEŠI… Starší ČECHOVÉ se víc podobá živým bytostem. Ale, po celou dobu se po ledě klouzali s nádhernými výkony nějací Češi, a my jsme je pozorovali a přáli jim a volali Češi! Češi! Kdo jsme my? Šmoulové, co drží palce hrajícím Čechům? Národy nazývám jménem, když mluvím o těch druhých, o Polácích, Rusech, Finech a tak dále. Ale, hovořím-li o nás (Češích), tak prostě mluvím o nás. Fandím našemu mužstvu. My jsme hráli krásně a ta naše bramborová medaile koneckonců znamená, že jsme se v hokeji umístili v nejsilnější čtveřici borců.

Viďte, že slyšíte ten citový rozdíl. Když Čech volá: ČEŠI, DO TOHO!, jako by se z něj stal Šmoula s jistým odstupem od Čechů, co se na ledě snaží do roztrhání těla. Když při probuzeném národním vlastenectví skanduji: DO TOHO!, to už je jasné, že stojím za těmi svými, že jsem se s nimi ztotožnil. „Ty ale přece nehraješ.“ slýchal jsem. Jistě, já mezi hokejové špičky nepatřím, ale, krucinál, já přece hraju! To mě cákají nervy, to já zaříkávám brankáře Pavelce, aby střely na bránu vychytal. To já se potím s Jágrem. To se mnou hovořil duch času a duch národa, když jsem se, jako živá duše, ubíral na vezdejší svět.