Proměnlivo

Patrick Ungermann

Je radost přečíst si knihu upřímně lyrických veršů, básnickou sbírku Josefa Jindry. Prožijete odkaz velkých básníků a nad Šrámkovskými, Nezvalovskými a Seifertovskými ozvěnami se setkáte s autorem samotným, jaký je, maje na ramenou jedinečný lidský osud. Osud, jehož spády zůstanou nevyčíslitelné v úsloví: "jednou jsi dole, jednou nahoře". Však se Jindrova poetická kniha jmenuje "Střídavě oblačno". Zatímco více tepla a slunečna naměříte v její první polovině, v "Návštěvě", oblaky až mraky, přeháňkami až krupobitím se to hemží v "Probuzení", ve druhém oddílu sbírky.

    Než vás toulka za láskami, jaké byly a jaké by snad při troše dobré vůle mohly být, vezme kolem ramen, je nutné vykonat návštěvu, vejít pln ostychu a už se nerozloučit! "Otevři tiše/ Mám plnou náruč/ Nesu v ní úsměv/ Zrychlený dech/ Plyšový polibek/ Růžový sen/ Vůni konvalinek..." Během návštěvy, na kterou mě pozval ilustrátor Pavel Trnka, se nad drobnou šachovnicí proměn pootočila nebesa a byl to básník, kdo přišel za mnou. Sesypal mi do očí své příběhy a ono mi to přišlo k duhu. Zatoužil jsem po ovoci: "Přes plot jen sáhnout a ochutnat/ když nad žebřík se skloní/ Nejste vy z broskví sama snad/ že vaše blízkost voní?/ Já bych vás jistě neukrad/ ačkoliv možná vše se mění/ když zloději jdou do zahrad/ a berou i co není..." Jsou nebo nejsou víly? Vím, že dětem odpovídáme: Ale to víš, že jsou. Jak ale odpovíme sami sobě. Předně si musíme zvyknout se sebou hovořit upřímně a z plna hrdla. Jak málo lidem je to vlastní! Neobelhat se a nebýt k sobě jako led. Tak jsou víly nebo..? "Na lesní cestě po dešti v spěchu/ líbal jsem snědou královnu vil/ Hrozivý mrak se před chvílí smyl/ v třpytivou duhu na modrém mechu/ a v zlatých vlasech pak světelnou řeku/ sluneční paprsek roztančil/ Mluvila smála se v jediném dechu/ polibky vracela hebké jak pyl..." Říká se, že je rozdíl v tom, jak muži vidí ženy a jak ženy vidí samy sebe. Už pro ten rozdíl určitě víly jsou. Pravda je, že jen málo vil se odhodlá přeskočit ostružinové mlází a stát se po boku zranitelného milého lidskou ženou. Nicméně když vám nebe sešle vílu, daruje vám modré z nebe. Přesvědčte se: "Přiběhl v tobě posel jara/ s úsměvem, který slova hřál/ v rozpacích doteků jdem vedle sebe/ zatím co den už rudě zrál/ Rozkvetla louka podél cesty/ ani hloh ještě neodkvet/ ospalé slunce v jeho vůni/ se vykoupalo naposled/ Pak v tichu slov se snášel večer/ a na tvá ústa stínem pad/ Snad žes mě hřála zachvěla ses/ Vzpomeň si jen, až půjdeš spát."

    "Deštíček májový, dejž nám ho Bůh milý," říkávala babička. "Není kostelíčka bez kázáníčka," říkávala ještě. Neshody, rozpřádající ten mezilidský šev, kterým jsou k sobě přišita dvě srdce? Je-li na jejich konci poučení, proč ne. A je-li tam slza, která uleví hněvu z nedorozumění: "Jedna slza druhá slza/ kapky deště pod očima/ z nehlídaných rozpaků/ leží v retním okapu/ Slaná voda není soda/ tak už dost a ukaž tvář/ na udici kapesníku/ vylovíme svatozář..." Přívaly oblačnosti houstnou. Sem umístil ilustrátor nahého muže na otáčivé stoličce. Svalovec se v tušené vnitřní slabosti hroutí do otáčení, které jím smýká k usmýkání mysli. "Chvilku klidu mít nebudeš," ujišťuje ho točna zeměkoule. Každé šedě mrholivé ráno se podobá černobílé fotografii. Věci jsou buď černé, nebo bílé. Bílých je méně. Souvislý pás oblačnosti nám na duši vyvařuje špinavé prádlo. "Rozbité ráno/ zřícených dálek/ omšelý pel/ a vybledlý nach/ zatuchlých múz/ Rozbité ráno/ slíbených šaleb/ lhostejných zel/ a nicotných snah/ oslavy hrůz/ Úroda pust/ samota úst/ jaderný prach/ dar stržených vah/ zimnice těl/ sádrový anděl bez křídel/ je rozbité ráno/ zřícených dálek." Kdo přesně jsme, co je v nás? "Lístky bílé chryzantémy/ sypou na hrob zmrzlé zemi/ netečně a odměřeně/ oblaka podobná ženě/ v šedém závoji." Jenom si nenamlouvejme ušlechtilé zahradní rostlinstvo. Plevel! Plevel v nás bují: "Pichlavým bodláčím/ ostřicí, mlíčím/ pýrem a lebedou/ prorostl úhor/ neoraných let/ Jak v něm chceš najít/ prstýnek z pouti/ polibek z lásky/ kapičku krve/ Nenajdeš ani/ kus tvárné hlíny/ abys moh od ní/ vyprosit srdce/ Všude má plevel/ svůj lhostejný kořen/ Nejenom v nás." Plevelně žít, ohlupovat se ve strachu z ticha hlomozem. Plevelně žít, předstírat akční prázdno-tou, že nejsme nudní. Plevelně žít, chytat se stébla schválené tonoucí víry v lepší příští. Přečtěme si, jak rozhodně nežít: "V ústech je pachuť zvětralého blínu/ do řevu vřeští saxofon/ jazyk se kroutí dávkou nikotinu/ vyzvání zvony ženských klínů/ k sabatu erogenních zón/ množina oplzlých komplimentů/ záducha plic opilých metafor/ štiplavý přízrak pivních exkrementů/ fraktura snů a sentimentu/ přiblblá slova mečí megafon... / zatímco venku září Orion/ zatímco pěšina nahoru do stráně/ kde jsme se v létě milovali/ zapadla další vrstvou sněhu." Měsíc je možné vidět jako lunu, kněžnu básníků, nebo jako chladný střep bez života, schopný v mrazivé noci a v nehostinně parném dni bez atmosféry odrážet sluneční světlo. Já volím lunu, i když jsou chvíle, kdy je mi bližší střep. O Seifertovi se říká, že uměl psát nedělní poezii. Jsa sražen na kolena chudoby, jsa provlhlý všedním marastem každodenního opotřebování dovedl z Božího dopuštění na kousku papíru rozsvítit zázračnou neděli. Tuto dovednost měli všichni naši velcí: Nezval, jehož Manon Lescaut hojila krásou řeči šest let národního ponížení. Šrámek, jehož na smrt jdoucí voják si před výbuchem představil činžovní dům s bytem své ženy, dveře, ke kterým šplhá vůně kvetoucích muškátů. A Hrubín našel ve válečné vřavě dítě, kterému stojí za to říkat říkadla. Josef Jindra se řadí k těm, kdo vědí, jak psát nedělní poezii. Jeho oblačnost se v pravý čas rozejde, deštěm omyté obzory se proostří a obrodí se svěžím povětřím. Nakonec rozkvete i duha, světlo, které se zalomilo do krásy: "Bezelstné čtvrtky bílého papíru/ krásné bílé listy/ nepřejíte se cholesterolu/ dietní verš vás neumastí/ ... Nejdřív chvíli hezký čas/ potom nebe samé mračno/ Synoptická předpověď je zas/ a zas: Střídavě oblačno." Jestli se dožiji, přečtu si ke stáru znovu svou básnickou knihovnu. Přečtu si také Josefa Jindru. Mám jeho "Střídavě oblačno" rád. V Jindrově modři cítím orosené švestky, jeho broskvoň voní broskvemi s tvarohem, jeho hlohy se v červánkovém soumraku derou ke slunci, které nás opouští. Jindrova představa ženy je hromádka fotografií ženina života, řada snímků od obrazu "Kdyby ty dvě hvězdy/ jež máš ve svých očích/ sestoupily na zem/ rozkvetla by rázem/ uschlá snítka bezu/ na mém stole..." až po obraz "Denně mi mizíš/ víc a víc cizí/ roky se ztrácí/ v minulých dnech..." Co všechno se dá zachránit? Co všechno se dá prohrát? Co všechno se nás týká? Co všechno může člověk lidem napsat? Je-li vnímavý a zkušený, může napsat svět.