Proč by měla být společnost otevřená?

Napsal: Patrick Ungermann

Mám rád povídky Ivana Olbrachta, které pojednávají o každodenním životě chasidských Židů na Podkarpatské Rusi v době posledních desetiletí rakousko-uherského mocnářství a na prahu naší novodobé státnosti. Líbí se mi, jaké jsou chápavé vůči všem těm postavičkám, jejichž malebná umíněnost a zatvrzelá, jakoby naivní moudrost může být kdykoli využita k popisování něčeho provinční¬ho, žabomyšího, temného. Ivan Olbracht tak nečiní. Jeho Chasidi nejsou kuriózní burani a jejich „zapadákovy“ nejsou rezervace. To, že byl život v goletech sevřený několika tisíciletou moudrostí malého národa, neznamená, že by se podobal zahnívající tůni, které dá každý, kdo je na výši, vale. Olbrachtovy chasidské prózy dávají procítit těžko vyslovitelné a doufám, že každým prožité tajemství domáckosti, přirozeně hřejivé zabydle¬nosti v časoprostoru. Na povídkách, o nichž mluvím, si vážím skutečnosti, že nikde, ani v těch nejtragičtějších zlomech příběhů, nenalézám naznačování toho, co je a co není blud. Když se Leib Abrahamovič snaží přesvědčit sousedy, že je Země kulatá, zvednou se varovné hlasy, že Leibovo kacířství může rozmetat obec. Olbrachtův nadhled má pochopení pro obě strany. A bezvěrec Karadžič si svou nevěstu může vzít jen za cenu jejich odchodu z osady a ona, Hanele, je od toho okamžiku pokládána za mrtvou. To je jistě nekompromisní řešení, ovšem uvážíme-li, že obecná vůle v nepatrné a od okolí se výrazně lišící obci je nakloněna touze zachovat obec v její původní (tradiční, řekněme čisté) podobě, stěží nás napadne jiné účinné řešení, než to, že cokoli (ať je to skutečně cokoli), co by oslabilo základy, na kterých daná obec stojí, co by ji zkompromitovalo tváří v tvář společenským zásadám, z jejichž živné půdy vyrůstala tak dlouho, co si sama sebe uvědomuje, cokoli rozkladného a svéráz, tedy ráz obce ohrožujícího, musí být obcí zapuzeno, a to tak rychle, dokud není pozdě. 

Proč to? Protože společnost je potud společností, pokud v ní dostředivé síly převládají nad odstředivými. A k do¬stře¬divým silám patří kromě vzájemné podpory uvnitř komunity a kromě dostatečné míry svépomoci ve vztahu komunita - okolní svět i tamní společenské zvyklosti a zásady. Naproti tomu k od¬stře¬divým silám náleží kromě lhostejnosti uvnitř komunity a kromě přílišného spoléhání se na pomoc zvenčí ve vztahu komunita - okolní svět i činy, které popírají místní společenské zvyklosti a zásady. Jakákoli společnost je zkrátka nějak sevřený, do nějakých vzorců společen¬ské¬ho chování a jednání uzavřený celek. Nerozumím pojmu otevřená společnost v jeho absolutní hodnotě. Na to bychom potřebovali mít absolutně rozšířené vědomí, mít úplné poznání. Museli bychom uvěřit jiným neselhávajícím identitám než těm, které pokládáme za přirozené. Nové myšlenky se silou a průrazností nových nadosobních principů mohou na společnost zapůsobit blahodárně ve smyslu celospolečenského pokroku, ale podle mého názoru se tak v mnoha případech děje ve významu Nietzsche¬ovy věty: „Co tě nezahubí, to tě posílí.“ Vždyť zdravá (dostatečně sdílná) společnost je citelně křehký organismus sestavený z jedinců, z individualit. Je to včelstvo nebo mraveniště, jehož roz¬metání je za určitých okolností velmi nasnadě. To, že chápu význam společné obrany společenských zvyklostí a zásad, neznamená, že s její nutností za všech okolností souhlasím. Nicméně, pro úplnost si dovolím poznamenat, že výjimeční a převratní myslitelé Kristova ražení alespoň podvědomě počítali s obřím křížem na ramenou a trpělivě trpěli v naději,že jejich vize a učení zmohutní v nějaký celospolečenský princip, jehož kostru do budoucna podepře i jisté zdogmatizování (vlastně zpřehlednění). Průšvihy se neděly a nedějí díky snaze ustálit a poněkud zestručnit pravidla soužití. Zlý je až zásah špatnosti, dezinterpretace, dezinformace, zásah nedouků a ješitů v podobě úchylného výkladu zásady, zákona, svědectví.

Nerozumím zaklínací formulce otevřená společ¬nost. Ve jménu možnosti společně sdílet soubor hodnot, nebo šířeji a konkrétněji, ve jménu společenského života se nelze do nekonečna otevírat všem možným vlivům, mezi kterými patrně bude i mnoho protiřečících si zásad. Nelze mít otevřenost za jediný, neodvratný a vynucovaný požadavek. Nebo snad lze? Lze v případě, že nekonečnem inspirací rozumíme několik přehledných, podporovaných a hlídaných vlivů při označení všech ostatních vlivů za nespolečenské až protistátní ne-vlivy. A touto více či méně rafinovanou cestou možná lze vybudovat jednu celosvětovou, ovšem totalitní, navíc omezeneckou společnost, zahnívající tůň, nejprovinčnější zemi na Zemi, žabomyší tmářský stát, ze kterého nám všem bude nevolno, jelikož peklo budou ti druzí, kteří nás mají hlídat, kteří nás mají uzavřít tak zeširoka, aby nebylo úniku. Mám strach, že snahy budovat otevřenou společnost vzbuzují ve svých do důsledků domyšlených praktických krocích oprávněnou obavu z neprů¬chodně uzavřené globální společnosti, jejíž babylónská věž se jednoho památného dne zhroutí ve prospěch mnohovýznamovosti, mnohotvarosti, barvitosti, svobodomyslnosti a volnosti. Ale to se už v různých obměnách, v menších či větších rozměrech mnohokrát přihodilo, tam už jsme vícekrát v dějinách byli!

Autor je předsedou Slovanského kulturního institutu.